Když nakukuju z okénka v letadle a vidím nekonečné město pod sebou, nebo když obzor přede mnou propíchnou až k nebi špice mrakodrapů, pokud jedu autem, přejde mě smích. Ani po dlouhé, dlouhé době života v Americe se toho stísněného pocitu nezbavím. Býval jsem nervózní i z Prahy. To je mindrák lidí z venkova. Ve městě se holt necítíme. Myslím, že mě ale víc znervózňují lidé, než velké baráky a mrakodrapy. Na ulici každý pospíchá a myslí na svůj cíl. Ale jenom na ten svůj cíl, tak mně to připadá. Zpomalil by někdo, kdyby se ti udělalo nevolno? Nevím.
Možná však je to jen nedůvěra nás, venkovanů. Jednou se vydal Valach do Prahy. Než odjel, v hospodě mu radili: „Tým Pražákom nevěř, sú to veliké potvory.“ Jožka si to dobře zapamatoval. Když jel pak tramvají a chtěl vystoupit za jízdy, nevěděl, jak na to.Zeptal se pána vedle. „ Musíš vyskočit ve směru jízdy,“ dostal radu. „Chce mňa ošidit,“ říká si Jožka. A hned vyskočí, zády dopředu. Jak sebou říznul o dláždění, zátylkem přistál v čerstvé hromádce, která na chodníku zůstala po drožkářově koni. Ještě se z ní kouřilo. „Vidíš ho, mamlasa,“ říká si Jožka. „Kdybych ho poslechl, měl bych to hovno na papuli.“
Asi takto morálně vyzbrojen jsem se zhruba po roce v Americe vypravil do New Yorku. Zlatá Praha! Všech čtrnáct miliónů bláznů, kteří v New Yorku bydlí, se proti mně spiklo. Každý se někam hnal - černý, bílý, žlutý, mohamedán i pejzatý Žid, žebráci a lehké holky. Ty se nikam nehnaly, stály opřené o kandelábry, některé si s kolegyněmi povídaly. I moje žena Alena se proti mně spikla; strkala do mě, když jsem se po holkách díval. Mrakodrapy nedovolily, abych zahlédl slunéčko. Z postranní ulice se s povykováním vyrojil šik chlapů v montérkách, plembáky z umělé hmoty na hlavách.
„To stávkují zedníci,“ řekl nám náš kamarád Tonda. Přišel s rodiči do Ameriky, když mu byly tři roky. Táta ho tehdy nesl přes Šumavu v ruksaku.Tonda v New Yorku vyrostl.
„Jsou to komunisti?“ Ptám se já a na mysli mám jiného Tondu, rudého hrdinu z Anny proletářky.
„Co blbneš? Říkal jsem zedníci, ne?“
Dva policajti jeli na koních po stranách řvoucích chlapů, dělali jim v davu cestu. Hlava už mě z toho všeho začala brnět. A když jeden z koňů zvedl ocas a vyrobil na silnici zelenou kouřící hromádku, zpanikařil jsem docela. Vzpomněl jsem si na Jožku z vtipu. Teď je řada na mně, jsem určitě jediný Valach na celém Manhatanu! Oni mě do těch kobylinců hodí!
Nebylo tomu však tak. Tonda nás zavedl do hospody. Rodná čeština kolem zněla pro mě po tom cirkuse předtím jako hudba z nebes. Tondu tam všichni znali. Měli na jídelníčku svíčkovou a vepřo, knedlo a ty dobroty roznášel pan Ruč. Znal jsem ho jako pana vrchního z Lidového domu ve Vsetíně. Utekl rok přede mnou. Ještě jsem mu z Liďáku dlužil za tři piva, nevzpomněl to však. Možná si taky trochu oddechl, že v New Yorku není mezi těma bláznama sám.