Neviditelný pes

PROBLÉM: Ukrajina a Rusko

24.11.2022

Dvě země, které u nás představují ztělesnění statečnosti a zla. Statečný odpor Ukrajinců má naše sympatie a pro Rusko stěží najdeme dobré slovo. Je to i proto, že my máme s obranou své země spíše trpké zkušenosti. Žijeme i v ideologické bublině politické korektnosti, která takový názor předpokládá. Co, kdybychom se však na obě země pokusili podívat ne naším, ale nezúčastněným neutrálním pohledem někoho, komu je jedno, kdo nakonec zvítězí. Třeba pohledem z Jižní Ameriky?

Jsou to dvě slovanské země, které mají společné kořeny, ale také i vzájemné historické antagonismy z dob stalinismu i starší. Jazykově si rozumí podobně jako my se Slováky. Je paradoxem, že v poslední době se zrovna slovanské národy navzájem perou. Konfliktu na Ukrajině předcházely balkánské války kolem rozpadu Jugoslávie.

Ukrajina není rozhodně fašistickým státem, jak s oblibou tvrdí ruská propaganda, ale fašistické výstřelky s hákovými kříži a nacistickými uniformami se tam ale objevují. Také oslavování problematického a nešťastného nacionalisty Stěpana Bandery. Je to ale jen menšina a naprostá většina Ukrajinců je normálních a naše média to myslím zbytečně a korektně skrývají. Je to jako kdyby Čechy měly být posuzovány podle hnutí Miroslava Sládka nebo holých lebek. Ukrajina jako bývalá část Sovětského svazu byla s Ruskem úzce svázána hospodářsky i energeticky. Tvořila jakési neutrální nárazníkové pásmo mezi EU a Ruskem. Je velká a západní část země spíše tíhla k EU a východní s ruskými kořeny k Rusku. Probíhaly tam demokratické volby. Lidé chtěli kamarádit s oběma. Kolem r. 2013 začaly více převládat evropské tendence a země začala připravovat asociační dohodu s EU. To se nelíbilo východní Ukrajině a ještě méně Rusku. Situace se vyhrotila, když tehdejší prezident Viktor Janukovyč na summitu EU v litevském Vilniusu 29. listopadu nakonec nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Nastaly nepokoje, které Západ aktivně podporoval a které vyvrcholily tzv. Majdanem a svrhnutím legálně zvolené vlády. Ukrajina zahájila prozápadní kurs, což vyvolalo na východě občanskou válku a snahy o odtržení Luhanska a Doněcka. Samozřejmě získali ochotnou podporu Ruska. Tento patový stav se táhl od roku 2014 až do osudového února r. 2022. Ruská armáda vpadla na Ukrajinu s přesvědčením, že rychle zvítězí a změní režim, tak jak se to povedlo v r. 1968 v Československu. Ukrajinci jsou však z jiného těsta a navíc měli spojence. Začali se úspěšně bránit.

Rusko je nástupnickým státem Sovětského svazu a zdědilo po něm spousty problémů a také jaderný arzenál. Přechod z plánovaného hospodářství ke kapitalizmu tam byl divoký a chaotický. Prezident Jelcin byl Západu nakloněn, ale nebyl brán jako rovnocenný partner a Rusko spíše jako surovinová základna. To plně pochopil jeho autoritářský nástupce Vladimír Putin, vyškolený v tajných službách. Rusko, jako jiné velké státy, trpí imperiálním komplexem. Bylo veliké za cara a pak za éry Sovětského svazu. Lidé jsou tam zvyklí poslouchat. Rozpad Rusy poznamenal a s nostalgií by rádi obnovili svoji velikost. Proto má Putin takovou podporu. Mají i pocit, že je svět podceňuje a ubližuje jim. Putin se staví i do role záchrance tradiční civilizace a rodiny vůči narůstající západní dekadenci. A řada lidí a nejen v Rusku na to slyší. Je to i jakási trumpovská modifikace Rusko first. Putin v obnově velikosti Ruska moc úspěšný nebyl, ale přesto existovala úspěšná spolupráce se Západem v kosmonautice, základním výzkumu, energetice i boji proti terorizmu. Musel doma čelit pronikání západních firem a demokratizačním tendencím. Reagoval naopak utužením a omezením svobod a autoritářským režimem. Rusové však nadále mohou svobodně cestovat po světě, zakládat firmy a mít soukromé vlastnictví. Ono je otázkou, zda demokracie je nejvhodnějším a nejefektivnějším způsobem vlády nad velmi rozsáhlým územím se spoustou národností. Příklad Číny i Ruska nutí k zamyšlení. Díky vývozu demokracie Západem a jak to v některých částech světa tristně dopadlo, se Putin dívá podezřívavě na NATO i EU a snaží se je logicky držet co nejdále od svých hranic. V případě Ukrajiny situaci vyhodnotil naprosto chybně a fatálně. Ostatně našeptávači se vždy snaží monarchovi říkat, to co chce slyšet. Za jeho agresí je tedy částečně imperiální snaha a částečně reakce zvířete zahnaného do kouta. Nejen, že Ukrajinu nevrátil do podoby neutrální země, ale navždy ji ztratil. NATO si přiblížil v podobě Finska a Švédska. Evropu přivedl na pokraj třetí světové války. Jistě to teď sám cítí, ale neví, jak z toho. Přes narůstající protesty ho však většina Rusů stále podporuje. Mají rádi svoji zem a chtějí, aby byla veliká. Nechtějí, aby prohrála.

Jak z toho? Ukrajinci stále více trpí ztrátou svých drahých i infrastruktury. Nedovedu si představit, jak přežijí v některých oblastech zimu. Západ nemůže s Ruskem soupeřit až do posledního Ukrajince. Naše pomoc nestačí. Dříve nebo později i Ukrajinci řeknou dost a bude třeba dojednat mír. I Rusové budou chápat jeho potřebu. Nutně to bude buď nějaká forma kompromisu, nebo nic. Jenomže země s největším jaderným arzenálem nemůže prohrát fatálně a to vědí dobře i USA. Jestliže hrdiny prvního dějství byli V. Zelenskyj a V. Putin, tak závěrečná scéna bude vyžadovat jiné a pragmatičtější aktéry. Ztratí V. Zelenskyj postupně podporu Západu, pokud bude neústupný a bude nahrazen? Ještě obtížnější bude v Rusku nahradit V. Putina nebo ho přimět k pragmatizmu. Pokud se to nepodaří, hrozí katastrofa světového rozměru.

Věřme, že se politici nakonec dohodnou a najdou řešení, které se asi nebude líbit ani jedné straně, ale které bude fungovat. Je třeba obnovit obchod a spolupráci. A pomalu a pozvolně i silně pošramocenou důvěru. A soupeřit znovu ekonomikou a technologií. Protože kdo obchoduje, nemá čas válčit.

Pomáhejme tedy Ukrajině, ale doufejme.



zpět na článek