Občas jsem dělal s Josefem. Výborný elektrikář, ale pověrčivý. Chodil často ke kartářkám a věřil blbostem, jako že číslo šest je číslo ďáblovo. Já jsem s ním dělal za hotovost, takže celkem rád.

Byla to práce, kterou jsem si přivydělával, když jsem měl dovolenou. Jak se má dovolená blížila, volal jsem kolem dokola po známých, co mě mohli zaměstnant, a většinou jsem něco sehnal. Jednak jsem byl celkem šikula a měl sílu, ale hlavně jsem byl laciný, takového chtěl každý. Mohl jsem si to dovolit, protože peníze na dovolenou mi zaměstnavatel vyplatil předem, takže tohle byly peníze navíc. Dával jsem si je na speciální konto, aby žena nevěděla, a pak jsem ji vždy překvapil k narozeninám nebo na Vánoce, kdy jsme utráceli jak zjednaní.

Práce to byla celkem jednoduchá, i když náročná. Josef jako elektrikář dělal tu jednoduchou práci a já tu náročnou. Zaváděli jsme do domů klimatizace. Mým úkolem bylo udělat do zdi díru, do které se zasunula bedna s motorem klimatizace, a Josefova práce spočívala v tom, že k tomu zavedl elektřinu a všechno zapojil. Tu práci Josef dostával přes prodejce klimatizace, který měl obchod na hlavní třídě a prodával nejen klimatizaci, ale veškeré elektrické zboží od ledniček až po rádia. V klimatizaci tenkrát letěla značka "Carrier". Na svou dobu jedna z nejlepších k dostání. Neměli jsme s ní žádné problémy nebo reklamace a za den jsme dokázali zapojit tři až čtyři. Dělali jsme to tak, že majitel domu, který si klimatizaci koupil, nám ukázal místo ve stěně, kde ji chtěl mít. Já jsem do stěny (sádrokarton) udělal kladivem díru a tou dírou vyvrtal další díru do vnější zdi. Dělal jsem ji do spáry mezi cihlami, protože to tak bylo lehčí. Tím jsem získal pomyslný střed obdélníkové díry pro klimatizaci. Z venku jsem pak silným grinderem vybrousil a majzlíkem vysekal cihly. Pak jsem opatrně zevnitř vyřízl sádrokarton přesně na bednu klimatizace, což nebylo tak jednoduché, jak to zní, protože jsem musel uříznout i vzpěry dřevěné konstrukce na kterou je sádrokarton připevněn. Do té jsem pak přidělal dřevěný rám, v kterém klimatizace seděla. Ten se musel upevnit na dřevo konstrukce, protože sádrokarton by tíhu nezvládl. Mezitím si Josef natáhl kabel, kterým přivedl do klimatizace proud. Dělal to tak, že pod střechou táhl kabel až nad mou díru, kterou jsem ve stěně dělal, a pak jej do ní spustil spárou mezi cihlovou zdí a dřevěnou konstrukcí domu. Někdy byla střecha nízká a Josef musel pod střechou kabel ke stěně hodit. Já jsem většinou vylezl na střechu, odsunul pár tašek a pomohl mu jej do spáry spustit. To když střecha tašky měla, ale někde jsme narazili na plechovou střechu a museli pak plech odšroubovat, abychom se ke stěně dostali. To byla zdržovačka, ale byli jsme sehraní a práce nám šla celkem dobře od ruky.

Jednou nám prodejce dal adresu a vysvětlil, že majitel nebude doma, ale abychom šli zadem, že nechal otevřené dveře u prádelny, abychom se do domu dostali. Klimatizaci jsme měli zasadit doprostřed stěny v obýváku, v které nebylo ani okno ani dveře. Taková stěna že je v obýváku jen jedna, takže se nemůžeme mýlit. Jméno ulice si již nepamatuji, ale číslo domu bylo šest. Zde předesílám, že Australané jsou v číslování domů dost laxní a většina z nich žádné číslo na domě nemá. Někteří nemají ani poštovní schránku, natož číslo. Takže když hledáte nějaký dům a poštěstí se vám v ulici uvidět číslo, je zvykem, že si od toho čísla baráky odpočítáte.

