PŘEDVÁNOČNÍ PLAVBA – 3: Pasažéři
Na rozdíl od předchozí zkušenosti v Karibiku, tohle nebyla výlučná záležitost vetchých gerontů. Sice náš penzijní věk početně převažoval, ale obšťastňován přítomností mladších generaci a dokonce i dětským potěrem. Snadněji se komunikovalo, vzájemně jsme se dávali do řeči, zejména s Američany, jejichž přímo fenomenální paměti na jména se nepřestávám podivovat. Každou chvíli jsem slyšel nějaké to Oto či Priscillo od tvorů, které jsme někdy dřív na chvíli potkali, ale o jejich identitě neměli ani ponětí.
Pokaždé, když se mě někdo zeptal, odkud pocházím, po pravdě jsem odpověděl, že z „upstate New York.“
„Ne, tak jsme to nemysleli – ale odkud původně?“
Aha, můj přízvuk, který jsem se nikdy nesnažil vymýtit. Tak tedy, neméně po pravdě, informuji, že pocházím ze státu, který již neexistuje.
„Sovětský svaz? Jugoslávie? Československo! Praha, tam se nám moc líbilo.“
Snad každý z amerických pasažérů už byl v Praze a s některými světoběžníky jsem si mohl poklábosit o situaci v Papua New Guinea. (Má čínsko-švýcarská manželká sice nemá cizí přízvuk, ale poněkud exotickou tvář. Když se jí ptali na její kořeny, přispěchal jsem s matoucí nápovědou, že to je země s tím naprosto největším počtem lidí a současně je proslulá výrobou hodinek a sýrů.)
Účastnil jsem se kolektivních utkání zvaných TEAM TRIVIA – nikoliv jen soutěž o pamatování si banalit, ale i užitečností. Uspíval jsem v oblasti politiky, zeměpisu, historie, ale i tam občas bídně selhal – například jsem si nevzpomněl, že Hitlerův pes se jmenoval Blondi - a byl úplně k neužitku v oblasti přírodních věd. Soused, veterinář ze San Diega, exceloval v chemii a neměl tušení, že Beethovenova šestá symfonie byla ta Pastorální, takže jsme se doplňovali. Ke generalizacím, tolik populáním zejména mezi Evropany, jací že ti Američané jsou blbci, primitivové, při těchto soutěžích jsem nejednou zíral nad rozsahem jejich znalostí.
Nyní pár nevlídných slov o našich východních slovanských příbuzných. Jsem na ně alergický, ač v roce 1945 jsem je nepotkal zásluhou armády generála Pattona, včas přispěchavší do mé rodné Plzně. A v roce 1968, době tankového příjezdu mezinárodních bratrů, jsem je rovněž minul, tehdy již v náručí amerických imperialistů.
A právě tam mě ruština neminula. K doktorátu na Kolumbijské univerzitě se vyžadovala znalost dvou cizích jazyků. Češtinu jsem nemohl použít – přece můj jazyk rodný - a rovněž nekvalifikovala nerodná angličtina, řeč vyučovací. Tedy zbývala němčina a právě i ruština, s níž jsem s odporem na gymnáziu zápolil a pak v New Yorku mrzutě, s nelibostí musel dohánět.
V sametových podmínkách za návštěvy Prahy mi ruština v ulicích vadila a Karlovým Varům jsem se raději vyhýbal. A teď jich tu na holandské lodi v Pacifiku mám téměř sto. Co to je za kádry, ochotné utratit tolik peněz? Snad, patrně, nepochybně mafiáni – aspoň někteří z nich. S jedním jsem se střetl při vchodu k večeři do jídelny, kde každý měl své určené místo a v ten který den se vstupovalo v oblečení, označeném buď jako casual nebo informal nebo formal, což pak vyžadovalo dostavit se v černém, s doporučením, aby to byl smoking. Dlouhá roba pro dámy. A právě za onoho předepsaného formálního večera se tam hrnul sebevědomý Azbuk v upoceném tričku. Přispěchal jsem ho upozornit, že takto tedy nelze. Snažil se mě odmrštit, vstupu se domáhal a neuspěl.
