O čem jiném bych měl psát než o volbách v Maďarsku? Nastal tedy okamžik, jaký nemají fejetonisté rádi. Téma je jaksi určené okolnostmi bez ohledu na to, zda mají sebemenší kompetenci se k věci vyjadřovat. Což je můj případ a nezbývá než uchýlit se k prostředku poslední záchrany, totiž k vlastním pocitům.

Viktor Orbán prohrál volby. Všude možně se psalo, že je prohraje. Mediální atmosféra skoro vibrovala přáním, aby se tak stalo. Výzkumy voličských preferencí věštily Orbánův pád. Dělalo to na mě dojem kolektivního voodoo čarování. Někde v imaginárním prostoru leží vosková loutka Viktora Orbána. Sbíhají se k ní čarodějové z blízka z dáli a vpichují smrtící jehly do citlivých míst. Do toho přišla načasovaná indiskrece s odposlechy maďarského ministra zahraničí a hned na to i samotného Orbána. Tohle je fakt silné kafe, říkal jsem si. Jak bych reagoval jako maďarský volič? Neřekl bych si „a just‟ a s tímto výkřikem na rtech bych vpochodoval do volební místnosti, abych to tam Viktorovi hodil?

Dopadlo to, jak dopadlo. Poslední vlna pochyb se ve mně zvedla, když se ozvaly řeči o šanci na ústavní většinu. Bral jsem to za hodně silné kafe… a ono to tak opravdu dopadlo. Maďarští voliči se na moji skepsi vykašlali a rozhodli.

Dopadlo to dobře. Jsem rád, že Orbán prohrál. Jeho výkony v souvislosti s Ukrajinou, Ruskem a vztahem k Evropské unii mě dlouhodobě znechucují a doufám ve změnu, to je druhý můj podstatný pocit. Zároveň ale cítím smutek nad tím, že do zákulisí odchází člověk kvalitní, barvitý, s pozoruhodnou historií. Sílou osobnosti se odlišuje od panoptika papírových mátoh ovládajících evropské politické divadlo. S jeho ukrajinskou a ruskou politikou absolutně nesouhlasím a vnitřní maďarské nerozumím. Zajímá mě ale jeho kritika liberální demokracie v té podobě, jaká v posledních dekádách převládla v oblasti dosud svobodného světa. Jde z jedné krize do druhé a každá krize ukazuje na beznaděj slepých uliček, do kterých se žene. Jenže Viktor Orbán měl šestnáct let na to, aby předvedl alternativu. Výsledkem je frustrovaná společnost chátrajícího státu, prolezlého klientelismem. To jsou ty paradoxy, pane Vaněk! Kde se stala chyba? Je v samotné kritice degenerované liberální demokracie, anebo v degenerované aplikaci tezí? Má teď minimálně čtyři roky na přemýšlení.

Čemu naprosto nerozumím a to je závěrečný pocit z celé té změti. Nechápu, jak může konzervativně přemýšlející demokrat upínat jakékoli naděje k Rusku a hledat v něm inspiraci a politické spojenectví. Copak až dosud vždycky v dějinách imperiální státy nelikvidovaly národní identitu všude tam, kam dosáhl jejich spár? Připadá mi nemožné to nevidět… a vida, děje se to.

Nezbývá než sledovat další vývoj v Maďarsku. Myslím, že odtud přijde mnoho podnětů k divení a smíšeným pocitům.

Psáno jako Poslední slovo Lidových novin