Upřímně: podvědomě jsem tušil, že pan Tomáš Guttmann zareaguje na můj článek z 15. 8. 2024 „TERORIZUJÍCÍ ŽIDÉ: Skvrna na štítu Izraele“ (ZDE).

Přesto, když jsem jeho polemiku z 19. 8. 2024 četl (ZDE), místy jsem nevěřil svým očím. Nikdy jsem netvrdil a nepsal, že židovské násilí, chcete-li teror, je srovnatelný a terorem palestinských Arabů. Znovu tedy zdůrazňuji: protiizraelský terorismus palestinských Arabů je nekonečněkrát horší, obludnější, krvavější a hrůznější než násilí, kterého se dopouštějí izraelští Židé. Což ale neznamená, že židovské násilí vůči Arabům neexistuje. A pokud existuje, nevidím důvod, proč o něm na skutečně svobodné části českého internetu (kam patří i Neviditelný pes) nepsat – a pozor: když o něm píší v samotném Izraeli mainstreamové anglickojazyčné servery. Ostatně všechny mé informace o dění v Izraeli pocházejí primárně a z drtivé většiny z těchto serverů. Tím se dostávám k úvodní poznámce. Je-li můj článek o útoku u samařské komunitní základny Givat Ronen „neinformovaný a nedomyšlený“, pak právě takové musí být i články na izraelských serverech, z nichž jsem zprávu o ataku násilníků převzal.

Pokud máme měřit všem stejným metrem a používat logiku zdravého rozumu, pak je na místě otázka: Obeslal pan Guttmann příslušné redakce izraelských serverů, které o incidentu psaly, článek v podobném duchu, jako je ten, na který dnes reaguji? Pokud ne, pak se nemohu zbavit dojmu, že pan Guttmann používá dvojí logiku. Zjednodušeně: izraelská média o židovském násilí psát mohou, když totéž učiní český bloger (nota bene na základě toho, co o případu napsala ona izraelská média), dostane se mu nehorázného a nanejvýš urážlivého doporučení, aby se přestal definovat jako přítel Izraele a naopak začal brojit více proti genocidě a apartheidu a citoval z Protokolů sionských mudrců, tak aby bylo každému jasnější, kam jejich nemilosrdnou kritiku zařadit. A posléze je takovému blogerovi doporučeno, aby se místo Izraele pokusil zamilovat do jiného z 200 států světa.

Ptám se, zda stejnou radu adresoval pan Guttmann všem vysokým osobnostem v Izraeli, které o násilí u Givat Ronenu hovořili a útok na auto s izraelskými (!) občankami (jistě, nebyly to Židovky, ale Arabky z Rahatu, to ale v demokratickém právním státě nesmí hrát žádnou roli), ať už to byli – namátkou – prezident Isaac Herzog, poslanec za náboženské sionisty Zvi Sukot (žádný levičák), vysocí představitelé židovských komunit v Judeji a Samaří Jisrael Gantz a Jossi Dagan a řada dalších včetně judaistických náboženských autorit, nemluvě o velitelích armády a bezpečnostních složek. (Osobní poznámka: židovské násilí bych si nikdy nedovolil označit souslovím židovský terorismus, pokud by ho takto nenazvali vysocí důstojníci izraelské armády a Šin Bet.)

Bylo by jistě možné analyzovat všechny argumenty pana Guttmana, na nichž vystavěl svoji polemiku. Nejsem si ale jist, že by to bylo přínosné a smysluplné. Zastavím se jen u několika.

(A) „Článek o kamenování arabského auta židovskými osadníky…“ - Nešlo o auto arabské, ale protože mělo izraelskou poznávací značku, tak izraelské. I na takových detailech při férové debatě záleží. Uvedeme-li, že šlo o auto arabské, podvědomě tím sugerujeme čtenáři názor, že šlo o auto s nepřátelskou posádkou.

(B) „Arabové se snaží lidi v autě ubít, zatímco cílem židovského kamenování bylo pouze rozbít auto Arabům, které podezřívali ze snahy získat o jejich izolované usedlosti informace potřebné k pozdějšímu útoku…“ - Směs polopravdy a čiré spekulace. 1. Připomenu: v říjnu 2018 cestovali arabští manželé Rabiovi s osmiletou dcerou z judského Hebronu do samařské Bidye. U křižovatky Tapuah zaútočili z pravé strany na jejich auto židovští teenageři. Výsledek: paní Aiša Rabiová byla zabita. 2. Cílem útočících Židů u Givat Ronenu nebylo pouze rozbít auto; to bylo zapáleno a kromě toho vyhrožovali násilníci Arabkám včetně sotva tříleté dívenky s pistolí u hlavy zabitím. 3. I kdyby byla pravda, že šlo o špionážní misi, což více než kam jinam patří do kategorie přání otcem myšlenky, tak v právním státě se takové podezření řeší jinak než tímto nehorázným způsobem.

