Každá kultura něco stojí. Díky naší odloučenosti náštěva kulturních akcí není zrovna laciná. V Port Macquarie se kdysi dávno, ale ne zas tak dávno, řekněme před nějakými deseti lety, tamní obec rozhodla, že ve městě postaví divadlo. A když už divadlo, tak pořádné! Né snad jako Opera House v Sydney, to si nemůžeme dovolit, blábolili konšelé, ale něco, co se na naší okresní úrovni hned tak neuvidí. Něco krásného, aby to přitahovalo turisty do města jako Opera House v Sydney, ale nebylo tak nákladné. Do oka jim padl návrh na „skleněný dům“, obzvlášť když celá ta nádhera byla odhadnuta na sedm milionů dolarů. Prej nejvýše!

Tady musím odbočit a povzdechnout si, že konšelé nejsou žádní odborníci, a to nejen na divadla, ale vlastně na nic. Jejich jedinou zásluhou je, že byli do obecního úřadu zvoleni. Ke zvolení jeden nepotřebuje žádnou odbornost, ba ani vzdělání, stačí, když umí krásně kecat. Bohužel, politika a to i ta okresní, se scvrkla na krasomluvné výšplechty, které se líbí davu, a někdy není zapotřebí ani těch. Stačí, když kandidát kandiduje za tu správnou stranu. Ty jsou v podstatě v Austrálii dvě. Socialistická Labour party a její tradiční oponent koaliční Liberal-National party. National party je takový liberální přívěšek, na který se scvrkla bývalá Country party, která kdysi dost významně representovala venkov. V tom byla velice úspěšná. Pod dojmem toho úspěchu se přejmenovala na stranu Národní, aby nalákala i voliče z měst. Plán byl, že jednou budou tak silní, že už nebudou potřebovat Liberály. Plán však nevyšel a National party ztratila i na venkově a dnes, když se sejdou její parlamentní členové k diskuzi, tak (jak tvrdí zlé jazyky) se schůze odehrává v telefonní budce.. Nicméně, kdo se stane kandidátem jedné z hlavních stran, má většinou 99 procentní jistotu, že zvolen bude. To proto, že australští voliči obojího vyznání jsou v podstatě velice konzervativní a ač se před volbami kasají, jak tentokrát, ale tentokrát opravdu(!) nebudou volit jako vždy, tak kecají a lžou skoro stejně jako jejich kandidáti. Když dojde na lámání chleba, tak nakonec do urny hodí lístek strany kterou už volil jejich děda. Kandidáti to vědí a před volbami obhajují „trdiční“ hodnoty jejich stran. Liberálové svou schopnost úspěšně manažovat ekonomii a labouři sociální spravedlnost. Tou myslí rozdávání toho, co liberárové u moci našetřili. Když už pak není z čeho, tak klidně zemi zadluží. Načež „lid“, to je těch pár procent voličů, kteří jsou ochotni svou volbu změnit, dosadí k veslu liberály. Ti se jim odmění tím, že všem utáhnou opasky, začnou šetřit a tím si je popudí tak, že příště nebo přespříště zase změní hlas a ... a tohle je tak nějak v kostce australský volební cyklus. Zpátky k „okrskářům“!

Na okresní úrovni tedy kandidáti zastupují své voliče jen symbolicky, ve skutečnosti plní přání těch, kteří je na kandidátku dali, což jsou špičky jejich okresní strany. Těm dluží, těm jsou zavázaní a na nich spočívá vývoj jejich budoucí kariéry. Není tedy divu, že když strana přijde s nějakým „velkolepým“ návrhem, aby se zavděčila voličům, její členové na okresním zastupitelstvu ten návrh nejen přednesou, ale i prosadí. Skleněný dům! Božínku, bratru za sedm milionů, no nekupte to! Bohužel, není všechno zlato, co se třpytí! I když, a to rád potvrzuji, divadlo je skutečně na úrovni. Co na úrovni, nádhera! Samé umělecké sklo, ba i z venku a uvnitř polstrované sezení a dřevo kolem dokola. Nádherně vyřezávané a vykládané dřevo s velice slušnou akustikou. Aspoň teda na balkóně, dole jsem nebyl, tam vybíraly o přestávce a po skončení zuluské černošky peníze. Nikoli snad na divadlo, ale pro sebe neb tento ansámbl sborových pěvců a pěvkyň byl z jihoafrického Soweta, dvoumilionového městyse přilepeného na jihozápadní okraj Johanesburgu. Proslulého více bouřemi lidového povstání z dob apartheidu než svým zpěvem, ale zpívat teda umějí a tančit též, rád potvrzuji. Možná kdyby černošky vybíraly ve svých tradičních krojích, že bych neodolal, ale takhle jsem se jim moudře vyhnul. Abyste rozuměli, od nás to je do Port Macquarie osmdesát kilometrů, jeli jsme tam s našimi sousedy a sešli se večer v šest hodin na večeři v restauraci Maharadjah se skupinou z University třetího věku, která lístky zajistila. Ty stály přes osmdesát dolarů na osobu, ale přes universitu byly o něco lacinější. Na balkón ovšem, kolik stály lístky dole před pódiem, se neodvážím ani odhadnout. Divadlo začalo v osm a skončilo v jedenáct, nemělo cenu jezdit domů, měli jsme zamluvený motel. Ten také nebyl laciný. Nu a večeře, kde jsem vypil láhev vína, také nebyla zadarmo. Proto to opatrné obcházení žebrajících umělkyň. Když to tak shrnu, byl to krásný zážitek, i když mně osobně se nejvíce líbilo v restauraci U Maharadži. Nás „universitních“ bylo dvanáct párů a indický číšník nás musel vést všechny separátně protože tak jsme i platili. Nahlásil jsem mu jméno Višnú. Lehce se uklonil a sepjal při tom ruce a od té chvíle nás obsluhoval jako první. Sotva jsem zvedl ruku, už přiběhl.

Indická jídla mám rád, ani nevím proč, asi že mi připadá, že jsou na stejném principu jako jídla česká. Tedy do měkka uvařené maso a nějaká ta omáčka. My k tomu knedlíky, oni rýži. Jejich omáčky jsou ovšem mnohem více kořeněné. Objednal jsem si vindalú, což zásadně vyslovuji jako vyndalúd. Číšník ani nemrk.

Ještě k tomu divadlu. Když tak o tom přemýšlím, tak se divím, že tam vedle černošek nežebrali také konšelé. Divadlo totiž nakonec přišlo na čtyřicet devět milionů dolarů, žádných sedm, jak slibováno. Okrsek je v dluzích jak nikdy před tím, mluví se o jeho krachu, v kterémžto případě by administrativu převzal stát. Konšelé však nežebrají, je to asi pod jejich úroveň, ale proč by vlastně žebrali? Jejich platů se ten dluh netýká. A možná také, že na celé té bombastické akci vydělali? To v tom případě, že by český korupční zvyk okrádat svůj vlastní stát nákupem předražených tendrů dorazil už i sem....

Každá kultura ovšem něco stojí. Takže nejlacinější na tom výletu byla ta indická restaurace. Višnu s vámi!