Zdálo by se, že jde o historické datum, jehož přímí pamětníci se díky běhu času dají spočítat na prstech jedné ruky. Jde však bohužel o syrovou skutečnost, nabírající na síle.

Ten den v roce v roce 1945 došlo k osvobození koncentračního tábora Osvětim. Zdá se však – a to čím dál víc – že holokaust ten den neskončil. Dne 7.10.2023 jej připomněl v té nejhorší podobě znovu.

Židovský filosof Martin Buber nazval existenci Osvětimi jako stále otevřenou ránu lidského bytí. I když zemřel v roce 1965, je zřejmě, že jeho vizionářský pohled na holokaust má dnes své opodstatnění.

Jakkoli jsou novodobé dějiny zřejmé všem, kdo umí jen trochu číst a uvažovat, jsou v hisotrii státu Israel úmyslně překrucovány či zcela zpochybňovány. Onen zmíněný říjnový den došlo přesně k témuž, co označujeme jako šoa či holokaust. Do jižního Israele (paradoxně do oblasti, jež byla vůči Arabům z pásma Gaza vstřícná a poskytovala jim pracovní příležitosti), vtrhlo několik tisíc zběsilců, kteří vraždili, znásilňovali, upalovali všechy, kteří jim přišli do cesty. Měli dobré plánky kibuců, jež jim předali ti výše zmínění zaměstnaní. Udělali to v den vysokého svátku Simchat Tóra s vědomím, že tento den bude řada lidí slavit a amráda nebude ve zvyklé pohotovosti. Věra Tydlitátová píše ve své eseji v knize „7. říjen Fauda“, že nemůže dostat z hlavy fotografii zuhelnatělého objektu, v němž se až po CT skenování objevily dvě páteře, žebra a smotaný drát. Onen spálený chuchvalec byly dvě těla – rodiče a dítěte, které byly svázány, upáleny za živa a poté vyhozeny na smetiště. Pracovníci Adom Magen David (to jsou ti, kteří přijíždějí na místa teroristických útoků jako první a sbírají případné lidské ostatky) vypovídali, že nic podobného nikdy předtím neviděli. Je známo, že řada těch humanoidů, kteří vnikli do jižního Israele, si své počínání sama natáčela a pak je posílala do Gazy, kde byly posléze důvodem k oslavám v řadách příbuzných a známých. (odkaz). Je třeba zdůraznit, že nešlo o výpad k zisku území či vyprovokování vojenského střetu. Šlo o to, jak ponížit a vystrašit obyvatele státu, který je sice zvyklý na občasné dopady raket, ale měl pocit bezpečí díky vzdušné ochraně, sofistikované tajné službě a armádě.

Všem muselo být jasné, zvláště organizátorům tohoto šílenství, že veškeré popsané hrůzy nezůstanou bez odpovědi. Že stát Israel nebude zničen (i když údajně představa strůjce Sinvára byla v tom, že ostatní státy okolo na Israel současně zaútočí se zmíněnými humanoidy), a že odplata bude strašlivá a že za to zaplatí řada civilistů, což bylo rovněž součástí arabského plánu.

Místo jednoznačného odsouzení zběsilosti světovou veřejností jsme se postupně dozvídali, že „řezání hlav dětem se neodehrálo ve vakuu“ (generální tajemník OSN Antonio Gutteres), případně vyjádření tří rektorek prestižních amerických universit (Harvard, Pennsylvania, MIT), když na otevřenou otázku, jak se stavět ke genocidě Židů, shodně odpověděly, že to „záleží na kontextu“. (novinář Walis Simmons v zmíněné knize 7. říjen Fauda – str. 263). Americké university, zachvácené levičáctvím, se staly centry propalestinských demonstrací, mnohdy velmi násilných i s útoky na židovské studenty. Což je zvláště pikantní, protože pokud by američtí studenti své názory na LGBT problematiku, případně reakce na jakékoli sexistické narážky veřejně proklamovali na území, za jehož „svobodu“ tolik bojují, čekal by je mnohokrát odzkoušený poslední let z nějaké vysoké budovy. U vysokoškolsky vzdělaných lidí bychom předpokládali, že se nebudou prvoplánově stavět na stranu „slabšího“ (tedy Arabů z pásma), ale že si pečlivě nastudují okolnosti události. Zdá se, že levičáctví jako dominující faktor současného vysokého školství nejen v USA zatemňuje kritické myšlení.

Organizaci UN Women, která je schopná z jednoho plácnutí po zadnici udělat případ k Nejvyššímu soudu, trvalo celých 8 týdnů, než váhavě odsoudila brutální znásilňovaní a vraždění israelských žen, ovšem s dodatkem lítosti nad „nepřátelskými akcemi v Gaze“.

