Pravdou je, že antisionismus je formou rasismu, která je nebezpečnější než klasický antisemitismus.

Antisionismus získává svůj rasistický charakter tím, že židovskému národu upírá to, co přiznává jiným kolektivům- evropským a mnoha arabským a muslimským národům- , a to právo na vlastní stát a sebeurčení.

Židé jsou národem. Kolektiv má nárok na národnost, pokud se jeho členové ztotožňují se společnou historií a chtějí sdílet společný osud. Židé jsou spojeni jednak s národností (tj. společnou historií a osudem) a jednak s náboženstvím.

Odvolávání se na židovský národ je nezbytné, když uvážíme, že Izrael trvá na tom, aby zůstal „židovským státem“. Izraelci samozřejmě rozumějí pod pojmem „židovský stát“ „národní židovský stát“, nikoli „náboženský židovský stát“ – teokratické státy (jako Pákistán a Írán) jsou neslučitelné s moderními standardy demokracie a pluralismu. Antisionističtí rasisté opakovaně používají tento argument proti teokracii, aby delegitimizovali Stát Izrael.

Židovství je více než jen náboženství. Je to složitá a propletená směsice předků, náboženství, historie, země, kultury, tradic, postoje, národnosti a etnicity, a nemusíme se omlouvat za to, že nezapadáme do standardních škatulek učebnicových taxonomií – naši bouřlivou historii jsme si nevybrali.

Jako forma rasismu je antisionismus nejhorší formou antisemitismu. Zaměřuje se na nejzranitelnější část židovského národa, a to na obyvatele Izraele, kteří se spoléhají na suverenitu svého státu, pokud jde o fyzickou bezpečnost, národní identitu a osobní důstojnost. Abychom to řekli ještě otevřeněji, antisionismus odsuzuje více než 7 milionů lidí, většinou potomků židovských obětí holocaustu a židovských uprchlíků z arabských zemích a Íránu k věčnému bezdomovectví, traumatizovaným historickými obrazy pronásledování a genocidy.

Antisionismus také útočí na klíčovou součást židovské identity, na to, co Židy spojuje – na národ, a židovskou historii. A zatímco lidé s svědomím antisemitismus odmítají, antisionistická rétorika se v Evropě, USA, Austrálii a kdekoliv na světě stala znakem akademické sofistikovanosti a společenské přijatelnosti.

Antisionismus se navíc maskuje pod rouškou politické debaty, která je osvobozena od citlivých témat a pravidel slušného chování, jimiž se řídí mezireligiózní diskuse. Náboženství je v naší společnosti chráněno – politické názory nikoli.

Na mnoha západních kampusech se pořádají setkání na téma „svět bez Izraele“ . Dokážeme si vůbec představit jaký by mezi liberály vyvolala rozruch jakékoliv setkání na téma „svět bez Palestinců“?

Považuji za naprosto otřesné, že se vůbec najdou lidé, kteří upírají lidem právo na sebeurčení na kousku země, kde se zrodila jejich historie. Proč vadí antisionistům existence jediného židovského státu, zatímco na druhé straně nepozastavují nad existencí 21 arabských a 51 muslimských států.