Tuto neděli, dne 3. listopadu 2024, se uskutečnilo druhé kolo prezidentských voleb v malé Moldavské republice, rumunsky Republica Moldova. Na úvod si připomeňme dávnou i nedávnou minulost této země, protože jak známo, historie, ať chceme nebo nechceme, ovlivňuje i současnost. Moldávie, česky překládaná dnes častěji jako Moldavsko, měla vždy poněkud nešťastnou polohu. Už kdysi se o ní dalo hovořit jako o periferii Evropy, a také dnes zůstává na východním okraji kontinentu a současně je považována za nejchudší evropskou zemi. Podle posledních statistických údajů činí hrubý domácí produkt na obyvatele kolem 11.200 dolarů (rok 2020), přičemž obvykle nejchudší Albánie udává kolem 14.000 dolarů (rok 2020) na hlavu. Vzhledem ke své geografické poloze se už ve středověku dostávala Moldávie pod vliv či přímou nadvládu cizích mocností. S Moldavským knížectvím se setkáváme až v polovině 14. století, kdy bylo vazalským státem sousedního Uherského království. Posléze se vymanilo z uherského vlivu, ale brzy ho nahradilo polské poručnictví. Od roku 1489 bylo toto území v podstatě připojeno k osmanské říši. V roce 1775 odpadla severní část, kterou jako Bukovinu získala habsburská monarchie. Zkrátka nechtělo přijít ani rozpínavé Rusko, které si roku 1812 připojilo východní část, když porazilo po šestiletém konfliktu slábnoucí Turky. Z východní části někdejšího Moldavského knížectví se tedy stala Besarabská gubernie, zkráceně Besarábie. Tento název upomíná na valašského knížete Basaraba (†1352). Západní část původního Moldavského knížectví setrvalo pod osmanským protektorátem. Když rovněž na Balkánském poloostrově začal proces utváření novodobých národů, zbytková Moldávie utvořila v roce 1859 se sousedním Valašskem „Spojená knížectví Valašska a Moldávie“. Tento útvar přeměnil kníže Alexandru Ioan Cuza o dva roky později na Rumunské knížectví. Rumunsko se dočkalo uznání nezávislosti na berlínském kongresu roku 1878. Po ukončení první světové války bylo založeno tzv. Velké Rumunsko, jehož základ představovalo Valašsko a Moldávie. K nim Rumuni získali Bukovinu, Besarábii, Budžak, Dobrudžu, Sedmihradsko, část Banátu, část Máramarose a Zátisí. Do té doby ruská Besarábie s Budžakem byla rozdělena na devět žup. Vzhledem k ratifikaci smlouvy o neútočení mezi Velkoněmeckou říší a Sovětským svazem, známé jako Pakt Ribbentrop-Molotov, se Besarábie (východní Moldávie) opět ocitla pod nadvládou Moskvy stejně jako třeba pobaltské státy a východní Polsko. Definitivně Rusové ovládli Besarábii v roce 1944, kdy se stala součástí Sovětského svazu jako Moldavská sovětská socialistická republika (RSSM). Severní (Hotin) a jižní část (Cetatea alba, Ismail) připadly k Ukrajině, poněvadž tam převažovalo slovanské obyvatelstvo. Následovala násilná kolektivizace, hladomor, deportace části rodin, nedobrovolná rusifikace. Okupanti prosazovali umělý jazyk moldavštinu užívající azbuku, aby se zapomnělo na sounáležitost s Rumunskem. Moldávie si udržovala převážně zemědělský charakter, průmysl byl budován za řekou Dněstrem v tzv. Podněstří, které před rokem 1940 nikdy k Moldávii nepříslušelo. V době, kdy Rumunsko ovládal komunistický diktátor Nicolae Ceausescu, byla dokonce sovětská Moldávie pokládána za svobodnější a blahobytnější zemi.

Nyní můžeme přejít k novodobějším událostem, které ovlivňují osudy Moldavské republiky silně dodnes. Když nastal proces rozkladu sovětského impéria, také Moldávie (dřívější Besarábie) vyhlásila nezávislost. Konkrétně se tak stalo dne 27. srpna 1991 deklarací Nejvyššího sovětu. Už v srpnu roku 1989 ovšem tento zákonodárný orgán vyhlásil moldavštinu (de facto rumunštinu) psanou latinkou za jediný úřední jazyk. To pobouřilo nerumunské obyvatele, jmenovitě Rusy a Ukrajince v Podněstří a turkické Gagauzy na jihu země. Rusové a Gagauzové navíc požadovali v referendu zachování Sovětského svazu a odmítali se stát moldavskými občany. Zatímco pravoslavným Gagauzům byla nakonec bez krveprolití přiznána autonomie v rámci Moldavské republiky, což dojednal roku 1994 především moldavský prezident Mircea Ion Snegur, o Podněstří se v letech 1991-1992 vedla válka. Moldavské jednotky by zřejmě území (Pridněstrovskaja Moldavskaja Respublika) snadno ovládly, avšak separatistům výrazně pomohla XIV. ruská armáda pod velením generála Alexandra Lebedě, pozdějšího kandidáta na ruského prezidenta. Vláda v Kišiněvě ztratila nad Podněstřím jakoukoliv kontrolu, to se stalo satelitem Ruska. Mezi Moldávií a Podněstřím vznikla střežená hranice. Autonomní Gagauzie setrvala ve svazku s Moldávií, ale pěstuje současně dobré vztahy s Ruskem a Tureckem.

