Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii fakticky dokončil svou činnost – odsoudil na doživotí do vězení dlouholetého důstojníka někdejší jugoslávské armády Ratka Mladiče. Těžko se tomu divit, Mladičova účast na krutých zločinech v době jugoslávských válek na začátku devadesátých let, a zejména jeho odpovědnost za srebrenický masakr jsou dávno všeobecně známé.

Rozsudek však nabízí vhodnou příležitost k obecnějšímu zamyšlení. Hromadné vraždění v Bosně samozřejmě nebylo jedinou etnickou čistkou – stačí připomenout, co se dělo koncem války v Haliči a ve Volyni, anebo smutně proslulou Operaci Visla ve východním pohraničí Polska v roce 1947. K těmto masakrům žádné tribunály nevznikly, ačkoliv při jejich popisování rovněž vstávají hrůzou vlasy na hlavě.

Základní otázka zní: co vyvolá vzájemnou nenávist lidí, kteří vedle sebe pokojně žili jako sousedé? Zásahy státní moci, armády či policie jsou totiž až druhotná záležitost (aniž bych chtěla jakkoli snižovat nebo zpochybňovat Mladičovy zločiny nebo to, že si trest zasloužil).

Ten mechanismus je všude trochu stejný, ať jde o Halič, Bosnu nebo o Rwandu. Prvotním motivem je touha po moci – a mohutná dávka propagandy. Aby čistky proběhly „hladce“, je totiž potřeba rozdělit obyvatelstvo podle nějakého klíče – a ten národnostní se k tomu hodí náramně dobře – tak, aby se z dosavadního souseda stal „Ukrajinec“, „Polák“, „bosenský Muslim“ či jakýkoliv jiný „cizinec“, který nás svou existencí „ohrožuje“. A jakmile se podaří položit neviditelnou hranici uvnitř vesnic a měst, jakmile se společnost rozdělí na „nás“ a „je“, stačí k rozpoutání krveprolití už málem jakákoli záminka.

Z toho je zřejmé, že za etnické čistky nenesou odpovědnost jen ti, kdo je fyzicky vykonávají, ale evidentně i ti, kdo podněcují jejich vznik – tedy politici a intelektuálové. Ti se ovšem před mezinárodní tribunál většinou nedostanou...

V Srbsku se mnozí dívají na Mladičovo odsouzení jako na nespravedlnost směřující proti Srbsku jako takovému. Zločiny přece páchali i jiní, ozývá se, tak proč zrovna Mladič? Je to zoufale smutné dědictví vzpomínek na dřívější utrpení – ale také někdejší propagandy, dodnes uložené v hloubi mysli. A reflexe vin vlastního společenství se žalostně smrskává na otázku, kdo si začal. Paměť bývá v takových případech ošidná.

Národnostně laděná propaganda bohužel po strašlivých zkušenostech etnických čistek nezanikla, stále se najdou lidé, kteří se nás snaží přesvědčit, že „my“ jsme ti dobří, kdežto „oni“ (dosadit lze Romy, muslimy nebo koho je libo) nám to kazí, ubližují nám a nejlépe bude je oddělit, vyhnat, zakázat… kam až se dá zajít v tom, co s „nimi“ udělat?

A pak je tu ještě další otázka. Mechanismus etnických čistek je zpracován a znám (i když to moc nepomáhá). Ale co když se dá podobný mechanismus, vedoucí ke strašlivým koncům, použít i podle jiného než etnického klíče?

LN, 24.11.2017