Od června, kdy třicetiletý Edward Snowden odletěl ze Spojených států, vydává zprávy, ve kterých odhaluje sledování telefonické, rádiové a datové korespondence desítek milionů lidí na celém světě americkou Národní bezpečnostní agenturou (National Security Agency – NSA). Pro veřejnost to jsou šoky, zatímco zasvěcence, kteří znají chod tajných služeb, nepřekvapují – vždyť každý sleduje každého od nepaměti. Nicméně služby spojeneckých zemí si o získaných výsledcích vyměňují informace, byť někdy v omezeném rozsahu.
Kolik dezinformací ruského původu?
Snowden, který jako počítačový expert externě sloužil v NSA a ve výzvědné službě CIA, tvrdil, že ho znechutily praktiky amerických tajných služeb, spatřoval v nich velké riziko pro demokracii. Nejdřív čekal, jak se zachová nový prezident Barack Obama, který nastupoval do Bílého domu jako neposkvrněné početí, ale když ho zklamal, rozhodl se sám promluvit. Odletěl do Hongkongu, který administrativně spadá pod komunistickou Čínu, a odtud do Moskvy, jejíž vládci se nevymanili z imperiálních choutek Lenina a Stalina. Chránily ho přitom tamní tajné služby, které o takto zajímavé osoby vždycky rády pečují.
Z těchto míst tedy hlásil: NSA má odposlechové stanice v 80 městech včetně Prahy, Berlína, Ženevy, Paříže, Říma a Madridu. Například v jediném měsíci sledovala přes 60 milionů telefonních hovorů ve Španělsku. V rámci operace PRISM, který funguje od roku 2007, pročesávala i telefony 35 státníků celého světa včetně mobilu německé kancléřky Angely Merkelové.rovněž ostatní státníci požívali nezabezpečené mobily.
Naštěstí se zdá, že neměl přístup ke spisům o případné budoucí jaderné válce. Zato prozradil spoustu podrobností o současné kyberválce. Je zajímavé, že o těchto počítačových útocích uprchlík zatím veřejně nepromluvil – ruská a čínská rozvědka si je nechávají pro sebe.
Západní zpravodajci si kladou otázku: Kolik těchto informací pochází ze čtyř notebooků, které si americký uprchlík přivezl, a kolik informací – pravdivých a nepravdivých – tam vsunula ruská výzvědná služba SVR (Služba vněšněj razvědki)?
Pobyt Snowdena v Moskvě umožnil zahájit masivní ruský útok na tajné služby zemí NATO, především na americké a britské. Současně se tím rozdmychává mezinárodně politická situace.
Podle klíčových slov a hesel
Spojené státy jsou globální supervelmocí, která má přátele i nepřátele na celém světě. Ať se nám to líbí nebo ne, proto také celý svět monitoruje.
Je přirozené, že když německá kontrašpionáž a policie nedokázaly objevit buňku muslimů v Hamburku, která připravila útok unesenými letadly na New York a Washington v září 2001, sleduje NSA i dění v Německu. Ovšem už málokdo tuší, že si o těchto poznatcích vyměňují americké a německé tajné služby informace – Berlín se tedy nemůže tvářit, že nic nevěděl.
Kritici se domnívají, že NSA, britská Vládní komunikační centrála (Government Communications Headquarters – GCHQ) a monitorovací služby dalších zemí všechnu zachycenou komunikaci vyposlechnou anebo čtou. To je nesmysl. Na to nemají sílu a je to zbytečné. Gigantické počítače v jejich centrálách vyhledávají v souborech až o 3 miliardách zpráv denně klíčová slova či hesla, které používají teroristé, někdy rovněž porovnávají frekvence zachycených hlasů s hlasy známých zločinců. Tímto způsobem nacházejí klíč k dalšímu pátrání.
Al Kajda se učí od Snowdena
Občas některý ze šéfů těchto služeb prozradí, kolika útokům teroristů se v poslední době podařilo díky odposlechům předejít. V Británii to bylo od roku 2005, kdy v Londýně vybuchlo metro a autobus, 34 případů.
