Polsko neboli Rzeczpospolita Polska je bezesporu nejvýznamnějším státem střední Evropy. Je největší i nejlidnatější – všechny ostatní země Visegrádské skupiny nedají ani dohromady její počet obyvatel. Varšava se proto v rámci V4 obvykle cítí a často hraje jenom sama za sebe. Krásně se to zračí i v čerstvě domluvené americké garnizóně na území našeho severního souseda.

Polská (geo)politika drží permanentně linii obrážející spoustu historických stereotypů či zátěží. Tak jak je to ostatně atributem našeho regionu. Byť je současně evidentní, že někteří (včetně bruselských funkcionářů) si nejsou s to tuhle jednoduchou pravdu ujasnit. Nedávno jsem v televizi sledoval někdejšího šéfa české vlády federální ČSFR a bývalého předsedu Senátu ČR v jedné osobě: Petra Pitharta. Dnešní politický důchodce vzpomínal na porevoluční časy a jeho vzpomínání mě dost vylekalo – nebylo to poprvé – svou naivitou. Známý chartista a rozumář (zaměřený na politickou historii) se rozhodl podělit o fakt, kterak jej po roztání „ledového koberce komunismu“ překvapilo, že se Polsko s Maďarskem postupně vracejí k domácím dějinným vzorům. Jak se vzorce tamějšího žití vracejí k vlastním kořenům, včetně (stupňovaného) národovectví.

Mínění je to vskutku poněkud úděsné, až se chce říci neprofesionální. Kouzlem nechtěného vysvětlující i hodně z dějů neblahých 90. let v českých zemích nebo na Slovensku. Vždyť také veřejný život obou naposled zmíněných státností leckterým polistopadovým rysem odkazuje k předúnorovým dobám…

Věnujme se ale nejvýznamnější středoevropské zemi, Polsku, k jehož charakteristickým rysům odjakživa náleží nacionalismus či „panské“ fanfarónství. Pověstné sebepřeceňování, ale současně až manifestační sebelítost. Kde už přece mohla polská otčina být, nebýt zlých Němců a Rusů, kteří ji bezohledně svírali, utiskovali, ničili! Pro nejednoho jejího vrcholného představitele je strach (a práce se strachem) z dalšího „dělení Polska“ fundamentální. Výroků či činů varšavských elit k doložení dané teze bychom našli přehršel, a to ještě levou zadní. Stačí snad proto jenom dodat, že nutkání se takříkajíc sichrovat před „Germány“, „Moskaly“ a vůbec nejlépe na všechny světové strany, způsobilo (ba stále způsobuje!) hromadu tenzí také při (ne)fungování Unie.

Pamětníci si nejspíše bez obtíží vybaví, co na starém kontinentu způsobila zejména polská podpora některých ozbrojených agresí Unie Nového světa, s nimiž nicméně nesouhlasil Berlín a Paříž. Zmíněný vývoj se navíc dál zvolna stupňuje, což hladí zbytnělé ego (trumpovských) Spojených států. Vůči EU se vymezujících stále nepřátelštěji; nepřejících si růst dalšího vážného konkurenta (viz také vítání brexitu). Tudíž vítajících další „šlechtění“ středoevropského trojského koně. Zvláště když Bílý dům zří, jak se Německo energicky energeticky propojuje s Ruskou federací, pročež odmítá brát předražený břidličný plyn z Ameriky. Kvůli čemuž USA tradičním spojencům vyhrožují – jak se stalo jejich dost nechutným zvykem – hospodářskými sankcemi.

Uhlíkatou surovinu hodlá ovšem přijímat sousední, podstatně slabší Rzeczpospolita. Taky ji to přijde setsakrametsky draho. Fakticky je platbou již samotná smlouva o zkapalněném palivu v objemu dvou miliard krychlových metrů. Polská republika jí platí za trvalé usazení zaoceánských vojáků ve své zemi. Na základně pojmenované po Trumpovi, vybudované ze státní kasy jen jednoho z aktérů. Hádejte, kterého.

Ne dost na tom! Poněkud nerovné prezidentské rokování Trumpa s Dudou přineslo Washingtonu ještě jinou lukrativní objednávku. Kontrakt na dalším členem NATO, (sankcionovaným) Tureckem, odmítnuté stíhačky F-35 Lightining II. Jde o pokročilou válečnou technologii, všechna čest, ale také technologii notně drahou. Což u Polska, čistého příjemce evropských rozvojových plateb, přiznejme si, nepůsobí dvakrát seriózně. Jenže lze jít ještě dále. Trvalý vojenský tábor v zemi, kde již američtí vojáci tak jako tak působí, není ničím jiným než projektem primárně namířeným proti evropským spojeneckým vazbám.

Ne, nejde příliš o Kreml s jeho choutkami. Údajné nebezpečí ruské agrese vůči Polsku je průhlednou zástěrkou zvýšené snahy na sebe v mezinárodním kontextu upozorňovat a dále zesilovat faktický separační spolek se supervelmocí. Víceméně škemrat o zajištění nejsilnější armádou planety. Nadto podprahově vzkazovat dalším v Atlantické alianci, že se na jejich případnou pomoc nehodlají Poláci spoléhat. Nemluvě už o tom, co tím vším regionální mocnost vzkazuje do unijního Bruselu. Skutečným sebevědomím to každopádně nezavání.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Sme