Celkové rozpolcenosti země napomáhala i zoufalá ekonomická situace během devadesátých let, pokles životní úrovně, vysoká inflace a nezaměstnanost, masivní emigrace obyvatel. Nejsilnější politická strana Lidová fronta (FPM) požadovala původně spojení s Rumunskem, ale 70 % voličů tento plán odmítlo. Unie s tehdy chudým a nestabilním Rumunskem ostatně nemohla být lákavou alternativou. Když se ovšem příbuzné Rumunsko stalo členem Evropské unie, řada Moldavanů si zařídila i rumunské pasy anebo rovnou přijala i rumunské občanství. První moldavský prezident Snegur prohrál v roce 1996 druhé kolo přímých prezidentských voleb. Za prezidenta Vladimira Voronina z komunistické strany (PCRM), kterého zvolil parlament roku 2001, došlo ke sblížení a k užší spolupráci s Ruskem. V roce 2001 vyhrála jeho strana v chudé Moldávii drtivě i parlamentní volby. Výraznější orientace na Rusko se opakovala za socialistického prezidenta Igora Dodona (PSRM) v letech 2016-2020. I přes intenzivnější spolupráci s Ruskem dojednala (2014) Moldávie asociační dohodu s Evropskou unií a obyvatelé vytrvale odmítali účast na Putinových integračních projektech.

Vítězové parlamentních voleb v Moldávii: (101 poslaneckých křesel)

1994 – PDAM 56 křesel, 1998 – PCRM 40, 2001 – PCRM 71, 2005 – PCRM 56, 2009 – PCRM 60, 2009 – PCRM 48, 2010 – PCRM 42, 2014 – PSRM 25, 2019 – PSRM 35, 2021 – PAS 63

PDAM (Demokratická agrární strana Moldávie)

PCRM (Strana komunistů Republiky Moldávie)

PSRM (Strana socialistů Republiky Moldávie)

PAS (Strana akce a solidarity)

Vítězové prezidentských voleb v Moldávii:

1991 – Mircea Ion Snegur (98 % hlasů voličů), 1996 – Petru Lucinschi (54 %), 2001 – Vladimir Voronin (71 poslanců), 2005 – Vladimir Voronin (75 poslanců), 2009 – nikdo nezvolen, 2012 – Nicolae Timofti (62 poslanců), 2016 – Igor Dodon (52 %), 2020 – Maia Sanduová (58 %)

Po Voroninově éře nastala ústavní krize, protože žádný z kandidátů nedokázal v moldavském parlamentu sehnat minimálně 61 hlasů potřebných ke zvolení prezidentem republiky. Země tedy měla až do roku 2012 prozatímní hlavu státu, tj. předsedu jednokomorového parlamentu. Díky ústavnímu referendu uskutečněnému roku 2010 se později vrátila přímá volba prezidenta, ale v praxi k ní došlo až v říjnu roku 2016. A dostáváme se víceméně k dnešku. Moldávie se postupem času snažila stále více se odpoutat od ruského vlivu, za což byla několikrát kremelskou administrativou potrestána zdražením dodávaného plynu nebo bojkotem moldavského dovozu. Od roku 2009 měla Moldávie zpravidla koaliční vládní kabinety (PLDM, PDM, PL) orientované na Evropskou unii. Výrazný zlom nastal v prosinci roku 2020, kdy uspěla v prezidentských volbách 48letá ekonomka a bývalá ministryně školství Maia Sanduová. Ve druhém kole se jí podařilo získat 58 % hlasů oproti 42 % pro dosavadní hlavu státu Igora Dodona. Proti Dodonovi kandidovala již v roce 2016, ale tehdy získala 48 %, což ovšem na vítězství nestačilo.

Moldávie, rozpolcená země na východě Evropy, se nyní na pár dní opět dočkala pozornosti českých i evropských médií, díky právě skončeným prezidentským volbám a ústavnímu referendu. Ve zmíněném lidovém hlasování, které proběhlo dne 20. října letošního roku, se 50,46 % voličů vyslovilo pro zakotvení proevropské orientace republiky v ústavě. Výsledek lze označit za velmi těsný, přičemž prezidentka Sanduová obvinila Rusko z vměšování se do předchozí kampaně. Letošní podzim se nesl i ve znamení dvoukolové prezidentské volby. První kolo bylo uspořádáno současně s ústavním referendem a zaregistrovalo se do něj 19 uchazečů, z nichž 13 splnilo veškeré náležitosti. Nakonec do volebního klání nastoupilo 11 osob. Do druhého kola postoupila Maia Sanduová (42,49 %) a Alexandr Stoianoglo (25,95 %). Při klíčovém hlasování dne 3. listopadu 2024 dorazilo k volebním urnám dokonce o 140000 občanů více než v prvním kole. Podle očekávání vyhrála Sanduová (55,35 %), ale dlužno poznamenat, že jí napomohly k úspěchu především Moldavané žijící dlouhodobě v zahraničí. Kdyby záleželo jen na občanech zdržujících se ve své vlasti, prezidentem by se stal socialista Stoianoglo s 51,2 % odevzdaných hlasů. Nelze podceňovat ruský tlak a ruský vliv v zemi s pouhými dvěma miliony obyvatel, ale volební komise nezjistila zásadní porušení pravidel, tudíž se dá smutně konstatovat, že Moldávie stále zůstává poměrně rozdělenou zemí.