Rusy okamžitě prozrazovaly jejich reakce na pokus o společenský kontakt. Několikrát denně vlezu do výtahu, potkávám se s cizinci u snídaně, přisednout ke stolu. Automaticky pozdravím, cizinec zareaguje. Činili tak i méně sdílní Helvéti a Teutoni, ale nikoliv Rusové. „Dobrý den, je tu místo, mohu si přisednout?“ a u Rusů ani sebemenší reakce, mramorové tváře, nic .
To nebyla jen diagnoza rusofoba Ulče. Kdokoliv se nad tím podivoval. I když třeba měli jazykové zábrany a anglicky nedovedli ani blafnout, přece nějaké slovo v nějaké řeči mohli utrousit, hlavou pokývnout.
Když ale byli mezi svými, v kolektivu, to pak bylo o halas postaráno. Chodíval jsem si poslechnout vídeňské valčíky polského tria. Před nimi na parketu se pravidelně producíroval americký pár – on, smrtelně bledý a vážný, snad funebrák, ona beznadějně již odkvetlá pěknice, tvář scvrklého jablíčka. K tanci je přiměla i Mozartova Eine kleine Nachtmusik. A jedna bytelná slovanská báryšňa za zvuků Franz Lehára nepřestávala žvanit. Podařilo se mi získat její pozornost přísným, nevlídným pohledem, dal jsem si prst přes ústa a místo aby přidala na decibelech, v okamžiku omluvně ztichla. Jediná má úspěšná iniciativa zkrotit sovětský živel.
To se mi ale ani jeden večer nepodařilo v jídelně, kde u vedlejšího stolu, přiděleném ruské čtveřici, dominovala mohutná osoba připomínající bitevní loď – přesně ten typ, který ztvárňuje Mistr Adolf Born. Okamžitě se ujala monologu, patetického přednesu naprostých banalit, s nimiž nepřestávala ani v průběhu pojídání, s ústy nacpanými dobrotami. Její mlčenlivý manžel (však co jiného mu zbývalo) buď tedy byl hluchý, nebo v opačném případě by měl nárok na svatozář, povýšení mezi světce – mučedníky. Jediné užitečné, lidstvu prospěšné řešení - zardousit ji. Neumlčitelná žvanivka mě pronásledovala i ve snech, až do konečné zastávky v Riu.
Seznámili jsme se s manžely z Rakouska, teď už dlouho pobývajícími v San Francisku. Z ní se za války stala ošetřovatelka v Protektorátu, sloužila v Praze, odkud zmizela na poslední chvíli. Vzpomínala na Podolí, Pankrác, Václavské náměstí, na tramvaje („Jízdenky, prosím!“ si ještě česky pamatovala). Její manžel sloužil u Luftwaffe, ale nelítal, nýbrž promítal instruktážní filmy pro pozemní personál. Vzpomínal na Rusko 1942 - 1944, když pak měl to štěstí být převelen na západní frontu, kde ho Američané zajali a transportovali do Arizony ke sklizni bavlny. Pak si polepšil přesunem do Kalifornie ke sklizni ovoce. V roce 1946 propuštěn ze zajetí, návrat do zdemolované Evropy, odkud při první příležitosti odplul permanentně zpět za moře.
Nejvíc jsme se zkamarádili se čtyřčlennou rodinou z Kalifornie a původně z Íránu. Porovnávali jsme naše dojmy při prvním návratu do rodného prostředí. Já to měl v roce 1990 jednodušší, i když s handicapem pocitu, že sice mluvím s domorodci touž řečí, ale jejich reakce, názory, hodnoty, mentalita spíš připomínaly počínání mimozemšťanů. V případě těchto Iránců, dojmy byly ještě důkladnější. Zemi zachvátil islámský fundamentalismus, změnila se k nepoznání. To se v naší rodné zemi věru nestalo, že by české ženy se do ulic odvážily jen se zahalenou hlavou, pokud možno i ve škraboškách, čeští muži se odvrátili od piva a Paroubek by vysílal nábožensky zakalené dráby, aby případně bičem vymáhali kýženou náboženskou konformitu.
Neoficiální stránky Oty Ulče
