Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Osoby, které nelegálně překročí schengenskou hranici je možno teoreticky vrátit zpět do země odkud přicházejí. Prakticky je to vyloučeno a naopak zásluhou degenerovaných euroinstitucí a europráva mají možnost dosáhnout sloučení rodin, rodičů, manželů, dětí a dalšího širokého příbuzenstva bez kontroly dokladů. Podle Migračního paktu lze tyto "uprchlíky" přerozdělovat, aby se o jejich ubytování, stravování a sociální dávky staraly za peníze daňových poplatníků rovnoměrně všechny státy EU. Za českou republiku podepsal tento pakt za fialové vlády ministr vnitra Rakušan.

Češi se podle mého názoru příliš soustřeďují na Evropskou unii jako na původce problému. Je pravda, že k nám dnes většina podobných pravidel přichází prostřednictvím EU. To však ještě neznamená, že na úrovni EU také vznikají.

Evropské instituce jsou především mechanismem, který politické a právní představy převládající v západní Evropě přenáší na všechny členské státy. Nikdo se proto příliš neptá, odkud se tyto představy v Bruselu stále berou. Nevytváří je nějaká autonomní „eurobyrokracie“ ve vzduchoprázdnu. Přicházejí zejména z velkých západoevropských států, včetně Francie, Německa a Španělska, a teprve následně získávají podobu společné evropské politiky.

Kdyby o migrační politice EU rozhodovaly převážně státy východní Evropy, byla by tato politika nepochybně mnohem restriktivnější. Problémem tedy není pouze existence EU, ale především rozložení politické a kulturní moci uvnitř ní. Západoevropské státy migraci často nechtějí zastavit za cenu prostředků, které by státy východní Evropy považovaly za samozřejmé. Jejich soudy navíc vykládají základní práva způsobem, který stále více omezuje možnost státu vlastní migrační zákony skutečně prosazovat.

Ve Francii například Ústavní rada odvodila z ústavního principu bratrství svobodu poskytovat cizinci v nelegálním postavení nezištnou humanitární pomoc. Neznamená to beztrestnost jakékoli pomoci při nelegálním překročení hranice, ale znamená to významné omezení trestnosti pomoci při pobytu a pohybu nelegálního migranta. Formálně tedy zákon nadále zakazuje nelegální pobyt, avšak soudní výklad současně oslabuje možnost postihovat jednání, které tento stav fakticky udržuje.

Kritika zaměřená pouze proti „EU“ proto míjí hlubší příčinu. Evropská unie problém nevytváří z ničeho. Především rozšiřuje politické, právní a morální postoje dominantní části západní Evropy na státy, které je samy nesdílejí.

Já teda nejsem soudce, natož španělský a nejvyšší, ale mně připadá přeplavání moře nebo řeky jako překonání překážky, zcela srovnatelné třeba s přelezením plotu.

Právě v tom je podstata problému. Z hlediska běžného významu slov je přeplavání moře, řeky nebo jiného přírodního prostoru nepochybně překonáním překážky, podobně jako přelezení plotu. Pokud soud dospěje k opačnému závěru, není to důsledek nějaké nevyhnutelné právní logiky, ale velmi účelového výkladu.

V západní Evropě existuje silná politická a morální podpora migrace, včetně migrace nelegální, a tato tendence se nevyhýbá ani soudům. Soudci samozřejmě zpravidla neřeknou, že chtějí nelegální migraci podporovat. Prostřednictvím stále širšího výkladu základních práv však ruší nebo podstatně omezují účinnost zákonů, jejichž smyslem je nelegálnímu vstupu a pobytu zabránit.

Pak ovšem Migrační pakt působí jako fraška. Předstírá, že hlavním problémem je technická neschopnost jednotlivých států migraci zvládnout a že řešením je přerozdělování migrantů, peněz a odpovědnosti mezi členské země. Skutečný problém je hlubší: významná část západoevropských politických a soudních institucí migraci ve skutečnosti zastavit nechce.

