Předseda strany Právo a spravedlnost (polskou zkratkou PiS) a faktický vládce Polska Jarosław Kaczyński označil – nikoliv poprvé – takzvanou volyňskou řež z let 1943 až 1944 za genocidu. Jde o další případ z poslední doby, kdy se historické vyvražďování určité skupiny obyvatel stává tématem živým na aktuální politické scéně – po nedávném usnesení německého parlamentu, jež za genocidu označilo rozsáhlé represe proti Arménům, které za první světové války prováděla Osmanská říše.

Kaczyńského výrok může potenciálně dosti zhoršit polsko-ukrajinské vztahy, neboť hlavní pachatelkou zmíněného vyhlazování Poláků byla Ukrajinská povstalecká armáda (zkratkou UPA) neboli, zjednodušeně řečeno, takzvaní banderovci.

Od roku 1942 vedla UPA ve východní Haliči a na Volyni děsivý boj proti všem. Šlo o oblasti ležící dnes v západní Ukrajině, v době mezi válkami ale v polském státu, o území tenkrát velmi pestře národnostně složená. UPA zde bojovala proti Němcům, kteří oblast okupovali (s nimiž však občas i spolupracovala), proti sovětským partyzánům a později proti Rudé armádě, když se fronta posunula směrem na západ. A dále, mimo jiné, právě i proti Polákům, kteří tehdy tvořili součást pestré etnické mozaiky daných území. Motiv byl veskrze politický – snaha o vytvoření etnicky jednolitého ukrajinského národního státu.

Polští historici tehdejší vyhlazování polského osídlení hodnotí jako etnickou čistku, při níž, nejen na Volyni, ale i v dalších blízkých oblastech, zahynulo možná až 100 tisíc mužů, žen, starců i dětí. Jejich ukrajinští kolegové však počet polských obětí často snižují. Poukazují též na deset až dvacet tisíc ukrajinských obětí, údajně zahynuvších v odvetě polskýma rukama, i na předchozí, historicky dlouhodobý polský útlak vůči Ukrajincům.

Politici obou zemí se zatím spíše snažili ohlas tragických kapitol minulosti tlumit. Ostatně, varšavský památník volyňských masakrů nedávno navštívil ukrajinský prezident Petro Porošenko a uctil zde památku polských obětí.

Nicméně minulost může být někdy až příliš živá. Na Ukrajině se to týká vůbec celého odkazu Stepana Bandery a ukrajinských nacionalistických partyzánů, kteří jsou dnes adorování a i oficiálně považováni za bojovníky za ukrajinskou svobodu. V Polsku pak příliš vstřícnou politiku vůči Ukrajině, která banderovce zametala pod koberec, kritizoval například Paweł Kukiz v kampani při loňských prezidentských volbách, v nichž obsadil třetí místo. A když ukrajinský prezident Viktor Juščenko v roce 2010 ocenil Stepana Banderu titulem hrdina Ukrajiny, ostře se proti tomu ohradil jeho tehdejší polský kolega a bratr nynějšího předsedy PiS, Lech Kaczyński.

Bohužel, lze se obávat, že stále nevyřešené bolestivé a velmi emotivní otázky minulosti budou tvořit jednu z překážek dobrých polsko-ukrajinských vztahů, které by zejména v současné době byly nanejvýš žádoucí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus