Nikole Hannah-Jones je profesionální černoška, novinářka, která se věnuje hlavně rasovým otázkám. V Americe proslula takzvaným Projektem 1619, což byla již ukončená série článků v New York Times z vrcholu wokistické éry, jejímž smyslem bylo dokázat, že celá existence USA a předešlých kolonií se točila hlavně kolem otrokářství; podle něj by se za skutečné založení Ameriky neměl počítat rok 1776, kdy vznikla Deklarace nezávislosti, ale rok 1619, kdy byli do tehdejších anglických kolonií dovezeni první otroci. Dostala za to Pulitzerovu cenu, ale jak začala rasová hysterie opadat, ozvali se první kritici a začali se opírat do různých pofiderních tvrzení typu „hlavním smyslem Deklarace nezávislosti bylo ochránit otrokářství coby instituci“. Dnes se Projekt 1619 raději moc nepřipomíná, protože to překrucování historie je až moc zjevné a tabu mezitím oslabilo.

(Ve skutečnosti je NHJ míšenka a její dědeček z matčiny strany se jmenoval krásně česky Novotny, ale to byste z jejího psaní nepoznali. Žádné knedlíky a kolache, samý bič a samá plantáž; samozřejmě, za knedlíky by žádný Pulitzer nehrozil.)

Po několika letech se teď Nikole Hannah-Jones opět vynořila na veřejnosti, a to s článkem, který popisuje zkušenosti její dcery ve školském systému. Jeho jádrem je to, že NHJ umístila svoji jedinou dceru úmyslně do převážně černošských škol se špatnou pověstí, a to na základě opět pofiderní úvahy, že když takhle angažovaní a vlivní rodiče, jako je ona a její manžel, začnou důkladně dohlížet na fungování takové školy, zvýší tím její úroveň a tak zachrání další stovky černošských dětí před mizernými výsledky a mizerným vzděláním. Jak doslova píše:

„Faraji and I felt an obligation to make educational decisions based on the collective good and not just our individual advantage.“

„Faraji (manžel) a já jsme pociťovali povinnost rozhodnout o vzdělání (naší dcery) na základě dobra kolektivu, a ne jen podle osobní výhodnosti.“

Brr, dechne na vás z toho duch stalinismu a Milan Kundera, kdyby ještě žil, by se možná cítil inspirován k napsání nového díla Černý humor (protože jeden Žert zjevně nestačí). Leč NHJ tak skutečně učinila a výsledek je předvídatelný. Její dcera, ač dostávala na těch špatných školách samé dobré známky, teď v šestnácti letech zjistila, že ve skutečnosti tu algebru a podobné předměty skoro neumí. To ohrožuje její přijetí na vysokou školu, a je tedy na svoji mámu naštvaná. Není divu. Nikoho nebaví být pokusným králíkem jiných lidí, a od rodiče je to extra velký podraz.

Její dcera Najya by ráda v budoucnu chodila na Harvard, což její fanatickou mámu šokovalo; už od útlého věku se ji snažila nasměrovat na tradičně černou Howard University, a když z jejích úst poprvé zaslechla slovo Harvard, myslela si, že se snad jen přeřekla. V rozhovoru na podcastu This American Life k tomu doslova řekla:

„I’m like, what is wrong with you? … We don’t even discuss PWIs as an option in our household.“

„Co se s tebou stalo? … V naší domácnosti se o převážně bílých institucích ani nebavíme.“

Uf. A tito lidé kážou zbytku světa něco o rasismu.

Článek vyvolal v Americe řadu reakcí. I když je v něm obsažena určitá – skromná – míra sebekritiky, pořád je na něm zároveň ještě vidět až obsesivní snaha ze všeho vinit systém, podložená opět pofiderními (ano, opakuju se, ale ona začala) úvahami typu „bělošské školy dostávají celkově víc peněz než černošské“. Přitom těch bělochů je v USA pořád ještě asi 4x více než černochů, takže přesně to byste čekali, a když začnete zkoumat utrácení per capita, celý rozdíl zmizí a problémové školy mají ve skutečnosti dokonce určitou výhodu.

Týkalo se to i těch škol, na které chodila jejich dcera Najya. Podinvestované nebyly; jejich problémy měly zcela jiný než finanční charakter, třeba neochotu vynucovat ve třídě disciplínu nebo vyhoření učitelů, kteří raději rozdávali jedničky za nic. Nezájem rodičů o vlastní děti a jejich prospěch se na celé situaci samozřejmě také podepsal – a zkuste toto nahradit penězi.

Mladé Nayje se nakonec nejspíš nic nestane. Její rodiče jsou bohatí, nakonec ji přemístili na lepší školu a můžou si dovolit jí zaplatit doučování. V šestnácti má ještě šanci ty nedostatky dohnat, a na Harvard se možná dostane. Pochází přesně z té elitní vrstvy společnosti, která se na Harvard dostává nejsnáze, už jen ten Pulitzer její matky jí bude pomáhat, a stejně tak její rasový aktivismus, protože na Harvardu je v tomto směru hodně Pravých Věřících.

Ale stejně je to v podstatě hrůzný příběh o slepém, samolibém fanatismu. V jiném čase a v jiném místě by se situace třeba nemusela omezit jen na napravitelné škody. Musím říci, že když jsem četl tu větu o kolektivním dobru, zaletěly mé myšlenky k filmu Der Untergang a k blonďaté Magdě Goebbelsové, která ze svého upřímného politického přesvědčení míchá svým dětem jed.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Anglický Substack poslední dobou trochu spal, ale k 88. výročí mnichovského diktátu jsem vydal článek About Us, Without Us.

Hudební epilog

Tradiční léčbou na lidské šílenství je … flaška rumu.

________________________________________________________________________

Nový díl ZP8 má dvanáct kapitol, opět povybíraných z různých koutů historie. Ne všechno jsou osudové události, tolik zapomenutých osudových událostí bohužel „po ruce“ není. Ale věřím, že u žádné kapitoly se nudit nebudete.

Kniiha je dosažitelná zde,

Celou sadu si můžete pořídit zde.