PŘEDVÁNOČNÍ PLAVBA – 4: Co na lodi dělat
Pasažér se chodí krmit a nezřídka se přežírá. Množství nabytých kalorií se pak snaží zbavit namáháním v tělocvičně na všelijakých přístrojích nebo aspoň pochodováním po palubě, kolem dokola, po větru i proti větru. Na osmém čili nejvyšším poschodí lézt do bazénu nebo se marinovat v jacuzzi s horkou vodou, bublající různým tempem. Od toho byl knoflík na tři rychlosti, volil jsem tu nejrychlejší, se zdravotním upozorněním nad hlavou maximálně čtvrt hodinu pobýt v takovém vřídle. Opatrnosti není nazbyt ani při opalování pod zpravidla víc šedou než modrou oblohou, neboť zdání klame a my jsme přece v oblasti s ozonovou dírou. Nezapomenout na zelené brýle a pořádně se nabalzámovat a tak předejít získání barvy raka tam za obratníkem kozoroha.
Každý den tištěný a do kabiny nám dodávaný program nabízel zhruba padesát druhů aktivit. Zábavy a poučení. Hry, soutěže, semináře, aukce, yoga, moda, ochutnávání vín, posezení v nejednom baru, s tancem či jen poklidně. Televize, filmová představení (díla to ale vesměs pominutelné kvality), kasino, hazardní hry od rulety po baccarat či pouhé vhazování mincí do oněch nenasytných tzv. jednorukých banditů. Obsluha tam téměř výlučně východoevropská, tentokrát jsem nepostřehl ani jednu českou krupiérku.
Každý večer v největším sále se konala událost přitahující největší počet zájemců: showtime s bohatou produkcí, hudbou a tancem na jevišti, kde se představil buď prý mezinárodně známý (mně neznámý) komik, chechtálek, nebo i solidní kumštýř, muzikant. Ten k takovému jednomu vystoupení přiletěl třeba z Británie, nastoupil v přístavu, který jsme měli na cestě a na příští zastávce se rozloučil odstartováním k dalšímu angažmá.
Velmi užitečné byly přednášky odborníků o končinách teď před námi, v kterém přístavu co nezmeškat a čeho se vyvarovat.
Hodně času jsem trávil v knihovně a tam jsem si také nejzajímavěji popovídal. Z novin byl k dispozici do každé kabiny denně dodávaný souhrn zpráv z The New York Times, nic jiného. Žádné časopisy, které by si zasloužily aspoň prolistovat. Zato výběr knih byl podstatný, žánr téměř bezbřehý. Důkladně jsem se začetl do historické, solidně dokumentované práce o společenských, zejména sexuálních nepřístojnostech vladařek v dějinách. Při té příležitosti se dozvěděl ledacos nového, například o Edwardu VIII., této patetické nule se zalíbením v Hitlerovi, o univerzálně zbožňované princezně Dianě, která měla hodně daleko k dokonalosti. Imponovala mi Kateřina Veliká a mezi jejími přemnohými milenci princ Potěmkin, jemuž říkala Gríša. Majitel nejznamenitěji vyvinutého a výkonného penisu, jehož porcelánovou kopii si 
císařovna pořídila na památku a s pýchou ji předkládala svým závistivým přítelkyním. Uhranula mi pasáž o Potěmkinově úzkosti, přecházející v zoufalství, že totiž v životě docílil naprosto všeho a již neměl o co usilovat. Ničen takovým pocitem, v zoufalství rozbíjel přemnoho porcelánu.
Všechny radovánky nám ale dovedla zhatit meteorologická nepřízeň. Je po náladě, když náhle živly divo bijú. Náš Rotterdam – mohutné plavidlo, téměř 60.000 tun, poháněné pěti dieselovými generátory o síle téměř 80 000 HP - se s námi kymácel, pořádně zneklidněla i voda v bazénu, šplíchala a dovedla zasáhnout opalující se pasažéry na lehátkách tam kolem. Příbývalo zájemců o získání potřebných pilulek uklidnit žaludek, ulevit útrobám. Leckdo se už nestačil včas odpotácet, u večeře, ať s formálním či neformálním oblečením, přibývalo prázdných stolů. Dobrá rada nad zlato: jíst kyselá zelená jablka. Denně nám je do kabiny dodávali s ostatním ovocem.
Kapitán Jack van Coervorden oznámil směr plavby: ve vzdálenosti patnácti námořních mil od břehu podél Bahia Concepcion a přístavu Talcahuano, v blízkosti ostrova Isla Mocha zamíříme do Golfo Coronados.
