Austrálie je vcelku pouštní kontinent s pouštním počasím. To znamená, že tu v lepším případě prší sporadicky nebo málo a v tom horším neprší vůbec. Někdy ovšem deště přijdou, a to v takovém množství, že máme záplavy. Ty poslední byly na středoseverním pobřeží (Mid North Coast), kde bydlím, v roce 2000. Já jen abyste si udělali obrázek, jak často tu prší. Takže ty letošní březnové povodně nás překvapily. Už jsme si všichni zvykli, že když není modrá obloha, tak to není kvůli dešti, ale jen úleva od slunce, od té životodárné koule, která život dokáže pěkně zpražit, připéct, osmahnout a vysušit až do troudu. Brali jsme mračna, která se kupila na severu, na lehkou váhu neb tam se kupí odjakživa a většinou z toho nic není.

Moje žena jela tři sta kilometrů od nás do East Ballina, kde měla přes dlouhý víkend kurz vznešeného jména „Camp creative“. Tam ženy jejího věku nabírají druhý dech a učí se bubnovat i tančit břišní tance a vůbec si hrají na nestárnutí. Taky je tam učí buddhistické filozofii. Žena mne vždy láká, abych jel taky, že v „Camp creative“ mají i kurzy kreativního psaní, kde bych se jistě zdokonalil a možná pak i pronikl na australský trh. Jenže mne to neláká a odmítám s tím, že bych se tam jenom zkazil a psal jako všichni ostatní, což je: Na Jedno Brdo! To já jdu raději dvakrát týdně na Šťastnou hodinku do našeho klubu, kde sice nikdo nic nevyučuje, ale přece jen se tam člověk hodně doví a poučí se taky, i když tam vládne filozofie spíše člověčí než budhistická. Jako příklad uvádím zen-buddhistickou otázku „Dá se tleskat jednou rukou?“ a hned si odpovídám, že dá! U nás v klubu kecal jeden trouba tak blbě, že mu známej kluk tleskl jednou rukou, až trouba převrátil sedačku, na které seděl. To, tvrdím, je zen-budhismus v praxi! Ta moje se na mne útrpně ušklíbne, naznačujíc, že asi nejsem normální. Nejsem, a proto mě na „Camp creative“ nikdo nedostane!

Než odjela, tak mi kladla na srdce, abych nezapomněl jít v úterý ve tři padesát ke stanici autobusu a vyzvednout tam vnučku ze školy. Ona že bude doma večer do šesti. Prostě měla všechno naplánováno do puntíku jako vždy, jenže na co nepomyslela, byly živly. Živly v podobě deště. Na to z nás nepomyslel nikdo. Ten den začalo pršet už ráno, ale pořád to ještě šlo, jenže po poledni déšť zesílil a chvílemi pršelo tak prudce, že voda nestačila odtékat. Náš dům stojí na lehce se svažujícím pozemku, a tak voda dům obtéká. V těch přívalech prudkého deště však obtékat nestačila a za domem se udělala půlmetrová „vlna“, která se opřela o zeď, takže jsem měl obavy, aby mi do domu nezačalo zatékat spodem. Naštěstí jsem dům postavil sám a solidně, takže zeď nápor udržela. Ve tři padesát jsem vyzvedl vnučku z autobusu, naštěstí už nepršelo tak prudce, ale pro jistotu jsem pro ni zajel autem, i když to mám ke stanici jen nějakých sto padesát metrů. Když jsme přijeli domů a vnučka zjistila, že babička není doma, začala řvát tak, že jsem neslyšel, jak déšť bubnuje na plechovou střechu baráku. V šest přišel místo babičky telefonát, že babička je někde u Coffs Harbouru (80 km na sever od nás) a bude muset spát na silnici v autě. Coffs byl zaplaven rozvodněnými potoky. Od té chvíle byla vnučka k neutišení, obzvlášť když zavolala její matka, kterou to odřízlo v Port Macquarie, což je také osmdesát kilometrů od nás, ale na jih.

Udělal jsem večeři a místo abych šel na Šťastnou hodinku, jak jsem plánoval, tak jsem se díval v televizi na pořad pro děti. Pak jsem vnučku umyl a dal do postele, kde obyčejně spí s babičkou. Já, když je u nás, spím na kavalci v komputer pokoji.

„Dědečku,“ zašeptalo vnadně to malé ženské stvoření (ony se s tím snad rodí!), „přečti mi pohádku!“

Jak bych mohl něco takového odmítnout? A tak, místo piva, na které jsem se celý den těšil, jsem četl pohádky, zatímco šestiletá vnučka mně strkala svá studená chodila pod mé teplé nohy, aby si je zahřála. Přesto jsem usnul první....

Ráno bylo tak, že jsem hned věděl, že žádná škola nebude. Celé dopoledne jsme si hráli s vláčkem a sledovali televizní programy pro mateřské školy. Také jsem dělal koně a s vnučkou na ramenou pádil naším barákem, zatímco mě kopala do prsou a tahala za uši, podle toho, kterým směrem chtěla, aby kůň hopsal. V poledne jsem uvařil oběd a doufal, že si snad vnučka dá šlofíka, usne a budu mít na chvíli klídek, ale kdepak! Hráli jsme si na školu a ona dělala učitelku. Podle toho, jak mě peskovala, jsem si byl jist, že tak blbýho žáka ještě neučila. Odpoledne se k nám probila konečně babička. Byla vysílená a unavená, ale ani zdaleka nebyla tak zdecimovaná jako já.

„Prosímtě,“ zalkal jsem, když jsme se objali, „vem to na chvíli za mne, já už nemůžu! Musím do klubu nebo leknu! Kolem dokola samá voda a já mám žízeň, že mi jde huba šejdrem...“

Záplavy letos nadělaly mnoho škod, ale naštěstí se nikdo neutopil, ani já, když jsem se to odpoledne probíjel k našim v klubu!