Odhalení z Moskvy však umožňují teroristům z Al Kajdy a dalších organizací identifikovat zranitelné způsoby komunikace, takže ji podle toho mohou přestavovat a tím ztížit své odhalení. Šéf GCHQ Iain Lobban si při slyšení v britském parlamentu posteskl, že od Snowdenova vystoupení mají horší výsledky. Kromě toho zachytili debatu náčelníků teroristických skupin o tom, jak se bránit odposlechům.
Kreml si neuvědomuje, že touto akcí posiluje rovněž islamistické skupiny na Kavkaze, které vedou proti němu boj. Rusové občas vyslovují obavy z teroristických útoků na letní olympiádu v Soči – to by mohl být lákavý cíl.
Oblíbená nokia kvůli kamarádkám
Merkelová si za odposlech Američany může sama. Po nástupu do kancléřského úřadu se nechtěla vzdát své oblíbené nokie, aby jí mohly volat kamarádky. Při celoplošném pročesávání rádiových vln zachycovaly americké antény i tento nechráněný aparát. Telefon zabezpečený, který kancléřce vnutili, používá pouze při nutných služebních hovorech – a ten zůstával netknutý.
Ovšem běžného mobilu, který dokáže odposlechnout každý technicky dobře vybavený mafián, se z pohodlnosti nechtějí vzdát rovněž některé další hlavy států – považují to za zásah do svých osobních práv. Proto je mohou pročesávat antény NSA. Rád bych věděl, jak se chovají čeští ministři a premiéři.
Útěk na druhou stranu
Snowden není jediný bývalý zaměstnanec tajných služeb, který své někdejší zaměstnatele ostře kritizoval. William Biney, který šel do penze jako technický ředitel NSA, vyčetl mateřské agentuře, že monitoruje dvacet milionů Američanů. Musel předpokládat, že bude mít kvůli tomu potíže s tajnou policií FBI, ale toto pomyšlení mu nevadilo. Stejně nebojácně vystoupila Angličanka Katharine Gunová, bývalá pracovnice komunikační centrály GCHQ. Na vysoké škole přičichla k levicovým myšlenkám a ty ji neopustily ani ve vládních službách. Prozradila sledování misí šesti států u OSN před válkou v Perském zálivu. Dostala se kvůli tomu před soud, který jí však žádný zločin neprokázal.
Proč Snowden nenásledoval Bineyho a Gunovou a nezůstal na půdě západního světa? Nevíme. Nezdá se, že by ho do Moskvy lákali příslušníci SVR. Na peníze ho nechytili, dostával ročně 200 tisíc dolarů – totéž, co prezident George W. Bush, a polovinu toho, co dnes bere Barack Obama. Spíš tam zamířil z naivity.
Levice opěvuje Snowdena jako hrdinu, který odkryl špínu tajných služeb. Západní zpravodajci ho považují za zrádce, protože přešel na stranu potenciálního protivníka. Kdyby střílel na Washington a Londýn ze Ženevy, ze Stockholmu či z Osla, brali by to jako legitimní kritiku.
Pro tajné války neplatí zákony
Ofenzivu proti terorismu zahájili američtí zpravodajci šest týdnů po útoku na Ameriku, koncem října 2001, kdy se mohli opřít o čerstvě schválený Patriotic Act, zákon, který rozšiřoval pravomoci vládních agentur na domácí půdě. Rovněž tak Britové. Nicméně akce v zahraničí se vymykají zákonům – ale jinak by tajné služby fungovat nemohly.
V americkém Kongresu a v britském parlamentu se nyní probíraly skutečné a domnělé hříchy NSA a GCHQ. Není pochyb, že v mnoha případech obcházely zákony. Zákonodárci a zpravodajci se teď dušovali, že tomu příště zabrání.
Ovšem to je chiméra. Jakmile se situace uklidní, najdou si šéfové těchto služeb jiné únikové cesty, které jim umožní, aby sledovali veškerou korespondenci opět podle svých potřeb. Dělají to tak Rusové, Číňané a další, proč by se tedy Američané a Britové měli omezovat a zůstávat pozadu?
