Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POVÍDKA: Vaše Válečná lodi
Jenže to jsou jen cynická povzdechnutí těžce zkoušeného národa, který by si rád zachoval aspoň ten humor, když už se mu to se Spravedlností nepovedlo.
Jelikož jsem v Česku, bohudík!, se Spravedlností neměl co do činění, nebudu ji posuzovat, ale protože už dvaačtyřicet let žiji pod australskou justicí (rodnou sestrou justice anglické), dovolím si nastínit, jak tato děva váží zde, a na laskavém čtenáři nechám rozhodnutí, která že je spanilejší a hlavně férovější. Rád bych ovšem podotkl, že nejsem odborník, a má pozorování jsou tedy pozorováními laika, a to ještě a hlavně podepřená jen z vlastní zkušenosti.
Tak především, justice jako taková není jen sborník suchých zákonů, které nehnutě trčí v čase a jimiž se všichni řídíme. Justice je sborník suchých zákonů, které nehnutě trčí v čase, ač masírovány ze všech stran právníky obžaloby i obhajoby a vykládány soudci jednou tak, podruhé onak, podle toho, jak si je buď ten který soudce vyloží sám, nebo jak kterému právníkovi se podaří soudce přesvědčit, že by se to mohlo vykládat i takhle, nově a zkrátka jinak. Pokud se to nepodaří, Jeho Ctihodnost (jak se tu soudcům říká) se bude držet tzv. Precedensu, tedy toho, jak se tím řídili ostatní soudcové před ním až doteď. V tom je stabilita justice, ale i její ustrnutí. Takže se můžeme dožít toho, že v Austrálii ještě stále platí zákon z anglického zákoníku, kterým za pokácení stromu na veřejném prostranství může soudce potrestat obžalovaného až na tom hrdle.
Samozřejmě, že už se tím nikdo neřídí a mezitím vyšly desítky zákonů požadujících jen vězení nebo pokutu, ale zákon jako takový nikdo nezrušil. Čistě teoreticky by však mohla v budoucnu nějaká státní Prokuratura navrhnout soudci, že stromy jsou plícemi této planety, je jich čím dál tím méně, což ohrožuje samu existenci nás všech, a tudíž by bylo záhodno lidu ukázat, že stromy se kácet nesmějí, a viníka exemplárně potrestat.
Jeho Ctihodnost by po celonočním uvažování a po flašce silného portu mohla ráno škytnout a zamumlat ... a odsuzuji obžalovaného ku ztrátě hrdla, škyt ...
Proto je „masírování“ zákonů nutné a dnes se děje tak, že parlament ustavuje nové a nové zákony, podle toho, jak se mu zdá, že je nutné vyvstavší problémy nově řešit. Jelikož však přitom žádné nikdy neruší, je na snadě, že zákonů jsou tisíce a prase aby se v tom vyznalo. Proto máme právníky... Nejvíce zákonů a nařízení zatím vymysleli v Evropské unii, prý přes sto tisíc .. To je úděsné číslo a já bych navrhoval, aby EU vytvořila komisi, která by měla za úkol snížit počet nařízení, a tudíž mít volnost rušit jakékoliv nařízení, které se jí nezdá. A když už jsem v tom, proč ne dvě komory parlamentu? Jednu na tvoření nových zákonů a jednu na rušení starých! Co, že by v tom byl pěknej bordel? To, myslím, by charakterizovalo EU docela pěkně ...
Leč to jsem odbočil, vraťme se k australské Justici. V roce 1968, kdy jsem do Austrálie přišel, byla v silné pozici, v které je vlastně dodnes, ale zdaleka už nepožívá tolik úcty jako v roce 68. Tehdá mě to velice překvapilo. Úcta projevovaná soudcům, jimž se zde anglicky říká Your Worship, tedy Vaše Ctihodnosti nebo Důstojnosti, byla taková, že když na obecní správě se nemohli na něčem dohodnout, zeptali se na názor místního soudce a jeho slovo, vlastně radu, brali jako rozřešení. Dneska se soudců nikdo na nic neptá... ztratili auru neomylnosti. Nevím, proč tomu tak je, ale svou roli určitě sehrálo jejich až překotné přijímání novot a především politické korektnosti, kterou zde prosazovali, a také prosadili, především politici levého zaměření. Politická korektnost se zde dá klasifikovat i tak, že pokud jste chudí, černí a doleva, tak za nic nemůžete, i kdyby vaši chudobu zavinila vaše lenost, hraní karet nebo časté sázení na koně. Pokud jste bohatí, konzervativní v názorech a hlavně doprava, patříte do skupiny, která naopak může za všechno. Za bídu, za hlad v Africe a vůbec za to, že existují chudáci, kteří musí vykrádat byty, přepadat náhodné chodce a vykrádat banky. Pokud jste ještě ke všemu židovského vyznání, pak vám nepomůže, i kdybyste politickou korektností žili. Vinen! Samozřejmě ne otevřeně, ale cožpak nejsou Židi za vším?
