Berlínská strana Zelených si schválila volební program pro podzimní volby. Na 125 stranách popisuje svoje představy o německé metropoli. Najdeme tam snad všechno z kuchyně rudozelené, nové levice.

K porozumění je třeba znát slovník, kterým k nám progresivisté a globalisté tak rádi promlouvají. Sdílení, participace, odpovědnost, demokratizace majetku, holistický přístup, sociální spravedlnost a tak dále. Tyto kódované výrazy znamenají tvrdé regulace, omezování vlastnických práv, omezování svobod, zkrátka kolektivistické formy správy věcí.

Progresivistický starosta amerického New Yorku Zohran Mamdani ve svém inauguračním projevu slíbil, že nahradí chladný individualismus hřejivým kolektivismem. Realita berlínského kolektivismu, pokud by Zelení dostali příležitost jej uvést do praxe, by však příliš hřejivá nebyla. Vyvlastňování bytů velkým vlastníkům, nucené obsazování prázdných bytů a domů, zákazy aut a podobně. Komunální kolektivismus známe i od nás. Českým pokusem o „hřejivý kolektivismus“ byly v minulosti tzv. kolektivní domy v 50. letech. První vznikl ve Zlíně (viz fotografie).

Raději nemyslet na to, kdyby Zelení získali moc v celém Německu. Vlastně kdekoli. Ale v Německu zvlášť. Jenže proč o tom píšu? Abychom věděli, kam až mohou a chtějí dojít ideologie, které jsou součástí dnešního hlavního proudu. Abychom věděli, že svoboda jednotlivců je na konci první čtvrtiny 21. století ohrožena podobně, jako když se komunisté hrnuli k moci před 80 lety.

Slovo komunismus pochází z latinského „communis“, což česky znamená společný. Jazykem dnešní nové levice bychom řekli sdílený, demokratizovaný, odpovědný a podobně. Odmyslíme-li si negativní nános, který toto slovo právem získalo, je přiléhavým pojmenováním výrazně kolektivistických ideologií.

Nebylo by v pořádku srovnávat Zelené s komunisty, kteří v naší zemi řádili v 50. letech minulého století. Ale čistě technicky či teoreticky vzato, je politika Zelených v určitém ohledu něco jako poučený komunismus, který byl kolektivismem dohnaným do krajnosti. Jsou to konec konců oni, kteří označováním konzervativních politických proudů coby fašistických zrovna nešetří. Tak je snad tato forma jisté přísnosti vůči nim možná.

Třeba bychom jejich rudozelené ideologii mohli říkat neokomunismus. Soukromé podnikání sice ponechávají, ale staví nad něj svou rudozelenou utopii. Základní důvody jsou tři. První důvod je pragmatismus. Soukromé podnikání, ač sešněrováno regulacemi, je pořád nejlepší cesta, jak vytvářet zdroje pro rudozelenou politiku. Druhý důvod je v tom, že se proměnil proletariát. Už jím nejsou dělníci, ale různé menšiny, migranti a lidé sužovaní klimatickou změnou v důsledku rozmařilého života bohatých. Třetím důvodem je přesvědčení Zelených, že v době digitální revoluce už bude kolektivistický přístup fungovat. Mají přece data. Čím více dat a čím přesnějších budeme mít, tím méně chyb starých kolektivistů budeme opakovat… Jsou to ovšem stejně bláhové a nebezpečné představy jako sny starých komunistů před sto lety.

Kolektivní dům ve Zlíně postavený v 50. letech 20. století. Pokus o komunální kolektivismus v podobě nových forem bydlení.

Obsahově podobné formulace jako v programu berlínských Zelených najdeme v některých dokumentech Evropské komise. A není jich takových málo. Nejsou sice tak otevřené, ale svou povahou a podstatou podobné. Usnesení Evropského parlamentu jsou na tom ještě hůř. Když si některá z nich čtete, jste skoro rádi, že EU ten demokratický deficit má.

Evropská komise a některé její legislativní návrhy, a častěji její nelegislativní dokumenty, jsou mírnější a skrytější formou téhož politického směru, jaký představují Zelení včetně těch berlínských. Avšak pořád je to ten stejný politický směr.

Politické síly, které dnes zaplňují náměstí, dost často s pocitem morální převahy, jsou ty stejné politické síly, které v roce 2024 pomohly dostat Ursulu von der Leyenovou znovu do křesla předsedkyně Evropské komise. Tyto politické síly dobře věděly, co to bude znamenat.

Zelení jsou možná okrajem, ale přesto součástí těchto politických sil. Politici, aktivisté a jiní příslušníci tohoto tzv. hlavního proudu (mainstreamu) s oblibou titulují své oponenty jako populisty, extremisty a dokonce i fašisty. Měli by však vědět, že stojí na jedné straně barikády s neokomunisty, jejichž „light verzi“ v létě 2024 pomohli k moci v osobě Ursuly von der Leyenové.

Rudozelený neokomunismus, progresivismus či nová levice, jak kdo chce, je nebezpečná ideologie. Drží se zpátky, protože je slabá. Ale běda, pokud by získala reálnou moc. Poučena nezdary „starého komunismu“ by byla prohnanější a pragmatičtější. Možná by nebyla tak krutá. Ale na svobodu nás všech by měla devastující dopad. Bylo by dobré, pokud by na to pamatovali i ti, kteří tak rádi rozdávají nálepky populistů a fašistů, když na náměstích procítěně hlásají slušnost a morálku těch druhých.