To není kritika, to je konstatování – boj s terorismem se nedá vést podle paragrafů, vždyť teroristé žádné zákony neuznávají. Ochránci lidských práv tuhle tvrdou skutečnost raději bohorovně přehlížejí.
Psychopat toužící po zviditelnění
Zběhnutí z tajných služeb se dá těžko předejít. Všechny tyto organizace mají své psychology a psychiatry, kteří testují odolnost zaměstnanců proti nejrůznějším nástrahám. Ale ani po nejhlubším psychologickém testu nedokážou odborníci zaručit, aby ten člověk druhý den neutekl. Další skupiny sledují bankovní konta příslušníků služeb, jestli tam nepřibývají vysoké částky z neznámých zdrojů. Někdy však i bankovní dohled selže, jak se to několikrát stalo v USA.
Známý psychiatr, se kterým jsem Snowdenův případ probíral, mu určil tuto diagnózu: "Snowden je psychopat, který touží po zviditelnění." Jeden britský zpravodajský analytik ho vidí ostřeji: "Je to oběť vlastní naivity a arogance." Jeho američtí kolegové na něj vzpomínají jako na sebestředného člověka, který si vystačil sám se sebou.
Zlepšení zůstanou utajená
Je pochopitelné, že po každé velké aféře či selhání musí tajné služby analyzovat metody své práce. To zřejmě už nyní za oponou probíhá a my se podrobnosti jako obvykle nedozvíme.
Pracovníci, kteří měli zajišťovat bezpečnost objektů, ve kterých Snowden pracoval, selhali. Rovněž systém, který mu měl znemožnit stahování dat z počítačů, k nimž neměl mít přístup, se neosvědčil. Tady vidím kardinální nedostatky.
Jak takovému provalu předcházet? Předně je třeba zvyšovat vědomost všech vládních zaměstnanců o rozděleném světě a jeho úskalích, posilovat jejich vlastenectví. Lidé by se měli cítit součástí týmu, byť s tím omezením, že se nemohou s kolegy bavit o všem. Osamělý vlk, jehož trápí svědomí, je nebezpečný – je třeba ho vtáhnout do debat, dojít k citlivým problémům a vzájemně si je vysvětlovat.
V západních službách slouží hodně muslimů, kteří pomáhají v boji proti islámským militantům. Zatím je známý pouze jediný případ, kdy muslimský příslušník německé rozvědky BND se v devadesátých letech nabídl iráckému diktátoru Saddámu Husajnovi. Dá se kontrolovat věrnost těchto lidí k jejich mateřským organizacím? Myslím, že tahle otázka trápí mnoho šéfů nejen západních, ale i ruských rozvědek i kontrarozvědek.
Přístup k tajným informacím
Americké tajné služby trpí nedostatkem počítačových specialistů. Proto si najímají firmy, které jim je dodávají. Tady musí dojít k zásadní nápravě: buď tyto lidi důkladně prověřovat, anebo je vzít do zaměstnání, kde budou pod zvýšenou kontrolou jako ostatní zpravodajci.
Když se před třemi roky prozradilo, že vojín Bradley Manning si stahoval z vládních počítačů tajné údaje, smělo nakládat s tajnými informacemi půldruhého milionu Američanů. Toto strašně vysoké množství oprávněných osob se mělo od té doby podstatně snížit. Zatím nevím, jestli se tak stalo a podle jakého klíče. Nicméně i to je jeden ze způsobů, jak předcházet provalům.
Ovšem s tím, že někteří jedinci budou z tajných služeb prchat k protivníkovi, se musíme smířit – to se stává na všech stranách. Potvrdil mi to jeden český zpravodajec: "Jestliže si někdo umíní, že přejde k nepříteli, vždycky si k němu cestu najde."
Vyšlo v mírném zkrácení v MFD-Kavárna 16. 11. 2013
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz