Leč nemělo to být mé jediné zmeškání. „Podívejte se, támhle!“ slyším na palubě, kde jsem civěl k beznadějně nezajímavému horizontu, „támhle přece!“ prstem ukazoval jeden z početného štábu ochotných indonéských služebníků – „velryba!“

Marně jsem se soustřeďoval a nic neviděl, i kdyby to byla odrůda velryby modré, dosahující rekordní váhy 200 tun – ten nejmohutnější kytovec ze všech. Před několika dny nám tam vědec na přednášce tvrdil, že její novorozeňata jsou tak bezbranná, že nedovedou ani plavat a jejich matky je krmí mlékem tak výživným, že mláďata získávají na váze čtyři kilogramy – a to za každou hodinu. K nevíře.

Pravdou ale zůstává, že jižní Atlantik je jejich oblíbeným působištěm, rejdištěm, že některé velryby uvíznou u písčitých břehů Patagonie a tamější domorodci se snaží, zpravidla marně, je popostrčit, ponouknout k bezkonfliktnímu odplutí. (Po návratu domů jsem v televizi náhodně vylovil film z roku 2004, buď byl španělský, nebo argentinský, s anglickým titulem The Whore and the Whale – „Děvka a velryba“, natočený právě v Patagonii, s pozoruhodnými záběry uvíznuvších obrů.)

O půlnoci se na obzoru objevil břeh a na něm spousta světýlek blikajících do dáli přemnoho kilometrů. Neobvyklá to pro nás podívaná, po mnohadenním půstu téměř bez známky člověčí existence. Však v Argentině, druhé největší zemi latinsko-amerického kontinentu, téměř polovina jejích obyvatel v počtu přesahujícím 36 milionů sídlí v této Buenos Aires provincii. Kapitán oznámil, že do přístavu bychom měli dorazit zítra ráno v osm hodin, a rovněž informoval, že se budeme pohybovat značně mělkým ústím řeky Rio de la Plata, místy náš Rotterdam bude mít pouhé tři stopy, necelý jeden metr, nad dnem, opatrně bude sledovat boje (buoy) červené a zelené a místy se budeme potkávat s loďmi v až nepříjemně intimní blízkosti.

Přírodní živly nás ale dosud nenechávaly na pokoji. Šli jsme spát a v noci nás probudilo jakési drcnutí. Ano, správně jste uhodli: zásluhou vichřice, smrště s důkladnými průtržemi mračen a vyvracením stromů došlo k posunu říčního dna, takže jsme uvízli a dvě výpomocné lodě – tzv. tugboat, česky prý „remorkér“ – nás obtížně vyprošťovaly. Čímž nebylo zcela vyhráno, poněvadž další cestu blokovala dočasně uvíznuvší kontejnerová loď. Několik hodin jsme pak pluli pěkně do kolečka, ve frontě dvanácti plavidel mířících k témuž cíli.

Co se tedy mělo uskutečnit ještě před snídaní, stále vázlo i po obědě, kvůli pobřežním formalitám, pomalé práci pánů byrokratů, další hodiny v háji. Z paluby aspoň hledíme na prozatím nám odepřenou metropol. Má již téměř tři miliony obyvatel, ale s připočtením přilehlých, stále se rozlézajících čtvrtí je milionů už šest, se závěrečným výsledkem, že každý třetí Argentinec žije v Buenos Aires. Lidé to jsou převážně (95%) evropského původu -. pořádný to rozdíl například od Chile, kde velkou většinu tvoří míšenci, či od Bolivie a Paraguaje, s převahou původního indiánského obyvatelstva. Na takové sousedy se ovšem hledí s předpokládanou dávkou pohrdání.

O Argentiňanech se uštěpačně a nepřesně říká, že to jsou vesměs Italové mluvící španělsky a předstírající, že jsou angličtí gentlemani (pokud tomu kdy tak bylo, válka na Falklandech aby byla vedla k modifikaci postoje). Ve skutečnosti jejich evropský původ je hodně různorodý, s početným živlem německým a slovanským, s mnoha přistěhovalci židovskými a též z arabského světa. Nacházeli tam přístřeší jak uprchlíci před nacismem, tak posléze prchající nacisté. Listováním v telefonním seznamu jsem si ale nepotvrdil občas slyšené tvrzení, že je v něm víc italských a německých jmen než španělských.

Stále nás ještě nepustili na břeh. Z paluby sledujeme čilé počínání obrovských jeřábů, jak se chopí kontejnerů, vyzvednou, posunou, přesunou, jakoby hračky dánské produkce Lego v hodně zvětšeném podání. Velekrabice některých nám známých společností jako například taiwanský Evergreen a na jeřábu písmena jinak mi známé firmy, totiž GOTTWALD.

Giganti budoucnosti o délce 400 metrů a šířce 60 metrů, schopni uvézt zboží, které by naplnilo nákladní automobily za sebou v řadě do vzdálenosti sto kilometrů, se do panamského průplavu již nevejdou. Dostavivší se kolos MSC Pamela, 321 metrů dlouhý, přepravuje 9 000 kontejnerů. Ano, „bez kontejnerizace by nebylo globalizace“, lze slyšet s rostoucí pravidelností.

Konečně smíme na souš, kde před pár hodinami ještě urputně pršelo. Metropol je důkladně plochá, žádné náramné panoramatické kopce jako třeba v Rio de Janeiru, a s architekturou méně španělskou než je k vidění v Kalifornii. Leckteré řady činžovních domů připomínají matičku Prahu. Město kvetlo v devatenáctém století a boháči si najímali pařížské architekty k výstavbě paláců podle tehdejšího tamějšího vkusu. Výsledek teď působí víc evropským dojmem, než Evropa, za druhé války hodně rozmlácená a znovuvybudovaná již moderněji.

Místo abychom vsedli do vyhlídkového autobusu k inspekční projíždce, taxík nás vezl k mému příteli z dob pražských studií. Jemu nevyvracím jeho ne zcela přesné přesvědčení, že jsem mu kdysi zachránil život. Upláchl z klece budovatelů zářných zítřků ještě dřív než já, působil jako publicista, dopisovatel těch nejvýznamnějších švýcarských novin, teď žije na penzi v Buenos Aires se svou argentinskou ženou a občas se vídáme v Praze. Taxikář přece jen našel postranní moderní ulici a dům, v němž každý byt měl svůj privátní výtah – druh luxusu jinde zpravidla nevídaného. Jakož i rozsah ubytovacího prostoru.

Meleme páté přes deváté, dychtím po novinkách a ledacos se dozvídám: že před pěti roky roky davy Argentiňanů, zfrustrovaných ekonomickým úpadkem, vypudily z prezidentského úřadu Fernanda de la Rua a v následných deseti dnech přišli a odešli další tři prezidenti. Že Porteňos – obyvatelé hlavního města - si příliš neváží prezidenta Nestora Kirchnera , bývalého guvernéra Patagonie, tolik jim vzdálené: inu, venkovský balík, který se nechá vláčet Hugo Chávezem, revolučním vládcem ropou nasáklé Venezuely překypujícím penězi. Chávez koupil přes tři miliardy dlužních úpisů Argentiny, proslulého to druhu jejího exportu. Vývoz hovězího masa a sojových bobů – zdroj převážné většiny (80%) všech získaných zahraničních valut, zabránil hospodářskému kolapsu v letech 2001 – 2002. Teď už naštěstí pominula inflace v roce 1989 dosáhnuvší rekordních 5 000 procent, porovnatelná se současnou situací v Zimbabwe.

Nevyhnutelná otázka: stát, který měl všechny předpoklady úspěchu – úrodnou půdu, jeden ze čtyř největších vývozců obilí (spolu s USA, Kanadou a Austrálii) krmit svět, s přírodními zdroji včetně naleziště ropy a přírodního plynu, a přesto se tam podařilo zemi důkladně zbídačit. Před druhou světovou válkou, na níž se Argentina nepodílela a z neutrality měla či aspoň mít mohla značný prospěch, její průměrný per capita příjem se rovnal tomu severoamerickému a pak klesl na jeho pouhou jednu čtvrtinu. Jak se takové zprasení mohlo povést? Populismus ovšem, ať už pravicový nebo levicový, nefunkční systém jak politický, tak hospodářský, se spoustou korupce, nepotismu, tak tomu bylo vždy za každého, jakkoliv zabarveného režimu. Lidé sice nadávají, ale mnohým to vyhovuje a mají pocit, že se jim zas tak špatně nedaří.

Nelichotivý generalizující soud přerušil zvonek: přijel nás totiž vyzvednout židovský manželský pár dalších tamějších usedílků, vyženěných příbuzných ze strany mé manželky. On importér a exportér, právě se vrátil z Německa, ona pocházející z tamějšího Ulmu (a sestřenice z rodiny tam narozeného velikána Alberta Einsteina). Přijeli, aby nás provezli, privátní turistické safari poskytli. Hned se jich ptám, zda by potvrdili příkrý soud někdejšího pražského kamaráda. Ano, takové to prý přesně je: však ona latinská mentalita, na jih od Rio Grande, mexické hranice, to líp nefunguje skoro nikde.

Projíždíme rozsáhlou metropolí, mnohými jejími parky. Celkem jich tam je 150, momentálně poničené a částečně zaplavené počínáním včerejší vichřice, Plaza de Mayo, Plaza del Congreso, Plaza de la Republica, obelisk zvíci Eifellovy věže, opera podle pařížského vzoru, na Plaza Colon cosi velice růžového – Casa Rosada, onen proslulý prezidentský palác, z jehož balkonu nadšeným davům kdysi kynula Evita Peronová, jakož i její manžel Juan a pak další předáci, ať už populisté civilisté či vojenští diktátoři. Evita teď permanentně dlí na hřbitově Recoleta: náramná to necropolis a rovněž jméno snad nejpěknější čtvrti ve městě. Buenos Aires se pyšní tím největším boulevardem na světě – Avenida de 9 Julio. Ta se dá přejít jen na několik pokusů.

A za chvíli máme před očima přesvědčivý důkaz, že v této potenciálně bohaté zemi je něco hodně v nepořádku: ohavná končina chatrčí, barabizen, něco tak ubohého jsem dřív viděl v Africe – zde se sličnými moderními mrakodrapy v blízkém pozadí. Naši průvodci zpřesňují, že tato pořádná rána pěstí na ono argentinské, rádoby evropské oko tam ještě před dvěma roky nebyla. „Buenos Aires je nekontrovatelná megalopolis,“ připustil v roce 1986 tehdejší prezident Raúl Alfonsin.

Zastávka v bohémské čtvrti La Boca a nepominout některý z klubů a tančíren v San Telmo kochat se tangem, jeho zvuky, pohledem na provozovatele této neutuchající národní vášně, porovnatelné pouze k fotbalu a v českém prostředí toliko k oddaností k pivu.

Blížila se půlnoc, takže podle tamějších zvyklostí již správný čas jít na večeři. Hodovali jsme v prostorách, kde na rožni otáčeli něco značného – snad tele. Argentiňané jsou největší jedlíci hovězího na světě – 60 kilo na osobu ročně (Zdroj: Financial Times, 13.12.2006).. V onu půlnoční hodinu v restauraci bylo plno, ale některé dětičky v kočárcích již pochrupávaly. Výtečné červené víno, klientela moderního vzezření, stoprocentně evropská. Postřehl jsem, že i při prvním setkání s osobou dosud jim neznámou, se obejmou, s polibkem na tvář.

Tedy abychom se již rozloučili.

Naší příští zastávkou bude Montevideo v Uruguaji, s níž se Argentina momentálně sváří kvůli ekologicky spornému projektu, demonstranti blokují šest kilometrů dlouhý most, ale my jsme něco takového zásluhou jiného rozptýlení nepostřehli.

Neoficiální stránky Oty Ulče