Ale politická korektnost se projevuje i v maličkostech. Jednou z nich, kterou upřímně nenávidím, je víra, že když neumíte pořádně anglicky, jste utiskovanej chudák, kterému musí stát všemožně vycházet vstříc, jak tlumočníkama, tak nápisama ve všech řečech, že (třeba) když prší, tak chodníky kloužou ... a také, že když vaší angličtině není rozumět, protože máte bohužel přízvuk, kterému skutečně není možné porozumět, pak vás to nesmí vyřadit z žádné pracovní příležitosti, která je dostupná lidem anglicky hovořícím. A tak je zde možné na všech stupních státní byrokracie nalézt Číňany, Indy, Malajce a občas i Evropany, kteří neumí anglicky. Na jednoho jsem narazil na úřadu pro emigranty a když jsem zjistil, že si nerozumíme ani slovo, ač oba mluvíme anglicky, hlasitě jsem se dožadoval, aby mi přivedli někoho, kdo anglicky umí. Můj požadavek sice splněn byl, ale přišla megera, která mi mezi řečí dala najevo, že jsem rasista, „red neck“ (obzvlášť odporný typ konzervativce) a vůbec osoba opovrženíhodná a místo, abychom vyřídili, proč jsem tam přišel, se vše odložilo na neurčito a dodnes vyřízeno není a asi nebude...
Ano, Austrálie, ale i její zákony, se za dobu mého pobytu v této zemi vyvinuly, a to ne vždy ku prospěchu australských obyvatel. Část viny na tom nesou i soudcové. Jejich víra, že znalci vědí nejlépe, zkrátka opuštění své vlastní intuice a neřízení se fakty, nýbrž uvěření „odborným odhadům“ nějakého psychiatra nebo psychologa, který doporučoval předčasné propuštění známého recidivisty, se jim pěkně vymstilo. Lid sice ještě soudcům úctu projevuje, ale je to úcta k jejich funkci, nikoli k osobnosti funkci zastávající, a to je veliký rozdíl.
Někdy kolem roku 1975 se mi naskytla příležitost poznat australské soudnictví z první ruky. Dostal jsem pokutu za rychlou jízdu a rozhodl se ji nezaplatit, dokud mě nezavolají k soudu, abych na vlastní kůži poznal, jak australská Justice fachčí. Což se mi po třech upomenutích skutečně splnilo, protože jsem dostal modré předvolání k soudu, tzv „bluey“ (na modrém papíře) a pochopil, že legrace je konec. Že jde do tuhého.
Dostavil jsem se ve svém nejlepším obleku do soudní budovy, kde už čekal podobně vyšňořený dav provinilců jako já. Pozvánku jsme měli všichni na desátou, takže jsem vytušil, že to není jako u zubaře a že se na mne nemusí hned dostat. Jestli nás budou vyvolávat podle abecedy, tak na písmeno M se může dostat až někdy odpoledne! Nejraději bych těch blbejch třicet dolarů zaplatil hned, ale už to nešlo, musel jsem čekat. V deset nás pustili do sálu a začalo souzení. Sice nás nevolali podle abecedy, ale kdy přijdu na řadu já, jsem nedokázal odhadnout, ba ani dle jakého klíče nás volali. Šlo to ovšem jako na drátku. Soudce se předvolaného zeptal, jestli přiznává vinu, což se anglicky řekne .. how do you plead .. a po jeho přitakání, že ano, .. I plead guilty, Your Worship... vinu přiznávám Vaše Důstojnosti.., soudce vyzval policejního prokurátora, aby mu vysvětlil, co obviněný udělal. Většinou šlo o rychlou jízdu nebo jiný dopravní přestupek. Po vysvětlení soudce řekl .. odsuzuji vás k pokutě třiceti dolarů plus poplatek soudu, další!..
