Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Vítěz bere vše. Tečka. Izrael zatím (snad i nadále bude vítězit) vyhrál muslimsko-izraelské války. Tzv. Palestinci prohráli, Izrael zvítězil. I z tohoto důvodu Judsko a Samaří musí patřit Izraeli. To je nade vší pochybnost. Pokud by Izrael prohrál, skončil by a nikdo by s tím nic nemohl dělat. Takže doufám ve vítězství Izraele.

Konrád Henlein na srazu v Karlových Varech tvrdil, že Němci nemohou žít v jednom státě s Čechy. Jeho přání se vyplnilo po 2. světové válce. Palestinské organizace tvrdí, že muslimové nemohou žít v jednom státě s Židy. Doufám, že se jim jejich přání splní. Ale doufám, že pak Židé dohlédnou, aby Hamás nepořádat své srazy smíření v Jeruzalémě.

Naopak, to by pro Izraelce bylo velmi přínosné. Ono je vždycky výhodnější, levnější a pohodlnější, žít v přátelství s okolím.

Kozomrdi toho bohužel zatím nejsou schopni, je otázka, za vůbec někdy budou.

Z Hofferovy úvahy plyne silné varování před tím, že se na Izrael často používají jiná měřítka než na jiné státy. To je legitimní téma. Z jeho argumentace ale neplyne to hlavní, co je v závěru tvrzeno: že Izrael je „naším jediným spolehlivým a bezpodmínečným spojencem“ a že jeho přežití je zásadní pro přežití celého Západu.

To jsou dvě různé věci. Lze uznat, že Židé byli v evropských dějinách často vystaveni pokrytectví, lhostejnosti nebo přímému nepřátelství. Lze také uznat, že Izrael je v mnoha ohledech západně orientovaný stát v nepřátelském okolí. Ale z toho ještě nevyplývá, že je přirozeným spojencem všech západních zemí, natož že je osud Západu podmíněn jeho přežitím.

Pojem „přirozený spojenec“ by musel být doložen společnými zájmy, společnou bezpečnostní strategií, dlouhodobou reciprocitou a skutečností, že podpora jedné strany posiluje druhou. V Hofferově textu je však tento závěr spíše emocionicky připojen než logicky odvozen. Argument zní přibližně takto: protože se Židům děly křivdy, protože Izrael byl ohrožen a protože svět často mlčel, musí být Izrael klíčovým spojencem Západu. Jenže mezi těmito tvrzeními chybí rozhodující mezikrok.

Stejně nejasné je tvrzení, že přežití Izraele je podstatné pro přežití západních států. Historie naopak ukazuje, že západní národy tento názor dlouhodobě příliš nesdílely. Evropa sice po druhé světové válce přijala morální jazyk viny a paměti holocaustu, ale praktická politika západních států byla vůči Židům a Izraeli vždy podmíněná vlastními zájmy. Kdyby západní civilizace skutečně považovala přežití Židů za existenční otázku sebe sama, její chování ve 30. a 40. letech by muselo vypadat úplně jinak.

Právě Hofferův vlastní text to nepřímo potvrzuje. Připomíná, že když Hitler vraždil Židy, svět zásadně nereagoval. Připomíná, že sliby dané Židům měly malou hodnotu. Připomíná, že Izrael se nakonec může spoléhat hlavně sám na sebe. Ale pokud je toto pravda, pak z toho spíše plyne opačný závěr: západní státy nikdy ve skutečnosti nepovažovaly židovský osud za vlastní existenční otázku. Nanejvýš ho zpětně začlenily do svého morálního sebeobrazu.

Proto je třeba rozlišovat mezi morálním soucitem, historickou vinou, strategickou spoluprací a skutečným spojenectvím. Tyto pojmy nejsou totéž. Izrael může být v některých situacích partnerem Západu. Může být v některých ohledech kulturně bližší Evropě a Americe než jeho okolí. Může mít oprávněný nárok na bezpečnost. Ale z toho ještě neplyne, že každý západní stát musí přijmout izraelský pohled na vlastní dějiny a vlastní bezpečnostní zájmy jako svůj vlastní.

Nejslabším místem celé úvahy je právě skok od historické zkušenosti Židů k politické povinnosti Západu. Hoffer správně vidí, že Židé byli často posuzováni jinak než ostatní. Z toho však nevyplývá, že Izrael je automaticky přirozeným spojencem každého západního státu. A už vůbec z toho nevyplývá, že kdo tento závěr nepřijme, selhává morálně nebo civilizačně.

Debata by proto měla stát na střízlivější otázce: kde se zájmy Izraele a západních států skutečně shodují, kde se pouze částečně překrývají a kde se mohou rozcházet? Teprve potom lze mluvit o spojenectví. Bez tohoto rozlišení se z historické tragédie stává politický argument, který má nahradit analýzu současných zájmů.

Asi to bude staršího data (ten Násir), ale velmi reálné.

Izrael se nakonec může spoléhat hlavně sám na sebe? Ne, spoléhá především na Spojené státy.

Dál: následkem nacistického vraždění Židů byl vznik moderního státu Izrael.

Základ je to spoléhání na sebe, na vůli k obraně. Je dobré mít na to spojence, pokud možno velkého a silného, ale bez té vlastní vůle to nejde.

Ano, Hitler a nacisté vytvoření Izraele hodně napomohli. Na druhé straně, než začali Židy vyvražďovat, mohli se Židé domnívat, že mohou celkem bezpečně žít i v jiných zemích, takže vytvoření Izraele (ač snahy byly) nevypadalo tak nezbytně.

!!!!!!! Sexy holky na tebe čekají ~~ Meet4.fun