Letos 21. ledna během mezináboženské modlitební bohoslužby ve washingtonské Národní katedrále episkopální biskupka Mariann Buddeová v kázání řekla, že „většina imigrantů nejsou zločinci“.
„… the vast majority of immigrants are not criminals“
Mnozí jsme cítili, že má pravdu. Mezi těmi, komu se kázání hrubě nelíbilo, byl Donald Trump, kvůli němuž se akce v katedrále konala; den předtím složil prezidentský slib. Slova biskupky nekorespondovala s jeho novou, tvrdou protimigrační politikou. Výzvu Buddeové k milosrdenství vůči imigrantům staronový prezident odmítl. V jeho očích představují bezpečnostní hrozbu; podle něj jde o kriminálníky, pašeráky drog, členy gangů. Prostě zlé lidí, kterých je zapotřebí se co nejrychleji zbavit. Tedy deportovat je.

Pravdu má – i nemá. Ilegální migrace představuje obrovský problém, to ano. V USA stejně jako v Evropě a jinde na Západě. Také proto, že uprchlíci nemíří hromadně do Ruska, ČLR nebo na Kubu, ale do zemí svobody a blahobytu. Nemá smysl ptát se proč. Je to v lidské přirozenosti. Přesto by spravedlivá společnost, spravedlivý demokratický režim, měl rozlišovat. Je rozdíl, uprchne-li do Států zločinec z gangu MS-13 nebo íránská křesťanská konvertitka, které v její zemí hrozí pronásledování či smrt.

Poměry v Íránu

Nejprve malé srovnání. Když se v ČR narodíte do katolické rodiny, rodiče vás nechají jako nemluvně pokřtít a stanete se údem Římskokatolické církve, ze strany této církve ani státu vám žádný postih nehrozí, rozhodnete-li se v dospělosti změnit vyznání a stanete se třeba evangelíkem, pravoslavným nebo baptistou. Ne tak v Íránu. Povoleno je praktikování pouze některých křesťanských vyznání (arménské, asyrské, částečně katolické), pakliže se do takovéto rodiny narodíte. Oficiálně jsou uznáváni také vyznavači judaismu a zoroastrijské víry, nikoli ale křesťané denominací protestantských a evangelikálních. Co je ale podstatné. Pokud se člověk narodí do muslimské rodiny a z jakéhokoli důvodu se rozhodne konvertovat ke křesťanství, počíná si z hlediska islámského práva nezákonně a hrozí mu pronásledování včetně vězení či popravy. Nebezpečí se násobí, pokud se původem muslim stane členem nepovolené křesťanské komunity. Ty si musí počínat jako prvotní křesťané v pohanské Římské říši: vyznávat svoji víru tajně. Místo bohoslužeb v katakombách se ale scházejí v rodinách, jde o takzvanou podzemní domácí církev. Policie totalitního islámského režimu po domácích bohoslužbách slídí a jejich účastníky všemožně postihuje.

Nelze se divit, že mnozí konvertité z islámu ke křesťanství – zde denominace nehraje roli, v očích režimu ajatolláhů jsou všichni zločinci – volí odchod ze země a pak záleží na jejich rozhodnutí, kterou svobodnou zemi zvolí za svůj cíl. Abychom si ale nelakovali věci na růžovo. I z naší země jsou známé případy, kdy například před necelými deseti lety skupina věřících Syrské ortodoxní církve z Iráku přijala azylové pohostinství v ČR, aby pak odešla za lepším - do Německa. Poučná zkušenost.

Artemis Ghasemzadehová

Mezi těmi, kdo se rozhodli Írán kvůli víře opustit, byli i Artemis Ghasemzadehová a její bratr Šahin. Přes Dubaj odletěli do Mexika a zde učinili osudové rozhodnutí. Začátkem února 2025 ilegálně vstoupili na území Spojených států. Načasování nebylo šťastné. Nová Trumpova administrativa právě začala praktikovat tvrdou protimigrační politiku. Oba sourozenci byli nejprve pět dní drženi v detenci v San Diegu a pak je příslušné orgány rozdělily. Šáhin putoval do zadržovacího střediska v Houstonu, kde čeká na migrační řízení, zatímco Artemis byla letecky deportována do Panamy. Zde trávila nejprve čas v detenčním táboře na okraji džungle, později se mohla přesunout do hotelu v Panama City, kde žije s dalšími dvěma křesťanskými rodinami z Íránu. Pokud jde o její pobytový status, zprvu měla 30 dnů na opuštění Panamy, pak dostala humanitární dvouměsíční vízum, které bylo začátkem června prodlouženo o půl roku. Do letošního prosince tedy musí – za pomoci právníků a aktivistů, kteří lidem jejího postavení pomáhají – najít zemi, která ji a další v podobné situaci přijme.

Zde je důležité říci, že Artemis nemůže být deportována do Íránu, kde by ji čekalo pronásledování, bezpochyby vězení, když ne poprava. To je důležitý aspekt jejího příběhu. Advokáti totiž uvádějí, že jí nebylo umožněno absolvovat credible fear interview*/ a že jí byl před deportací odepřen přístup k právnímu zástupci. Tím byla podle nich porušena pravidla amerického azylového procesu.

*/Credible fear interview je pohovor, na jehož základě je posuzováno, zda osoba zajímající se o azyl v USA má oprávněný důvod obávat se v případě deportace do domovské země pronásledování, mučení, vězení nebo smrti.

Na příkladu Artemis je patrné, že Trumpova protimigrační politika trpí zásadním nedostatkem: občas vylije kromě vody z vaničky také dítě. Házení všech do jednoho pytle, gaunerů i pronásledovaných, má v praxi velice neblahé následky. Tato mladá žena z Íránu se ničím neprovinila, pouze chtěla odejít z islámské diktatury za svobodou. Netvrdím, že má automatické právo užívat si svobody právě ve Spojených státech. Současně se ale ptám, jestli by akt milosrdenství, o kterém hovořila v lednu v katedrále biskupka Buddeová, neměl být při troše dobré vůle vztažen na případy jako je tento. Čím se Artemis provinila, že musí žít dlouhé měsíce v provizoriu a tíživé nejistotě ohledně vlastní budoucnosti? Dostala se z bahna do louže.

Je absurdní, že země, která oprávněně vojensky zasahuje proti režimu představujícímu zlo, zabouchla dveře člověku, který z tohoto režimu z dobrých důvodů uprchl – v naději, že ve Spojených státech získá to, co garantují: svobodu.

●

Prameny:

Odkaz

Odkaz

Odkaz