Dnes je téměř nemožné vést politickou diskusi nebo debatu, aniž by se v určitém okamžiku neobjevilo slovo „rasismus“.

Toto slovo obvykle slouží jako „klacek“, tj. způsob, jak démonizovat, znevážit a pošpinit politického oponenta a zničit jakoukoli možnost dosažení konsensu. Pravdou je, že v déletrvajících on line diskusích je velká pravděpodobnost hraničící s jistotou, že se objeví srovnání někoho/něčeho s Hitlerem, nacisty a nacismem.

Situaci komplikuje skutečnost, že význam slova „rasismus“ byl z velké části natolik zprofanován a znehodnocen, že v podstatě nic neznamená. Kdokoliv může být nařčen z rasismu bez vlastního zavinění. V nejlepším případě se „rasismus“ stal synonymem pro „něco, s čím zásadně nesouhlasím“. V nejhorším případě se z něj stal eufemismus pro „radikální ztělesněné zlo“.

Antisionisté tomu velmi dobře rozumějí a s termínem „rasista“ se ohánějí při každé možné příležitosti, obvykle jako preventivní úder, aby zamlžili to, co řeknou hned poté, což, jak je ironické, bývá genocidně rasistické: „Od řeky k moři“, „Globalizujte intifádu“, „Smrt Izraeli“, „sionisté si nezaslouží žít“, „teď zabij každého sionistu“, atd., čímž vzývají a podporují palestinskou islamonacistickou touhu po zničení Izraele a vyhlazení či vyhnání tamější židovské populace. V jejich rukou je slovo „rasismus“ mečem i štítem, způsobem, jak zasadit ránu, o které doufají, že bude smrtelná, a zároveň odrazit jakýkoli pokus o obranu.

Tento podpásový úder bývá bohužel mnohdy velmi účinný, zejména proti naivním liberálům. Tito liberálové žijí v hrůze z obvinění z rasismu a snadno se v nich vyvolá pocit viny při myšlence, že by sami mohli být, byť jen trochu rasističtí.

Mnozí levičáci skutečně tuto formu emocionálního vydírání zdokonalili tvrzením, že rasisté jsou všichni – kromě nich samotných, samozřejmě –, čímž nutí všechny slabé liberály, aby se podřídili jejich postojům.

To vše je ovšem velmi ironické, protože není přehnané říci, že v mnoha ohledech je právě antisionismus nejrasističtější ideologií dnešního světa.

Míra, v jaké je antisionismus rasistický, je naprosto zřejmá. Zaprvé jde o ideologii absolutního apartheidu – apartheidu v měřítku celého lidstva. Po tisíciletí byli Židé v podstatě občany druhé třídy a něco jako rovnost se jim podařilo dosáhnout teprve díky sionismu a založení moderního Státu Izrael.

Antisionismus se snaží tuto skromnou formu rovnosti zvrátit a ve skutečnosti znovu nastolit starý globální apartheid, který Židy uvězní v novém ghettu, které je díky globalizaci a možnostem moderní technologie ještě více utlačující a barbarské.

Ještě důležitější je snad postřeh Martina Luthera Kinga ml.: „V konečném důsledku je rasismus zlem, protože jeho konečnou logikou je genocida.“

Není pochyb o tom, že logikou antisionismu je genocida. Je to zřejmé, protože to antisionisté sami říkají. A říkají to skutečně tak důrazně, jak jen to jde. Výše zmíněné slogany jsou toho dostatečným důkazem.

Navíc, násilná slova vedou k násilným činům. Každý Žid, na kterého antisionisté zaútočí, zbijí nebo v nejhorším případě zavraždí, tedy představuje naplnění hesla o „globalizací intifády“ a tento úmysl nemůže být jasnější.

Antisionistický rasismus se však neomezuje pouze na touhu po fyzickém vyhlazení. I když někteří antisionisté ve skutečnosti nechtějí zabít všechny Židy na světě, stále usilují o určitý druh genocidy: genocidu ducha. Jinými slovy, pokud existuje jedna hlavní ambice, kterou v sobě chová každý antisionista, pak je to touha uvrhnout Židy zpět do exilu. To je neodmyslitelně spojeno s cílem rozložit židovský stát, i kdyby jeho židovští obyvatelé zůstali naživu.

Jak ukázal masakr ze 7. října 2023, Židé by fyzicky nezraněni a naživu nezůstali, ale to je poněkud vedlejší, protože i kdyby ano, stále by byli vystaveni genocidě ducha, která je svým způsobem stejně hrůzná jako genocida těla. Genocida ducha je aktem nekonečného prodlužování, týrání, které nikdy nekončí. Antisionismus chce právě toto: zničit Stát Izrael a mučit Žida, který ho podporuje.

Víme to díky jedné otázce, kterou antisionisté nikdy neuznávají, natož aby na ni vůbec odpověděli: Co přesně mají Židé vlastně dělat? Mají se prostě podrobit útrapám neustálého a věčného vyhnanství bez naděje na nalezení stálého a stabilního domova? Mají se bez odporu nechat napadat a vyvražďovat? Odpověď antisionistů zní samozřejmě „ano“, i když málokdy dokážou sebrat odvahu to vyslovit. Místo toho předkládají idylické scénáře soužití a rovnosti, které Židům nikdy nebyly a nikdy nebudou dopřány.

Každý přemýšlivý Žid, který si je vědom tragické, byť triumfální historie, ví, že takové sliby soužití a rovnosti jsou v nejlepším případě ubohou pokryteckou lží, protože Židé mají dlouhou paměť a vzpomínají na vyhnanství a to, co znamená: Znamená to mučení. Obnáší to neustálé působení bolesti ze strany světa, který si s potěšením vychutnává své sadistické radosti na úkor národa, jenž se proti tomuto útoku nedokáže bránit.

Nejde sice o osud tak strašný jako v nacistických vyhlazovacích táborech, ale je i tak dost strašný, a představa, že by se Židé měli dobrovolně podrobit něčemu takovému, natož že by to byla jejich morální povinnost, je stejně rasistická jako samotná tato ambice.

Je to také – ať se to antisionistům s jejich samolibými nároky na svatost líbí či nikoli – ambice, kterou by mohla vyznávat pouze nejrasističtější ideologie dnešního světa, protože jde o rasismus v nejkrajnější podobě, rasismus, který už nemá kam dál směřovat.

Z této kýčovité zvrácené podívané lze vyvodit pouze jedno ponaučení, a to jednoduše toto: Židé nemusejí antisionistům naslouchat. Žádný antisionista nemá právo považovat se za člena kasty svatých a Židé nemají žádnou povinnost uznávat jeho blud, že je svatým.

Antisionista tak ztratil jakékoli morální právo předkládat jakékoli argumenty. S předem promyšlenou zlobou se sám vyřadil z arény lidské diskuse a vstoupit do ní s ním by pro Židy znamenalo ztratit lidskost. Připravit Židy o lidskost je samozřejmě přesně to, co antisionisté zamýšlejí a chtějí.

Odkaz