Medializace skandálů Barnevernetu zabrala

Medializace případů Barnevernetu i v samotném Norsku začíná pomalu přinášet své ovoce. Vývoj za poslední zhruba jeden rok může dávat do budoucna naději i Evě Michalákové. Situace už se nyní nedá srovnávat s tou na konci roku 2014.

Posun je obrovský. I v samotném Norsku se nyní veřejně propírají pochybení místní sociálky. Už jsem psal dříve o tom, jak byla Natashe a Erikovi vrácena zpět dvojčata, která jim byla předtím odebrána na základě velmi pochybného posudku. Nejednalo se zdaleka o ojedinělý případ.

Začínají se postupně ozývat i další lidé a ze všeho nejdůležitější je, že o případech informují hlavní média v hlavních vysílacích časech. Dříve bylo mlčení a mlžení kolem norské sociálky obhajováno ochranou a nejlepším zájmem dítěte. Případů a skutečností svědčících proti norskému systému je už ale tolik, že problémy spojené s Barnevernetem není možné dále ignorovat. Zveřejňováním čím dál více případů se i celkově zvyšuje odvaha rodičů ozvat se a promluvit o svých problémech s Barnevernetem před médii. Ta už se také nebojí informovat, protože příběhy jsou až natolik jednoznačné a „omyly“ Barnevernetu natolik průkazné, že se argumentu „známe verzi jen jedné strany“ mohou hned všichni začít smát.

Norská média přináší neustále nové případy

Z nedávno zveřejněných případů bych rád zmínil např. případ Tonje Jakobsen, která utekla z Norska do Švédska, kde porodila své dítě. K útěku ji dohnal strach z Barnevernetu, který měl na základě lživého posudku v úmyslu vzít dítě matce hned po porodu a dát ho cizím pěstounům. Tonje měla být dle zmíněného posudku mentálně postižená a neschopná se o své dítě postarat. Švédská sociálka ji ale popsala jako dobrou a bezproblémovou matku. Díky advokátce se Tonje podařilo dosvědčit další děsivé praktiky Barnevernetu a příběh měl šťastný konec. Dítě jí bylo ponecháno.

Norská televizní stanice TV2 pak v souvislosti s touto kauzou na konci března odvysílala další reportáže o lidech, kteří přišli o své děti kvůli chybným či dokonce lživým posudkům. Většina rodičů však neměla takové štěstí jako Tonje, protože z Norska neodešli, a o děti tak přišli.

Z dostupných údajů vyplývá, že je v Norsku každý rok odebráno na 200 dětí rodičům s poruchami učení či lehkou mentální retardací. Také kvůli nesprávné diagnóze matky jako mentálně retardované. Jak ukazuje případ rodičů zmíněné Natashy nebo Tonje, dělo se tak i za situace, kdy posudek uváděl nepřesné informace a matka byla prokazatelně schopná se o dítě dobře starat.

Problémy spojené s Barnevernetem ale přesahují hranice Norska, a nelze se proto divit, že je severská země začíná pociťovat i zvenčí. Za posledního 1,5 roku skončilo osm případů odebírání dětí u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tak vysoký počet kauz, které řeší tento soud, je pro Norsko obrovským varováním a zároveň znamením, že je opravdu něco v nepořádku.

Osobně jsem moc rád, že se otázka Barnevernetu dostala také na půdu EU. O tématu se hovořilo z iniciativy mé kolegyně, polské europoslankyně Julie Pitery, v Oslo na únorovém meziparlamentním setkání delegace europoslanců s Norskem.

Norský obrat o 180°

Norsko, resp. jeho politická reprezentace v kauze Barnevernet dlouho mlžila a strkala hlavu do písku. Věřím, že tomu je už nyní konec. Do veřejné diskuse se v březnu loňského roku zapojila i odborná veřejnost. Více než 200 norských odborníků, kteří se profesně zabývají péčí o děti (např. lékaři, psychologové či advokáti), už podepsalo tzv. petici, která byla oficiálně předána norské vládě a její signatáři v ní vyjádřili své znepokojení nad současnou situací.

Reagovat pochopitelně musela i norská politická scéna. V norském celostátním mediu Dagbladet vyšel loni 17. října zásadní článek. Samotná norská ministryně pro děti Solveig Horne připustila, že Norsko porušuje lidská práva v oblasti péče o děti. Podle ní je nutné udělat vše pro to, aby děti šly do původních rodin, bude-li to možné. I podle jejích vlastních slov nedává k dosažení tohoto vytyčeného cíle dobré předpoklady mnohdy uplatňovaná praxe, kdy rodiče mohou vídat dítě pouze dvakrát až šestkrát do roka po dobu několika hodin. A to vše ještě pod přísným dohledem několika pracovnic Barnevernetu mimo domácí prostředí, kdy nesmí dítě z vlastní iniciativy ani obejmout a mluvit o společné minulosti.

Jejím výrokům předcházela zpráva Komise pro zákony o péči o děti zveřejněná 29. září loňského roku. Ve zprávě se požaduje, aby se ve všech možných případech vracely děti zpět s tím, že rodičům má být nabídnuta pomoc. Také se v ní tvrdí, že je současná legislativa, upravující setkávání problematická pro zajištění rodinného života, v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech. A v neposlední řadě je zde zmíněno i to, že právo dítěte na kontakt se netýká pouze rodičů, ale také sourozenců a prarodičů.

Paní ministryně proto zřejmě s velikým napětím očekává verdikty ze Štrasburku. Připouští, že bude nutné provést změny k tomu, aby praxe byla v souladu s Evropskou konvencí lidských práv. Také v nedávném článku z konce března mluvila zmíněná paní ministryně o reformě systému a potřebě lepšího formálního vzdělání a pravidelného vyhodnocování lokálních poboček Barnevernetu. Fakticky jde o další, byť nepřímé přiznání toho, že systém nefunguje tak, jak by měl.

Co se stalo v Norsku, je zločin proti lidským právům

Na závěr je možné dodat následující: Jasně se potvrzuje to, na co kritici Barnevernetu a norského systému veřejně upozorňují dlouhodobě. Systém není v pořádku a k problému odebírání dětí na základě pochybných posudků a za podivných okolností prostě nelze jen nečinně přehlížet. Ukazuje se, že celé úsilí mělo opravdu smysl.

Začíná svítat naděje, že se věci konečně změní k lepšímu, protože i z oficiálních norských míst konečně zaznívá kritika dosavadních poměrů. Boj ale zatím zdaleka nekončí! Vyhráno bude teprve tehdy, až budou všechny neoprávněně odebrané děti vráceny zpět svým rodičům.