Není tajemstvím, že rivalita mezi pravoslavným Ekumenických patriarchátem v Konstantinopoli (“Matka církev“) a Ruskou pravoslavnou církví (“Třetí Řím“) trvá dlouhá staletí. Vygradovala ale v naší době.

Mezníkem bylo udělení nezávislosti Pravoslavné církvi Ukrajiny ekumenickým patriarchou Bartolomějem v lednu 2019, která se tím vymanila ze svazku Ruské pravoslavné církve. Ta zareagovala velice ostře – přerušila s Konstantinopolí eucharistické společenství, kanonickou spolupráci a veškerý dialog a zintenzivnila proti ní propagandistickou kampaň. Co je obzvlášť alarmující, letos 12. ledna se do ní zapojila i ruská špionážní agentura Služba vnější rozvědky (SVR). Na svém webu patriarchu Bartoloměje hrubým způsobem napadla a neštítila se použít nejodpornější slovník, který je ve vztahu k vysoce postavené duchovní osobě myslitelný. Patriarcha byl označen jako „ďábel v lidské podobě“, neboť je prý posedlý myšlenkou vytlačit ruské pravoslaví z území pobaltských států a nahradit církevními strukturami, které budou pod jeho kontrolou. Nejen to. Asi nejhorší urážka, které se může křesťanovi dostat, je cejch Antikrista; v tomto případě se patriarcha dočetl, že je Antikristem v sutaně. SVR navíc tvrdí, že Bartoloměj je podporován britskými tajnými službami, aby v Evropě podněcoval protiruské nálady.

Než budeme pokračovat, musíme se zastavit u klíčového bodu. Měl, nebo neměl konstantinopolský patriarcha jako nejvyšší představitel pravoslavné „Matky církve“ (Ekumenického konstantinopolského patriarchátu) oprávnění udělit dekret o nezávislosti Pravoslavné církvi Ukrajiny a tím ji vyvázat z kanonické jurisdikce Ruské pravoslavné církve? Odpověď: Konstantinopol tvrdí, že ano (viz zmínku níže), Moskva je opačného názoru. Klasický kompetenční spor. Udělování dekretu o nezávislosti ekumenickým patriarchou je sice ustálený historický úzus, který poskytuje nově ustavené církvi kanonickou legitimitu, ale není zcela právně závazný a v očích některých patriarchátů může být sporný, což je i tento případ: Moskva pravomoc patriarchy Bartoloměje k udělení dekretu o samostatnosti Pravoslavné církvi Ukrajiny neuznává.

Na hanebnost SVR zareagovala odmítavě řada pravoslavných představitelů. Mimoto se 2. února objevila na webu Orthodox Times pozoruhodná analýza, z níž vybírám to nejpodstatnější. V textu se úvodem praví, že ruské útoky proti patriarchu Bartolomějovi nejsou až tak neobvyklé, ale překvapivé bylo, že prohlášení vyloženě církevní povahy nebylo vydání církevním orgánem, ale režimní institucí. Z toho lze dovodit, že k záležitostem církve neformuluje stanoviska sama církev (nebo pouze sama církev), ale státní orgány. Vztah mezi státem a církví ovšem funguje v Rusku tímto způsobem už dlouho, nyní to ale bylo učiněno zcela otevřeně. Ruská pravoslavná církev se stala prostředníkem pro prosazování světských, politických a vojenských zájmů kremelského režimu; s touto rolí se plně ztotožnila. Její postavení bylo redukováno na pouhý přívěsek státního aparátu. Ztratila schopnost zaujmout oponentní postoj k jakékoli otázce (myšleno oponentní k oficiálnímu režimnímu názoru), a to i v záležitostech soteriologické*/ povahy

*/ Soteriologie – náboženská nauka o spáse člověka.

Místo evangelia slovo Putina

Většinová církev v Rusku podle všech známek zapomíná, že hlavou Církve je Kristus. Jeho slovo a evangelium bylo nahrazeno slovem Putina. Kristus chce mír, Putin vítězství. S kým by měla být ruská církev v souladu? Neexistuje žádné křesťanské učení, které by ospravedlňovalo jakoukoli válku nebo krveprolití. Byli jsme uvnitř Ruské pravoslavné církve svědky řady paradoxů: označení této války za svatou, vedenou proti ďáblu a Antikristovi, žehnání jaderným zbraním a ujišťování, že každý, kdo v této válce padne za vlast, se zaručeně dostane do ráje. Nejen to. Zformulovány byly zvláštní modlitby, které museli všichni kněží povinně citovat při každé božské liturgii - prosby za vítězství ve válce. Někteří víře oddaní a odvážní kněží v Rusku odmítli tyto povinné modlitby do bohoslužby zařadit, případně nahradili slovo „vítězství“ slovem „mír“. Co následovalo? Všichni bez výjimky byli zbaveni kněžské hodnosti, bez jakékoli druhé šance. Mnozí z nich pak našli útočiště v náruči Matky církve (Ekumenického pravoslavného patriarchátu) a v jejím rámci byli vráceni do kněžské služby. Stejný osud potkal v Litvě pět duchovních Moskevského patriarchátu, kteří se ve svých kázáních odvážili vystoupit proti této ďábelské válce a ve prospěch míru - postavili se tedy na stranu evangelia, nikoli „ruského světa“. Jak se dalo očekávat, byli zbaveni kněžské hodnosti a následně se rovněž odvolali k Matce církvi. Právě na základě zkušenosti těchto duchovních byly položeny základy pro vznik exarchátu (církevní administrativní jednotka se specifickým postavením) Ekumenického patriarchátu v Litvě.

Web Orthodox Times dále připomíná, že ruská strana obviňuje ekumenického patriarchu z toho, že způsobil rozkol na Ukrajině a v širším pravoslavném světě, což je tvrzení, které je s ohledem na reálný stav věci naprosto neudržitelné. Proces udělení nezávislosti pravoslavné církvi na Ukrajině byl proveden striktně v souladu s kánony a svatou tradicí východní pravoslavné církve. Rozdělení nevzniklo vinou ekumenického patriarchy, ale jednáním Ruské pravoslavné církve, která rozkol nadále podporuje a udržuje. Ekumenický patriarcha Bartoloměj naopak sjednotil tři**/ církevní proudy, které v té době na Ukrajině existovaly, a opakovaně vyzval všechny, kteří zůstali mimo nově utvoření společenství, aby usilovali o jednotu. Jeho poslední výzva zazněla na svátek Zjevení Páně (19. ledna), kdy znovu vyzval metropolitu Onufrije z konkurenční Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a jeho duchovenstvo k dialogu. A přesto, navzdory tomuto soustavnému úsilí o smíření, je Ruskem soustavně obviňován z lhostejnosti k jednotě. Podivná logika. Pokud ten, kdo k jednotě vyzývá, o ni údajně nestojí, kdo tedy? Snad ne ten, kdo pozvání odmítá?

**/ Byly to Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, Ukrajinská autokefální pravoslavná církev a malá části Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

Hierarchové Moskevského patriarchátu na Ukrajině v rozporu s duchem jednoty dialog vytrvale odmítají. Přitom ekumenický patriarcha je obviňován z vytváření rozkolu v době, kdy ve skutečnosti Ruská pravoslavná církev přerušila společenství s Matkou církví. Rozkol tedy nezpůsobil Ekumenický patriarchát, ale samotná pravoslavná církev v Rusku. Tento příběh z oblasti církevního života ilustruje, jak lživá, nehorázná a manipulativní je ruská propaganda. Sekulární jako náboženská. Ostatně v Rusku je propojenost trůnu a oltáře téměř intimní.