Izraelský přispěvatel Tomáš Guttmann publikoval na NP 3. března článek „NAD PROPASTÍ: Věřte tomu, kdo tvrdí že vás nenávidí“. Obsahuje mnohé, s čím lze souhlasit. Je jen škoda, že jeho hodnotu snižují faktické „nepřesnosti“. Zastavím se u jednoho historického momentu, který považuji v dějinách moderního židovského státu za naprosto zásadní. Je to uzavření míru s Egyptem. Šlo o naplnění principu „území za mír“.

Autor začíná tuto pasáž větou: „V obranné válce v roce 1973 dobyl Izrael celý Sinaj již po třetí (předtím 1956, 1967).“ Ano, obranná válka to byla, dokonce svého druhu existenční, tak kriticky se po zákeřném napadení izraelských pozic během největšího svátku Jom kipur situace zprvu jevila, ale tvrzení, že Izrael dobyl celý Sinaj již po třetí je zavádějící. Izrael nemusel nic dobývat, protože celý poloostrov držel od zmíněné červnové války 1967. Formulace pana Guttmanna působí dojmem, jako by Sinaj byl na začátku jomkipurské války pod kontrolou nepřítele a teprve v této válce ho izraelské síly opět obsadily. Tak tomu samozřejmě nebylo. Jediným dočasným ziskem Izraele byl průnik západně přes kanál do africké část Egypta.

Dále pan Guttmann píše, že „izraelští mírotvorci (holubice převlečené za jestřáby) opět podlehli svodům míru a bratrství, a pod tlakem amerického prezidenta Cartera podepsali mírovou dohodu s nejnebezpečnějším nepřítelem, s Egyptem, a výměnou za kus papíru dali Egyptu 60 tisíc kilometrů čtverečních“. Jestliže v případě ujednání o jeruzalémské Chrámově hoře po osvobození Starého města v roce 1967 hovoří autor na začátku svého textu o „levicových izraelských generálech“, zde by se s výrazivem typu „levicoví izraelští politici“ tvrdě narazil, protože mírovou smlouvu s Egyptem a jí předcházející Dohody z Camp Davidu dojednal tým, v jehož čele stál pravicový premiér Menachem Begin, šéf neméně pravicové strany Likud, a tak se uchýlil k rafinované charakteristice „holubice převlečené za jestřáby“. Méně znalí čtenáři to nejspíš přehlédli, ale poměřováno pravdou jde o jednu z hanebných podpásovek z autorovy dílny.

Rovněž formulace, že Jeruzalém „dal“ Káhiře území větší než Izrael „výměnou za kus papíru“ je zcela nepatřičná. Izrael vrátil Egyptu teritorium, které mu patřilo, a to až poté, co Egypt uznal právo Izraele na existenci a uzavřel s ním mír. Nešlo o žádný „kus papíru“ - autor se snaží čtenářům vsugerovat, že vlastně bezcenný -, ale o klíčový dokument, díky němuž panuje mezi oběma státy mír. Jistěže nikterak vřelý, ale studený, řekněme korektní, pragmaticky chladný, ale stále mír. A ten musí ocenit každý rozumně uvažující člověk, třebaže si dovedeme představit lepší mírové soužití mezi sousedy, nicméně zde se pohybujeme v rovině Arabové vs Židé – se vším, co s tím souvisí.

Naprostým omylem je tvrzení autora, že „za odměnu přijel egyptský prezident do Izraele, kde ho nadšeně vítali izraelští školáci, dojetím plakala polovina Izraelců; dodnes se v Beer Ševě ukazuje místo, kde stál On, egyptský prezident“. To už je čirá fantazie, pořadí bylo přesně opačné. Nejprve přijel egyptský prezident Sadat na historickou návštěvu do Izraele (v listopadu 1977, promluvil v Knesetu) a teprve potom následoval Camp David a mírová smlouva.

Poslední poznámka. „Podle smlouvy s Egyptem měl být Sinaj demilitarizován,“ uvádí autor. Mohlo by to vyvolat mylný dojem, že zcela. Ve skutečnosti mírová smlouva stanoví, že poloostrov bude rozdělen na tři zóny A, B, C (plus zóna D na izraelské straně hranice), v nichž je přesně stanoveno povolené množství a druh výzbroje a počet vojáků. Nad dodržováním mírových ujednání dohlíží na místě mezinárodní formace Multinational Force and Observers (důkaz, že na garanci bezpečnosti nemá monopol pouze Rada bezpečnosti OSN). Jakékoli změny vyžaduji souhlas obou smluvních stran. V minulých letech například Izrael opakovaně souhlasil s dočasným navýšením egyptských sil nad povolené limity v rámci protiteroristické kampaně Káhiry proti sinajským teroristům. Stejně tak podléhalo izraelskému souhlasu v uplynulých letech předání dosud egyptských ostrovů Tiran a Sanafir Saúdské Arábii. Autorovo tvrzení, že Egypťané „ani jediný z bodů smlouvy nesplnili“ prostě není pravdivé.

Podobných problematických tvrzení je v Guttmannově článku víc. Je to škoda, protože tím devalvuje to pozitivní, co text bezpochyby také obsahuje. Jsem dalek toho, abych komukoli cokoli radil, ale zkušenost říká, že méně je někdy více. Není potřeba vylévat s vodou ve vaničce i dítě.