Poplatek soudu činil osm dolarů. V duchu jsem si lál do blbů, protože kdybych pokutu zaplatil hned, mohl jsem si nejen ušetřit osm dolarů, ale hlavně to celodenní čekání, než na mne přijde řada. Čistě z nudy jsem začal vymýšlet, že řeknu „not guilty“, tedy že žádnou vinu nepřiznávám. Co se mi může stát? Konec konců, když mě policejní radar naměřil velikou rychlost na dálnici, zdálo se mi, že mě ještě někdo předjel a toho ani nezastavili! Co když budu tvrdit, že tu velikou rychlost naměřili jemu? Moje česká vychcanost začala pracovat na plné obrátky a brzy jsem měl celou příhodu tak krásně v hlavě sesumírovanou, že jsem jí i uvěřil! V tom jsem z lavice obžalovaných uslyšel jasné „not guilty, Your Worship!“ (nevinen, Vaše Důstojnosti!).
Soudce zalapal po dechu a pak se obrátil na policejního prokurátora, který mu nastínil, že obžalovaný nezastavil na značce Stop. Načež dal soudce slovo obžalovanému, který začal vysvětlovat, že zastavil, ale asi o dva metry dále. Mluvil solidní angličtinou, ale s italským přízvukem, a když byl v nejlepším, tak ho Jeho Důstojnost zastavila, řka ... už mně to je jasný, už jsem si udělal o situaci obrázek ... Načež si zamnul bradu a pak pevně prohlásil .. sto dvacet dolarů pokuty plus soudní poplatek. Další!...
A pak už jsme šli jeden po druhém ... Vinen, Vaše Důstojnosti!.. Třicet dolarů plus soudní poplatek. Další!... Vinen! ....
Bylo mně jasné, že australská Justice pracuje nejen rychle a férově, ale hlavně že se s tím nesere. Prostě nechá každému trochu času se vykecnout a pak udeří. Také se nezdržuje každou prkotinou. Což bylo fér a já jsem věděl, že už nikdy nechci předstoupit před muže s talárem, natož abych si vymýšlel nějakou kokotinu o tom, že mě někdo předjížděl, zrovna když mě měřil policejní radar ...
Bohužel, letos jsem před soudce musel znovu a znovu kvůli dopravnímu přestupku. Ne, že bych tam chtěl jít tak jako před léty, abych viděl jak australská justice pracuje, ale musel jsem, protože mě předvolali, aniž by mi dali příležitost zaplatit nejprve pokutu jako kdysi. Prostě hned „bluey“ a dostavte se! Tušil jsem, že to bude vážné...
Když jsme se vloni stěhovali sem k moři, pronajal jsem si třítunový náklaďák a hravě nás přestěhoval ze Sydney, protože mi k tomu dává oprávnění můj řídící průkaz. Na dálnici jsem slušně zastavil ve vážící stanici, tak jako každý náklaďák, abych dokázal, že nevezu přes váhu. Tam se mi ovšem vysmáli, protože ve vážící stanici zastavují náklaďáky jen od osmi tun výše. Jinak celá tisicikilometrová stěhovací akce dopadla dobře a nestalo se nic, co by stálo za řeč. Takže když se letos za námi stěhovala naše dcera se svou rodinou, bylo jasné, že si tatínek zase nějaký náklaďák zapůjčí, aby se ušetřilo. Jelikož však dcera měla podstatně více nábytku i harampádí (hodně z toho kdysi našeho ...), musel jsem si zapůjčit mnohem větší obludu než před rokem. Firma Thrifty mně vyhověla a po telefonu jsme domluvili nejen cenu, ale i velikost nákladního auta. Vypůjčil jsem si šestitunku. Pamětliv smíchu vážících úředníků z předchozího stěhovaní, nejen že jsem u vážící stanice ani nepřibrzdil, ale naopak ještě přidal plyn. Což jsem neměl, protože mně po několika měsících přišel dopis od transportního departmentu a nebyla to žádná pokuta, ale hned „bluey“, abych se dostavil k soudu v Kurri Kurri. To bylo mrzuté, měl jsem už zakoupenou letenku do Evropy na datum soudu a také se mi nelíbilo, že bych měl jet až do Kurri Kurri, kde jsem přestupek učinil, protože to je čtyři hodiny od nás. Přestupek zněl na nezastavení ve vážící stanici a já jsem tušil, že to bude něco vážného, když hned musím jít k soudu, místo aby mně australská justice, která ráda, když to „odsejpá“, napařila obyčejnou pokutu. No co, řekl jsem si, jde o nějaký omyl. Zavolám Thrifty a ti mně musí dosvědčit, že jsem si půjčil šestitunku a bude klid. Bohužel, po zavolání jsem zjistil, že v Thrifty mínili, že náklaďák šest tun nákladu uveze, ale protože sám o sobě váží tuny tři, dá jednoduchá matematika, že jsem vlastně jel s devítitunkou....