Nejde tedy primárně o nedostatek prostředků k ochraně hranic. Jde o to, že pokaždé, když zákonodárce nějaký účinnější prostředek vytvoří, soudy jej omezí, obejdou nebo vyloží tak, aby byl prakticky nepoužitelný. Následně se tato politicky vytvořená bezmocnost vydává za objektivní humanitární problém, který mají společně řešit všechny státy EU.

Tento výklad dobře ukazuje, že hlavním problémem není technická neschopnost Španělska nelegální migraci zastavit, ale způsob, jakým soudy vykládají zákony určené k její kontrole.

Z hlediska běžného významu slov je přeplavání moře nebo řeky nepochybně překonáním hraniční překážky. Rozhodnutí, podle něhož je rozhodující pouze překonání umělé fyzické bariéry, například plotu, není jediným možným právním výkladem. Je to mimořádně restriktivní interpretace pravomoci státu a naopak mimořádně široká ochrana osoby, která hranici překračuje nelegálně.

Formálně soud netvrdí, že migrant má právo ve Španělsku zůstat. Praktický význam je však zřejmý: okamžité vrácení se znemožní, řízení se prodlouží a pravděpodobnost faktického setrvání migranta ve Španělsku vzroste. Právě tímto způsobem soudy nelegální migraci podporují, aniž by ji musely výslovně schvalovat.

V západní Evropě existuje silná politická, kulturní i právní tendence považovat ochranu nelegálního migranta za významnější hodnotu než účinné prosazování migračních zákonů. Tato tendence se přirozeně projevuje také mezi soudci. Zákonodárce sice přijme pravidlo umožňující rychlé vrácení, soud je však vyloží tak úzce, že se prakticky vztahuje pouze na člověka, který přelezl konkrétní plot, nikoli na toho, kdo jej obeplaval.

Pak je ovšem Migrační pakt skutečně fraškou. Vychází z představy, že evropské státy čelí objektivně nezvládnutelnému migračnímu tlaku a musí si mezi sebou rozdělit jeho následky. Ve skutečnosti je velká část tohoto tlaku důsledkem vědomých politických a soudních rozhodnutí, která znemožňují účinné vracení osob překračujících hranice nelegálně.

Evropa tedy netrpí nedostatkem prostředků k ochraně hranic. Trpí nedostatkem vůle tyto prostředky používat. A dokud budou soudy každou účinnější ochranu hranic vykládat jako nepřípustnou výjimku, žádný migrační pakt problém nevyřeší. Pouze přenese důsledky západoevropské podpory migrace také na státy, které tuto politiku samy nechtějí.

Ano, hlavně poslední 2 odstavce.

U té enklávy měli dávno zavést systém, že všichni nelegálové budou vráceni do Maroka. Pak by se nikdo neutopil ve snaze tam přeplavat.

Reálně stejně jiné řešení není, dříve nebo později ho udělat budou muset, teď ho udělali jenom tak napůl, aby to nevyvolalo bad press.

Jenže problém není v tom, že by Španělsko nevědělo, jak nelegální migraci omezit. Takové řešení je zřejmé: každého, kdo se pokusí vstoupit z Maroka nelegálně, rychle vrátit, a tím odstranit motivaci riskovat přeplavání hranice.

Španělská společnost si však účinná opatření ve skutečnosti nepřeje natolik, aby přijala jejich nevyhnutelné důsledky. Lidé mohou v průzkumech požadovat „kontrolu migrace“, ale jakmile by tato kontrola znamenala okamžité vracení, detenční zařízení, konflikty s nevládními organizacemi, tvrdé televizní záběry a kritiku soudů či médií, politická podpora rychle slábne.

Proto vznikají pouze polovičatá řešení. Mají působit dojmem, že stát hranici chrání, ale současně nesmějí být natolik účinná, aby vyvolala špatnou publicitu. Soudy pak každé skutečně účinné opatření dále omezují a politici se na jejich rozhodnutí mohou pohodlně odvolávat.

Nelze tedy říkat, že Španělsko nemá jiné řešení a jednou k němu bude donuceno. Technické řešení zná už dávno. Chybí mu společenská a politická vůle důsledně je používat. Dokud bude španělská veřejnost odmítat viditelné následky ochrany hranic více než samotnou nelegální migraci, bude země pokračovat právě v těchto neúčinných kompromisních opatřeních.