Obvinění Juliana Assange je rozmrazený mýtus, který vytvořilo Ministerstvo spravedlnosti Baracka Obamy a po posouzení uložilo k ledu.
To bylo před deseti lety, když se sešla ve Virginii tajná Velká porota, která zkoumala různé možnosti, z čeho Assange obvinit. Od té doby se nic nezměnilo. Přesto Trumpova spravedlnost mýtus vytáhla z mrazáku a předkládá jej světové veřejnosti.
Jeho základní substance je tvrzení, že Assange napomáhal vojínu Manningovi rozluštit heslo, které mu umožnilo přístup k tajným dokumentům o nezákonném počínání americkými vojáků v Iráku a Afghánistánu. Pro Trumpovu prokuraturu je snazší, a pro veřejnost stravitelnější, obvinit Assange z běžného počítačového přečinu, nežli z těžkého zločinu. Jednak je tento delikt trestný čin jak v USA, tak ve Velké Británii, jednak by obžaloba ze špionáže ztížila vydání Assange americké justici. Julian by se zcela jistě odvolal na výjimku ze smlouvy o stíhání teroristů, kterou Velká Británie podepsala a která stanoví, že nikdo nesmí být vydán cizímu soudu za provinění politického charakteru. Tato klausule chrání Fetulaha Gulena, tureckého disidenta a konspirátora žijícího v USA, před vydáním presidentu Erdoganovi.
Nehledě na mezinárodní povyk a odpor, které by obvinění ze špionáže vzbudilo, neboť jde o hrdelní zločin. Počítačové spiknutí se v USA naproti tomu trestá do výše pěti let natvrdo. Takový trest by už mohl mít Assange dávno za sebou, kdyby se nevyhýbal spravedlnosti, řeknou si mnozí. Tak oč vlastně jde?
O to, že obvinění, jak stojí a leží, může být past.
Assangovi se podařilo rozlítit kdekoho ve washingtonské bažině, která ho považuje za nepřítele impéria číslo jedna.
Joe Biden, byvší vicepresident a dnes kandidát na nejvyšší úřad, považuje Wikileaks za nepřátelskou výzvědnou službu, pro ministra zahraničí Mika Pompea a ex-šéfa CIA je obžaloba Assange ze špionáže prioritou, Hillary Clintonová ho napůl vážně navrhla „dronovat“. Jiní měli jiné finální řešení, jak Assange umlčet navždy. Pohřbít v Guantanamu stále zůstává jednou z upřednostňovaných možností.
Není to nic překvapujícího, když uvážíme, že Wikileaks během deseti let uveřejnil víc utajovaných informací než všechny ostatní media dohromady. Odkryl porušování lidských práv, vládní špionáž, mučení a válečné zločiny v rozsahu, který nemá obdoby. Vytvořil poklad informací z původních, utajovaných zdrojů, z něhož budou těžit novináři a vědečtí pracovníci po dlouhá léta.
Kdyby Assange z něčeho podobného usvědčil Rusy, byl by dnes oslavovaným nositelem Nobelovy ceny míru, a ne vyvrhel. Ale to je jiný příběh.
Z obecného hlediska pět let natvrdo za to, že napíšete nebo uveřejníte pravdu, je do nebe volající nespravedlnost a sprostota. Z hlediska impéria je však sazba tak umírněná, že vzbuzuje pochybnost. Jak si můžeme být jistí, že je skutečná? Že až se Julian Assange octne před soudem ve Virginii, nebude vrchní žalobce zpívat ze zcela jiné partitury? Že nám někdo nehází písek do očí?
Pomineme-li Assangovy názory a politické sklony, jeho případ není o tom, zda ho máme rádi nebo ne, či zda ho považujeme za hrdinu nebo za zločince, ale o budoucím stavu společnosti. Člověk může Wikileaks opovrhovat a nesouhlasit se vším, co představuje. Může si myslet, že Assange je loutka, jejímž vodičem je sám Putin. Ale nemůže, anebo by se v obecném i vlastním zájmu neměl stavět za jeho vydání americké justici a následné odsouzení, protože to ve svých důsledcích povede k okleštění svobody slova a svobody všech sdělovacích prostředků bez rozdílu.
Jakýkoli trest Assamge stihne, bude i v Americe protiústavní a nezákonný. Navíc vytvoří právní a soudní precedens ke kriminálnímu stíhání žurnalistů a informačních zdrojů, který bude ovlivňovat naši společnost na velmi dlouhá léta. Otevře dokořán cestu do područí nové totality myšlení.