Co teď? Na zadní straně dopisu jsem si přečetl, že mohu požádat o odložení soudu a také, že pokud chci pleadovat, že jsem vinnen, stačí to sepsat, podepsat a s vysvětlením zaslat na soud do Kurri Kurri a k soudu nemusím. No sláva! Sice mně asi udělí tučnou pokutu, ale aspoň mně nepropadne letenka do Evropy. Sedl jsem, požadovaný dopis i s tím, jak se to všechno stalo a semlelo sepsal, omluvil se, odeslal a na všechno zapoměl.
Jenže když jsem se vrátil z Evropy, ležel na stole další „bluey“. Soudný den mně sice přeložen byl, ale k soudu jsem musel. Zmocnil se mne nepříjemný pocit, že se kolem mne stahuje síť, které nejen že neuniknu, ale která je mnohem vážnější, než jsem si myslel. Rozhodl jsem se nic neponechat náhodě. Vyhledal jsem list od firmy Thrifty, na kterém bylo, nejen že jsem zapůjčení řádně zaplatil, ale i brutto váha náklaďáku. K tomu jsem přidal i oba dopisy od soudu a svou žádost o přeložení soudu na jiný den a vysvětlující list. Celkem náhodou jsem zavadil očima o nadpis a oslovení. A opravdu jsem se vyděsil! Ježišikriste! Já pablb! Místo Vaše Ctihodnosti dopis začínal oslovením Vaše Válečná lodi. Zkrátka místo Worship, jsem napsal Warship. Padl na mne děs. Takový ten děs, který ucítil i Josef K. v Kafkově slavném románu Proces. S administrátory nejsou žerty! Tak proto musím k soudu, i když jsem jim dopředu napsal, že jsem vinen. Kristajósef panenko svatojánská, ty mi to spočítaj! Úředníci humor neuznávaj nikde na světě, natož u soudu, protože to snižuje jejich vážnost, sebelibost a postavení. Ach jo... Vzpomněl jsem si na ubohého Itala, který se opovážil pleadovat nevinnen a dostal sto dvacet dolarů pokutu místo třiceti. Co mohu očekávat já? Týden v lochu? Znovu jsem sedl, omluvu přepsal a tentokrát začínala jak měla ...Your Worship... třeba se mi při řízení podaří nějak tuhle kopii soudci vnutit, než se dostane k zaslanému originálu?
V soudný den jsem vstal ve čtyři, abych v tý kurriovský díře byl včas, a do aktovky zabalil i kartáček na zuby a krém na hemeroidy. Co já vím, jak to ve vězení chodí? ...
A zase jsem seděl v soudní místnosti, bylo deset, nevěděl jsem, v kolik mě zavolají, a hala byla plná provinilců jako já. Byli jsme sice všichni čistě oblečeni, ale zmizely obleky a každý byl jen tak, v košili s krátkým rukávem. Pak jsme povstali a do místnosti vstoupil soudce. Ježišikriste, žádný soudce, ale soudkyně! Ženská! Kryndapána, ta mi to spočítá. Já pitomec, proč jsem neemigroval do Německa... S chlapem byla naděje, že se mé maličkosti zasměje, ale ženskou nazvat válečnou lodí, to nemůže projít, i kdyby soudkyní nebyla.... Jenže ona je a má moc neodpouštět. Tohle nedobře skončí, teď jsem to tušil úplně jistě a začal se potit. Odhadoval jsem soudkyni na dost přes čtyřicet, i když jinak vypadala docela pěkně a svěže, ale já to znám, tohle baby neodpouštěj ...
