PRAHA 8. 4. 2010: Mnoho povyku pro nic?
My, s ohledem na datum narození zralejší internetoví publicisté, máme mnoho nevýhod (více vrásek, kilogramů, dioptrií a tobolek v dávkovači medikamentů, méně vlasů a fyzického půvabu), ale něco pozitivního přece jenom – paměť a zkušenosti. Zaznamenali jsme SALT I, první ze série odzbrojovacích smluv mezi americkou a sovětskou unií, kterou v roce 1972 podepsali jejich lídři Richard Nixon a Leonid Brežněv. O sedm let později byla na stůl ve Vídni položena dohoda SALT II. Pera se opět chopil L. Brežněv a na americké straně Jimmi Carter. V sedmaosmdesátém šéfovaly Kremlu i Bílému domu jiné tváře. Dohodu INF týkající se raket středního doletu stvrdilo podpisem duo nových vůdců rozděleného světa, Ronald Reagan a Michail Gorbačov.
Po pádu železné opony odzbrojovací trend pokračoval. Z hlediska nynějšího pražského summitu je důležité zmínit smlouvu START 1 podepsanou v jednadevadesátém M. Gorbačovem a G. Bushem starším. Její účinnost vypršela loni v prosinci, přičemž text, který čeká na podpis Baraka Obamy a Dmitrije Medveděva, na ni naváže.
Tolik letmý pohled na nikoli úplný výčet toho, co bylo mezi USA a Ruskem (či Kremlem řízeným sovětským impériem) za studené války i po ní dojednáno. Často jsem se v těch letech, vždy, když byly sdělovací prostředky plné odzbrojovací euforie, ptal, zda prostí lidé vůbec chápou, co státníci obou supervelmocí podepisují, jaký to má význam a nakolik to veřejnost zajímá.
Stejnou otázku si kladu i dnes. Nechci se uchylovat k hospodskému klišé, že obyčejný člověk má jiné starosti než řešit počty nukleárních raket a jejich nosičů. Pravda to sice je – ale stejně tak platí, že díky tak obrovskému odstrašujícímu arsenálu na obou stranách bývalé železné opony je v Evropě – pomineme-li balkánské a kavkazské excesy, jakož i lokální agrese Moskvy do Maďarska 1956 a Československa 1968 – už pětašedesát let „globální“ mír. Z tohoto hlediska by veřejnost vojenské náměty zajímat měly, neboť také díky nim mohou mít obyčejní lidé své obyčejné starosti. Ty přemýšlivější samozřejmě napadne: kam až v procesu jaderného odzbrojování zajít, aby to nebylo kontraproduktivní? Nebude konečná vize „mírotvůrců“ – svět bez nukleárních zbraní – znamenat zelenou pro budoucí konvenční válku? Třeba právě v celoevropském rozměru?
Pošetilců, kteří v denuklearizaci výzbroje spatřují spásu lidstva, je kolem nás stále dost. Znovu apeluji na nás starší. Vzpomeňme na hysterii, jež vypukla v 80. letech kolem pershingů. Američané tehdy neudělali nic jiného než že vyrovnali vojenský potenciál. Proti existujícím sovětským raketám středního doletu, zacíleným na západ Evropy, postavili vlastní srovnatelné zbraně. Levicoví političtí aktivisté na Západě, bez sebemenšího pudu sebezáchovy, při mohutných demonstracích požadovali, aby USA své rakety odvezly – aniž by by byli ochotni byť jen připustit, že nebezpečím pro západ Evropy nejsou pershingy a střely cruise missile rozmístěné ve Spolkové republice resp. v Británii, ale sovětské SS-20 (v ruské terminologii RSD-10 Pioněr) mířící na jejich obydlí. K tomu jim samozřejmě hlasitě aplaudovala východoevropská komunistická propaganda.
Je-li v souvislosti s pražským summitem tématem dne nukleární odzbrojení, asi žádný člověk neřekne NE. Leč ti rozumnější mezi námi se nemohou nechat zlákat vidinou bezjaderného světa. Pakliže k nim chci patřit, musím odpovědět: ANO, ale odtud až potud.
Jsem-li zastáncem doktríny, že nejlepším garantem míru je odstrašující síla jaderného potenciálu, pak mě na prvním místě zajímá nikoli odzbrojení jako takové (a tím méně veškerý mediální cirkus kolem něj), ale odpověď na vážnou otázku. Kam až v omezování nukleárních zbraní můžeme zajít, abychom efekt odstrašení v rámci „boje za mír“ nepřetransformovali do podoby impotentního strašáka?
A jak do tohoto uvažování zasadit „pražskou“ smlouvu START? Obě strany se v ní zavazují, kromě omezení počtu nosičů, snížit množství jaderných hlavic schopných operačního nasazení. A to na nějakých 1500 až 1675. Tento údaj ovšem sám o sobě o ničem nevypovídá, pakliže neznáme celkový počet hlavic v nukleárním arzenálu USA a Ruské federace (schopných operačního nasazení). Zde se údaje zdroj od zdroje liší. Tak třeba server idnes.cz udává, že Američané jich mají 2126 a Rusové kolem 2600. Co bude znamenat jejich snížení na dejme tomu 1600 v průběhu deseti let, pokud bude nová smlouva START oběma stranami ratifikována? Vlastně nic.
Svým způsobem, opakuji svým způsobem je to podobné, jako kdyby jeden soused choval na zahradě dvaadvacet pittbullů a druhý dvacet šest. Dohodnou-li se, že jejich počet sníží na šestnáct, co podstatného se tím změní? Pro okolí, které se agresivity těchto zvířat obává, pramálo. Pro majitele samotné se pouze sníží provozní náklady. Bude omezení počtu bojových psů na obou panstvích důvodem k vesnické veselici? Sotva.
S jadernými hlavicemi se to sice má poněkud jinak, ale princip je hodně podobný. Ať už jich mají USA a Ruská federace k dispozici k operačnímu nasazení patnáct set nebo dvakrát tolik, na mír a bezpečnost našeho světa světa to nemá ani kladný, ani záporný vliv. Čtvrtečnímu podpisu smlouvy na Pražském hradě tak sice můžeme zatleskat, ale při vědomí toho, že nic podstatného se tím nemění.
A nejen to. Řečeno v intencích výše uvedeného příkladu: dvacítka pittbulů na zabezpečeném pozemku rozumného majitele představuje nesrovnatelně menší nebezpečí než jeden takovýto pes ve vlastnictví šílence, jenž je ochoten ho kdykoli vypustit na „nesympatického“ souseda. Vyjádřeno polopatě: podstatně větší důvod k jásotu než ten, jehož budeme svědky 8. 4. 2010 v okolí Pražského hradu nastane, až budeme míst stoprocentná jistotu, že teheránský, pchjongjangský a podobné obskurní režimy byly definitivně zbaveny možnosti vyrábět a vlastnit byť jen jedinou atomovou nálož a k její dopravě potřebný nosič.
Také proto mě trápí a mrzí, že stejný lídr svobodného světa, který v Praze podepíše s Rusy odzbrojovací dohodu, poslal k ledu protiraketový radar. Ten by můj pocit bezpečí zvýšil nesrovnatelně víc než jakékoliv omezení jaderného arzenálu obou smluvních stran nové dohody START.
