Tímto příspěvkem bych chtěl reagovat na článek pana Zbyňka Petráčka uveřejněný v sobotu 21.5. pod názvem Saúdové jako Stalin. Můj komentář není myšlen jako polemika, ale spíš jako takový malý doplněk.

Shodou okolností mám totiž na jedné vojenské základně v Saúdské Arábii dobrého amerického kamaráda, říkejme mu třeba Joe, s kterým se už léta znám. Je absolventem americké Vojenské technické akademie, takže jsme si profesně docela blízcí. Navíc si ho vážím jako výborného matematika a analytika. A co je u něj zvlášť obdivuhodné, dovede podat problémy běžného každodenního života s nadhledem a humorem, což v dnešní nervózní době působí jako balzám na duši.

Aniž bych zacházel do podrobností, uvedu některé jeho postřehy z působení v Saúdské Arábii, kde zastává funkci velitele instruktorů (učitelů) na jedné vojenské škole, která školí pozemní letecký personál. Jeho vyprávění by se dalo bez úprav vysílat jako hlavní zábavní pořad na Silvestra místo anekdot a ručím vám za to, že se budete řezat smíchy od večera až do rána.

Když Joe nastoupil do této funkce, měl tu smůlu, že se i v saúdské armádě začaly negativně projevovat dopady nízké ceny ropy. Tudíž budova, kde mělo vyučování probíhat, byla z ekonomických důvodů zrušena, jelikož tam byla klimatizace, a tudíž finančně neodpovídala novým úsporným opatřením. Tak se musel kamarád Joe se svými instruktory a žáky nastěhovat do jiné budovy, kde už klimatizace nebyla, ale nebyl tam ani zvonek na chodbě, který by ohlašoval konec a začátek vyučovací hodiny. On by jim tam byl ale stejně na nic, protože tam nebyla z důvodu úspornosti zavedena ani elektřina. Před Joem vyvstal úkol, jak tento problém vyřešit.

Na první pohled se to může zdát jako něco triviálního, ale právě zvonek hrál ústřední roli celého vyučovacího procesu. Saúdští žáci této vojenské školy totiž neoplývali zvlášť přílišnou horlivostí se něco naučit. Jejich představa o studiu spočívala v tom, že se nechají zapsat do školy, tam si to odsedí a pak si jenom vyzvednou patřičný diplom. Nad něčím takovým, jako je se učit a pak dokonce něco dělat, jenom nechápavě kroutili hlavou. Od toho tady mají přece Indy a Srílančany, aby to dělali za ně, oni mají peněz dost a mohou si je zaplatit.

Ústřední problém celého vyučování tkvěl tudíž v tom, nahnat žáky po skončení přestávky zpět do třídy, aby mohlo být zahájeno vyučování. Většina žáků se v okamžiku zahájení přestávky shromáždila na záchodě, který sloužil jako nějaká „kulturní místnost“, nám známá z dob našeho vojákování za dob socialismu. A nakonec se to řešilo tak, že učitel bafnul dva žáky na záchodě za uši a odvlekl je zpět do třídy. Tam zůstal stát u dveří druhý učitel, který hlídal třídu, aby se mu nerozutekla. A tak to pokračovalo každou hodinu.

Tehdy si vzpomněl kamarád Joe, že používali ve vojenské akademii zvon, který oznamoval začátek a konec přestávky. Nechal tedy dovézt z USA takový nějaký podobný a dal jej namontovat na chodbě školy. Žákům vysvětlil, jak to bude fungovat. Jedno zvonění začátek přestávky, dvě zvonění konec přestávky a návrat do třídy.

Už se těšil, že konečně bude celý problém s přestávkami vyřešen. Den „D“ nastal. Na chodbě se ozvalo jedno zvonění, žáci vyletěli ze tříd a shromáždili se v „kulturní místnosti“, pardon, na záchodě. Joe čekal s hodinkami v ruce, až uplyne patnáct minut, a pak dvakrát zazvonil, aby ohlásil konec přestávky. A ono nic. Nic se nepohnulo, nikdo se nehnal zpátky do třídy. Ještě jednou to zkusil dvakrát zazvonit, ale nepohnul se ani lísteček.

Nezbývalo tudíž nic jiného než se uchýlit ke starému osvědčenému způsobu a za uši je dovléct zpátky do tříd. Když je tam konečně spojenými silami učitelů dovlekli, spustil na ně Joe, jak je možné, že neuposlechli jeho nařízení a po druhém zvonění se nevrátili zpět do tříd. Argument neuposlechnutí byl, že zvon je součást kostela, a tudíž oni jako muslimové nesmějí tuto věc respektovat. Kamarádovi spadla čelist, nicméně se ještě vzchopil k obraně a zeptal se jich: “Proč jste tedy uposlechli první zvonění, které ohlašovalo začátek přestávky?“ Odpověď žáků byla velmi jednoduchá. „To jsme ještě nevěděli, že ten příšerný zvuk vydává zvon!“

Celá tato zvonová kauza měla ještě dohru na velitelství základny a nakonec musel být zvon odstraněn a „pedagogický“ sbor se musel znovu vrátit k „ušiskové“ metodě. Nicméně „zvonová kauza“ přinesla i pozitivní výsledek. Velitelství základny rozhodlo, že se do budovy sloužící jako výcvikové středisko zavede elektrický proud, tudíž se bude moci zabudovat elektrický zvonek, bude se tam moci svítit a hlavně připojit PC a projekční přístroje, které byly nutnou součástí vzdělávacího programu. Jediným negativem bylo, že klimatizace se zavádět nebude.

Vyučování pokračovalo dál za mohutného „povzbuzování“ sbíječek, které razily cestu elektrickým kabelům. Konečně znovu nadešel toužebně očekávaný den „D“, kdy se mohlo říci: „Světla svítí, houkačka houká, pardon, zvonek zvoní.“

Kamarád Joe elektrickým zvonkem ohlásil konec vyučovací hodiny. Žáci se vyřítili ze tříd a zahučeli jako obvykle na záchod. Joe s hodinkami v ruce odměřil patnáct minut a pak dvakrát spustil elektrický zvonek oznamující konec přestávky, návrat do tříd a ...ono nic, ticho po pěšině. Zkusil to ještě jednou, ale s nulovým výsledkem. Tehdy Joe pochopil, že je něco špatně. Nastoupila osvědčená „ušisková“ metoda, žáci odvlečeni za uši do tříd a Joe na ně udeřil: „Jak to, že jste neuposlechli zvonek, signalizující konec přestávky a návrat do tříd?“ Odpověď žáků byla odzbrojující: “Na záchodě nebylo nic slyšet!“

Joe zachoval kamennou tvář a v tu chvíli pochopil dvě věci. Zaprvé se musí rozhodnout, jestli nechá zabudovat zvonek také na záchodě, nebo zůstane u „ušiskové“ metody. Nechám na čtenáři, ať si tipne, pro kterou variantu se Joe rozhodl. Zadruhé došel k poznání: “Pokrok se nedá urychlit tím, že přeskočíme některou jeho vývojovou etapu!“

Poznámka autora: Kdo tipoval „ušiskovou“ metodu, tipoval správně!