Řada na mne došla až po jedné hodině. Přistoupil jsem do ohrádky pro obviněné s mikrofónem a spocenou rukou vyndal z kapsy přeložený dopis se správným oslovením. Chlap z transportního departmentu soudkyni vysvětlil můj kriminální čin a soudkyně na mne poprvé přes brýle pohlédla. Pak zalistovala v papírech před sebou a zamumlala .. máte tady někde vysvětlující list ...
..ano... zakoktal jsem a vyrazil k soudkyni mávaje listem radostně před sebou.
.. Už ho mám... ne, to si nechte .. já mám váš originál ... a pak jí zacukaly koutky a znovu na mne pohlédla. Nedalo se odhadnout, jestli zle nebo smíchem.
...Tak já jsem válečná loď, ano? ...řekla a sundala si brýle.
..Pane Mok, vy si myslíte, že jsem stará bitevní skořápka, co..?
.. Ne, to ne, prosim... ne ... koktal jsem.
Soudkyně se rozesmála a koketně řekla ..takhle mne ještě nikdy nikdo neoslovil .. ale neřekla to ke mně, nýbrž do sálu. Teprve nyní se přísedící právníci rozhihňali sborem a i za mnou to zahučelo mezi provinilci, kteří teprve měli pocítit její ruku zákona.
... Prosim já ... omyl ... omlouvám se ... já opravdu ne... nechtěl ...
... Neomlouvejte se! Já vás chápu ... tak válečná loď !... zabubnovala prsty na desku stolu a znovu se uchechtla, čímž dala vale sálu, který se teď rozesmál naplno.
Potil jsem se a začínal být zoufalej. Nedalo se odhadnout, jestli se smála upřímně nebo zlomyslně, ale že to schytám, mně bylo jasné. Cokoliv pod tři měsíce bych bral a ještě jí políbil ruku, ať ví, že jsem z východní Evropy....
...Omlovám se vaše Výsosti ... začal jsem zmateně ... ale bohužel, angličtina není moje mateřština, je to můj druhý jazyk ...
Soudkyni spadla brada a přestala se smát. Chvíli na mne hleděla jak na vyjevení a pak řekla .. pane Mok, doufám, že chápete, že jsem se nesmála vám? Tedy vám osobně. Prostě mně přišlo k smíchu to oslovení ... Samozřejmě, že chápu vaše rozpoložení a že to nemáte lehké a skutečně ... vlastně jsem se smála sama sobě ... podívejte, soud vás zprošťuje viny ... case dismissed! ...
Pak ještě nařídila zapisovateli, aby proti mému jménu nebylo nic zaznamenáno. Couval jsem ze sálu jak ruský nevolník a hluboce se ukláněl ... děkuji, Vaše Důstojnosti, mnohokrát děkuji, nechť vám Pámbu požehná ...
Venku jsem se z hluboka nadechl čerstvého vzduchu a kdybych ještě kouřil, tak jsem si určitě hned zapálil. Takhle jsem jen nasedl do auta, šťastně vyrazil směr domov a při tom přemýšlel. Co mne zachránilo, byla politická korektnost. Teprve teď mi došlo, že paní soudkyně si asi uvědomila, že kdybych si později někde stěžoval, že se mi smála, mé angličtině, mému původu, achmůjbože!, co všechno by z toho dokázal šikovný právník vydupat ! Ne, že by mi tímto poznáním politická korektnost přirostla k srdci, ale najednou už mně tolik nevadila. Inu, Čech. Však jsem na tom vydělal.... a v tom se přede mnou v dálce na silnici z čista jasna objevil modře uniformovaný muž s červenou plácačkou. Policie!
... Víte kolik tu je povolená rychlost? ... zeptal se muž zákona, když jsem u něj zastavil a stáhnul okno.
...Sto kilometrů ...
...Ano, sto kilometrů.... policajt automaticky vytáhl pokutový blok a požádal mě o řídící průkaz ... A kolikpak jste jel? ...
... Devadesát devět ...
Muž v modrém se zasmál a vytrhl list z bloku. ...Jel jsi sto dvanáct ...
... Angličtina je můj druhej jazyk ...zamumlal jsem zoufale a nadějně zároveň.
..Jo? Tak si to nech přeložit! ... a s těmi slovy mi policajt předal řidičák i pokutu na sto dvacet šest dolarů. Díval jsem se za ním, jak odchází, a přemýšlel, zda pokutu zaplatit nebo napsat vysvětlující dopis, který by začínal ..Your Warship ...
