Autorka NP Hana Lukešová přispěla 15. dubna do debaty o tom, zda existuje či neexistuje v Předjordánsku (historické regiony Judea a Samaří) židovské násilí. Myšleno vedle obludnějšího, brutálnějšího a kvantitativně nesrovnatelně většího násilí arabského – palestinského arabského terorismu.

Ač jde o nanejvýš vážné téma, článek - omluvám se – ve mně vyvolal vzpomínku na jeden vtip: „V nevěstinci jsem nikdy nebyl a ta částka, kterou jsem tam za služby zaplatil, také nesedí.“ Nelze přece na jedné straně vyvolávat dojem, že židovské násilí proti Arabům neexistuje (už v nadpise je řečeno, že tzv. násilí osadníků je údajné a kdo o něm píše, šíří pomluvu – pomluvu přece nelze šířit o něčem, co reálně existuje) a současně tvrdit, že „ve skutečnosti je »násilí osadníků« extrémně vzácné“. Jakmile totiž uznáme, že židovské násilí existuje, byť je kvantitativně jakékoli, to už je záležitost statistik, pak nelze argumentovat tím, že neexistuje a hovořit o „rituální pomluvě“, tedy o záměrné démonizující lži.

Souhlasím s tím, že arabský protižidovský teror není mediálně náležitě akcentován, postupem času se opět dostává do pozadí (plíživá bagatelizace po 7. říjnu 2023) a více prostoru je věnováno násilným akcím druhé strany, tedy Židů vůči Arabům. To je samozřejmě špatně. To první, zjednodušeně řečeno jednostrannou protiizraelskou propagandu protežující Araby, je zapotřebí pojmenovat a odsoudit. To druhé, židovský extremismus, ale právě tak. Nikoli z antiizraelských levicových pozic, ale z obecného principu „padni komu padni“. Protože židovské násilí v Předjordánsku - a tvrdit, že neexistuje, prostě není pravda - je skvrnou na dobré pověsti Státu Izrael a ti, kdo toto násilí popírají či bagatelizují, poskytují Izraeli medvědí službu. Naopak je nutné toto nepřijatelné jednání a chování pojmenovat, odmítnou, odsoudit a potrestat – obdobně jako teror arabský.

O židovském násilí v Předjordánsku přinášejí věrohodné zprávy každý týden mainstreamová izraelská média, ta považuji za relevantní, nikoli reporty levicových propalestinských aktivistů. Čteme v nich o nevyprovokovaném fyzickém násilí, útocích proti lidem a zvířatům, ničení olivovníků, žhářství proti budovám a automobilům a nechybí ani tragické zprávy o úmrtí obětí. Toto se jistě děje oboustranně a objektivně je zapotřebí říci, že jedno i druhé násilí je nepřijatelné a odsouzeníhodné. Zatímco arabský teror znamená v konečném důsledku jedno jediné: že vznik palestinského arabského státu v Předjordánsku, i kdyby po něm volal celý svět, absolutně nepřichází do úvahy, tak židovský extremismus vrhá to nejhorší světlo na drtivou většinu obyvatel židovských komunit, která se chová slušně, dodržuje zákony a svou prací usiluje o rozkvět Země izraelské v historických regionech Judea a Samaří. Proto nerozumím tomu, že někdo, komu záleží na dobré pověsti Izraele, může tyto extremisty ne-li obhajovat, tak omlouvat, případně před jejich zlými činy strkat hlavu do písku či jinak je podceňovat. Je to učebnicový příklad pošetilého a falešného přístupu. Jako chucpe pak lze označit nevybíravé útoky proti těm, kdo v zájmu zachování dobrého jména Izraele na neblahé jevy poškozující židovskou pospolitost upozorňují a jsou nesmyslně obviňováni div ne z antisemitismu.

Vezmeme-li do úvahy, že proti židovskému extremismu v Předjordánsku se vyslovili také nejvyšší představitelé izraelského státu, armády a tajných služeb, pak je absurdní tvrzení, že něco jako židovské násilí neexistuje nebo je bezvýznamné. Stejně tak absurdní je loajalita na nesprávném místě v podobě přivírání očí nad židovským násilím, uvědomíme-li si, že v nejednom případě se obrátilo otevřeně i proti příslušníkům izraelské armády.