Jak všeobecně známo, Chile je ten naprosto nejdelší stát na světě – ze severu k jihu víc než 4.300 kilometrů a přitom o maximální šířce pouhých 250 kilometrů. Severní poušť Atacama je pověstně nehostinná a dálný jih je rovněž hodně prázdnou pustinou. Španělé, zejména z Andaluzie, se stěhovali zejména do střední části země, tam kde vzniklo Santiago.
Tady někde v mlhách před námi je Concepcion, druhé největší město země, s univerzitou, na níž působil můj přítel Juan. V jednom z článků jsem se zmínil o osudu své knížky The Judge in a Communist State, kterou jsem mu kdysi poslal a po převzetí moci Pinochetovou juntou ji vojáci při domovní prohlídce zkonfiskovali jako údajně bolševický podvratný zdroj: obálka totiž měla revolučně rudou barvu, navíc se srpem a kladivem.
Dlužno dodat, že ač Chile si ekonomicky počíná nejzdárněji ze všech zemí Latinské Ameriky, její výkon ve školství v porovnání s ostatním světem je dost pozadu. V Ženevě sídlící World Economic Forum hodnotí kvalitu chilského vzdělávacího systému až na 76. místě a v matematice a přírodních vědách dokonce až na 100. místě – výsledek poněkud horší než v sousední Argentině, ale pořád o něco lepší než v Brazílii.
Moře se nepřestává durdit, pokouší se cloumat s naším Rotterdamem. Úžinou Canal de Chalab připlouváme k naší první zastávce, přístavu Puerto Montt. Tisíc kilometrů od Santiaga, tady je konečná zastávka nejen železnice, ale i silnice, té proslulé Panamerican Highway, přes 25.000 kilometrů dlouhé, až od Aljašky. Tady na jihu končíme, za čtyřicátou rovnoběžkou pak začíná pramálo osídlená Patagonie, kam nás Hitler údajně mínil odtransportovat.
Tento Montt založili němečtí pionýři v polovině devatenáctého století a dali mu jméno chilského prezidenta oněch dní. Prostoru nabaděj, v jezerech a řekách plno ryb a v okolí šest sopek, z nichž ta nejvyšší je tříkilometrový kopec. Město se zhruba stejným počtem obyvatel jako hanácká Olomouc je rozcourané podél dlouhého břehu a údajně si zachovává bavorský šmrnc, zřetelný v architektuře a kulinárních výkonech, včetně jejich prý proslulých koláčů. Musíme vyplňoval detailní formuláře, s prohlášením, že nepřivážíme zemědělské produkty – toto v téže zemi! Jako kdybych potřeboval úřední povolení vystoupit v Třebíči s několika brambory, koupenými v Praze.
Nazúčastnili jsme se organizovaných expedicí k jezerům, sopkám, k projíždce po řece s divými peřejemi – jako bychom se již dost nenabažili kymácení na palubě. Vandrujeme po městě a marně pátráme po teutonském dědictví. Vesměs nahlížíme na dřevěná stavení, na sebe přilepená, každý pes, jiná ves. Nebyl ale důvod k podivu: v roce 1960 zemětřesení totiž kompletně vyzmizíkovalo přístav a muselo se začínat znova. Od té doby největší událostí v historii města byla návštěva polského papeže Jana Pavla II., který ovšem navštěvoval přemnohé pomíjené výspy.
Zřetelně odlišné typy lidí s porovnáním se Santiagem: hodně méně rysů evropských, převažují ty domorodé, indiánské. Tmavší tváře, žádní dlouháni, neagresivní domorodci si nás nevšímali, neobklopovali, nežebrali. Nicméně stopy třetího světa byly k nepřehlédnutí, i v nedbale udržovaném centrálním parku s polámanými lavičkami. Rozhlížíme se koupit vhodné tretky a úsilí se nedaří. Prodavačky suvenýrů si nepočínaly jako agresivní dryáčnice, že by nám usilovně strkaly korálky či podobný šmejd pod nos. Nevtíraly se a odmítaly smlouvat. Buď berte nebo neberte.
Příjemně vyčerpáni jsme se vrátili na loď.
Mohutná žvanilka, má každovečerní trapička u sousedního stolu přednášela patetický referát o svých zážitcích – něco o lodičce na divé řece. Velká škoda , že se do ní nepřevrhla , aby ji vody mohly permanentně pohltit.
Neoficiální stránky Oty Ulče