(C) Dále. To, že beduíni v Beerševě přepadají obchody, nebo v luxusních autech způsobují dopravní nehody, že na černém trhu nakupují zbraně a rádi pak střílí do vzduchu, přičemž zbloudilé střely zabíjejí jejich děti a občas zasáhnou i židovské domy, to je jistě pravda, a zde nemám p. Guttmannovi nevěřit, nicméně nic z toho neopravňuje židovské obyvatele komunit, aby kameny zaútočili na izraelské auto a pak ho zapálili a zbraněmi ohrožovali jeho posádku. Pokud by toto mé tvrzení neplatilo, vstupujeme do oblasti anarchie, což jako nepřijatelné odmítají všechny kompetentní izraelské orgány.

(D) Občas se pan Guttman uchyluje k otevřené nepravdě (z úcty k němu se vyhýbám slovu lež). Píše, že pro poslankyni partaje Židovská síla Har Melechovou mám pochopení, „neboť na její auto v roce 2003 zahájili Arabové palbu, když byla v sedmém měsíci těhotenství, jejího manžela zabili a ji vážně zranili, její dceru Sáru se podařilo zachránit císařským řezem, ale to neomlouvá její členství v údajně krajně pravicové straně, kterou autor nemá rád“. Tady ovšem vůbec nejde o členství v nějaké politické straně, to pan Guttmann nepřijatelně překroutil. Napsal jsem něco poněkud jiného: „… neexistuje jediný důvod pro to, aby jejich auto bylo napadeno kameny a poté zapáleno a aby násilníci drželi pistoli u hlavy malého dítěte a libovali si v tom, jak ve strachu zoufale naříká. Že něco tak opovrženíhodného neodsoudí poslankyně demokratického parlamentu, která je sama matkou deseti dětí, to pochopit je vskutku nesnadné.“

Čili: vůbec nejde o její členství v Židovské síle, do toho mi nic není; vyjádřil jsem svůj údiv nad tím, že není ochotná odsoudit ono opovrženíhodné jednání židovských násilníků vůči evidentně nevinným arabským občankám Izraele a jejich malým dětem.

(E) A ještě jedno autorovo falešné tvrzení: „Nelze se neptat, jaký má autorova láska pro Izrael přínos, když odsuzuje Izrael ostřejšími slovy než všichni nepřátelé dohromady.“ Připadá mi to nadbytečné, ale přesto to napíšu. Já neodsuzují Izrael, a už vůbec ne ostřejšími slovy než všichni nepřátelé dohromady. Já odsuzuji nezákonné počínání židovských násilníků, kteří svými hanebnými činy poškozují dobré jméno Izraele. Odsuzuji takové chování stejně jako všichni ostatní, komu na dobrém jménu Izraele záleží, prezidentem Státu počínaje, přes tamního premiéra, vládu, drtivou většinu politiků a osobností veřejného života včetně reprezentantů judsko-samařských komunit až po řadové izraelské občany – a týká se to také nás, přátel Izraele v zahraničí.

Závěrem bych chtěl pana Guttmana ujistit, že jeho radu, abych si našel místo Izraele jiný stát, kterému budu oddán, nemohu přijmout. Žádný jiný stát, který bych mohl silou celé své osobnosti podporovat, mezi oněma dvěma stovkami zemí neexistuje – Izrael je v tomto směru unikátní. Má moji bezvýhradnou podporu od raného teenagerovského věku, tedy už nějakých pětapadesát let. A bude tomu tak do konce mých dnů – navzdory skutečným nepřátelům Izraele, navzdory židovským extrémistům a koneckonců i navzdory samotnému panu Tomáši Guttmannovi. Už jen to, co naznačil, že moje láska k Izraeli by mohla být předstíraná a sloužit jako zástěrka k úplné delegitimizaci Státu Izrael je nehorázná urážka, svým způsobem horší než to nejobludnější chucpe.

Jsem zvyklý na cejch proizraelského fanatika. Že ale přijde útok z opačné strany, to je něco nového. Inu, svět se mění.

Poznámka redakce:
Tomáš Guttmann i Lubomír Stejskal vyjádřili své postoje. V Neviditelném psu je tím polemika na dané téma ukončená.
Ondřej Aston Neff