My jsme měli štěstí, dům číslo šest měl nejen poštovní schránku, ale na ní i číslo šest. Navíc to byl třetí dům od rohu, takže jsme se nemohli mýlit. Zastavili jsme před baráčkem a já jej obešel postranní brankou. Dveře do prádelny byly otevřené jak slíbeno a v obyváku jedna stěna bez oken a bez dveří. Takže když jsme se ten večer vrátili z práce k prodejci klimatizací, byli jsme dost překvapeni, když se nás zeptal, proč jsme ještě neudělali tu šestku.

"Tu jsme udělali ráno jako první!", divil se Josef.

"To je divný, už třikrát volali, kdy jako na to přijedete. Hergot chlapi, já doufám, že jste jim to nezavedli do jiného pokoje?"

Ve mně zatrnulo, protože obývák jsem vybíral já, a tak jsem jen němě přikývl, když nás prodejce vyzval, abychom se vrátili a zjistili, co se stalo. Cestou jsme se s Josefem málem pohádali, protože Josef byl pruďas a začal hned vinit mne.

V šestce se svítilo a majitel byl doma. Byl jím šedivý stařík, který vypadal, že neumí počítat do pěti. Když jsme mu vysvětlili, proč jsme přijeli, tak se usmál a řekl, že si myslel, že ho obdaroval sám Santa Claus, že jako Vánoce letos přišly dřív, než počítal. Josef ho ujistil, že do Vánoc je ještě daleko, a zároveň ho vyzval, aby si ty blbý vtipy nechal pro sebe, protože my máme za sebou perný den. Stařík zvážněl a řekl, že ten blbej vtip je na nás, protože on není číslo šest, ale šedesát šest.

"Já se osouložím!" vykřikl Josef: "dyť máte na schránce číslo šest!"

"No jo, protože jedna šestka, dávno tomu, se odlepila, upadla a než jsem se dostal k tomu, abych ji přilepil, tak ji někdo ukrad. Nikdy jsem ji nenašel."

"Takže to je vaše vina! Vy si tam přidělejte tu druhou šestku a my si mezitím vezmeme klimatizaci zpět ..."

" A mně tady necháte díru ve zdi? Tak to teda ne!"

Josef by se snad pral, musel jsem ho chytit za ruku, ale vztekle se mi vyškubl.

"Poslouchejte," řekl jsem, "nedohodneme se nějak?"

"A jak? Vymlátili jste mi cihly a teď..."

"Zavedli jsme vám klimatizaci," přerušil jsem ho rychle, "je to nejlepší klimatizace k dostání, co kdybyste ji od nás koupil? Dáme vám velkou slevu."

"A kolik taková klimatizace stojí?"

"Jedenáct set..."

"To nemám."

"To je i se zavedením," převzal Josef rozpravu. "Víte co, ať nežeru, dáme vám to za půlku!"

"Když já mám jenom čtyři stovky."

"To si strčte..." ale Josef nedopověděl. Chytil jsem ho pevně za ruku a vyštěkl: "Berem!"

Myslel jsem, že se dědkovi rozzáří oči, ale místo toho mu v nich zaplál zlý plamének.

"Tak pojďte dá."

Šli jsme za ním. Zavedl nás do obyváku a šel k dřevěné poličce u dveří. Sundal z ní malovaný hrnek s víčkem a sáhl dovnitř. Pak ztuhl a vytáhl prázdnou ruku ven. V očích mu znovu zle zaplálo, ale tentokrát výsměšně: "Tady jsem měl čtyři stovky," řekl protáhle, "vy už jste zaplaceno dostali! A teď táhněte z mého domu nebo zavolám policii!"

Musel jsem Josefa ven vystrkat, ale ještě na ulici vztekle vykřikoval sprosté nadávky. Trochu se uklidnil až v autě.

"Ty blboune," syčel jsem, "kdybys ho nenasral, tak jsme mohli mít aspoň ty čtyři stovky, takhle jsme utřeli hubu úplně!"

"Prořežu mu pneumatiky," skřípal Josef zubama, "počkám si na něj někde a ..."

"Prořežeš kulový! A už se nečil, dědek nám to udělal lacino!"

"Co to kecáš? Ty troubo, kdyby zavolal policii a řekl, že v tom hrnku měl deset tisíc, tak jaký jsme byli?"

To ho zarazilo. Chvíli mlčel a pak řekl: "Budem celej tejden makat zadarmo, chápeš to, ne?"

Neodpověděl jsem.

"Tak dobře," řekl smířlivěji. "Ale že je šestka ďábelský číslo, to mně nikdy nevymluvíš!"