Heslo „od řeky k moři“ neznamená nic jiného, než vyhlazení Židů a zabrání celého území Israele. Je to volání po likvidací Židů, stejné, jako brutálnější „Židé do plynu“. I v České republice, malém ostrůvku pocitu sounáležitosti a soucitu s Israelem, se tato hesla provolávala veřejně a beztrestně.

Po více jak dva roky jsme svědky propalestinských demonstrací, mnohdy zcela nesmyslných, jako bylo znemožnění dojezdu cyklistického závodu Vuelta jen proto, že v něm jel israelský tým. Premiér Španělska se nechal slyšet, že bohužel nemá atomovou bombu, kterou by svrhl na Israel (odkaz). Nelze se pak divit rozvášněným davům, které se chovají jako tupé stádo. Nelze se rovněž divit, že po „posvěcení“ z nejvyšších míst se najde magor, který začne střílet do nic netušících lidí, kteří slaví Chanuku na australské pláži (Odkaz). Jediným důvodem masové vraždy bylo to, že šlo o Židy. Tedy stejný motiv jako dne 7.10.2023, pobít cokoli židovského a v co největším počtu.

Írán považuje Israel za „sionistickou entitu“, jeho bývalý president Ahmanídežád požadoval de facto zničení Israele na půdě OSN (odkaz). Írán podporuje veškeré bojůvky, Hizballah či jemenské povstalce, kteří útočí na Israel. Nikde jsem nezaznamenal nějakou resoluci, jež by tento postup odsoudila. Místo něj vydává OSN jednu resoluci za druhou, že Israel páchá genocidu, působí hladomor a podobné pitomosti, jejichž lež si může každý lehce ověřit. OSN za posledních 10 let přijalo celkem 164 rezolucí, týkající se státu Israel, zatímco proti všem ostatním zemím jen 84. Podobné je to i v Radě pro lidská práva. Opravdu je kdokoli, kdo aspoň trochu vládne kritickým myšlením, přesvědčen, že největší peklo je v malém státě velikosti Moravy a cca necelých 10 miliónů lidí, zatímco v zemích typu Čína, Rusko, Venezuela, Severní Korea atd. je pozemský ráj, kam není třeba zaměřit úsilí o zajištění aspoň těch základních lidských práv?

Jak je možné, že mladí universitní revolucionáří nesoucítí s křesťany v Nigérii, Kurdy v Turecku a Sýrii, Ujgury v Číně, Rohingy v Barmě, občany Severní Koreje či nově i s občany Íránu, kteří jsou při protivládních protestech střílení jako zvěř? Kde jsou ty statisíce pochodujících městy, zapalujících auta či ničících ambasády zmíněných zemí s hesly o genocidě? (Protože kupříkladu právě křesťané v Nigerii či Ujguři v Číně splňují definici etnika, jež je „genocidováno“). Slovo pokrytectví je příliš slabé na popis skutečnosti. Jak správně řekl rabbi David Maxa „No Jews, no news“.

I v Evropě se množí antisemitské útoky nejen verbální, ale i fysické. Jak praví jistý sarkasmus, každý pogrom musí být náležitě zdůvodněn, omluven a náležitě ospravedlněn. Útoky na podstatu křesťansko-judaistického fundamentu Evropy se dějí v drtivé většině od vyznavačů islámu, nicméně pokud jsou vedeny na židovskou populaci, razí se takový nepsaný úzus, že si Židé za to tak nějak mohou sami. I ti mrtví ze 7.10.2023 spolu s unesenými svět až tak nezajímají. Kupříkladu Červený kříž se objevil až v okamžiku převozu vyhandlovaných nevinných civilistů za mnohonásobně větší počet arabských vězňů, z nichž se často rekrutují noví bojovníci s náladou vraždit Židy.

„Historický holocaust“ se začíná vytrácet. Je to dáno kvapícím časem i posledními přežívajícími očitými svědky. Což umožňuje relativizaci této šílenosti, odsouvání samotného faktu existence koncentráků do kategorie „side effect“, tedy čehosi, o čem není salonfahig mluvit, protože kdo ví jako to vlastně bylo. Jako by se vytrácela slavná věta Alberta Camuse, že „kdo by na tomto světě odpověděl na strašlivou zatvrzelost zločinu, neodpoví-li na ni zatvrzelost svědectví?“

Zatím je 27. leden připomínán jako den obětí holocaustu. Při turbulentním běhu posledních let je nutno se ptát, který holocaust máme na mysli a zda se nenajde kdosi, kdo význam tohoto dne prostě zruší, protože Židé……

Autor si nepřeje špinavosti v diskusích, proto diskusní blok nezařazujeme.