V Polsku se odehrává hodnotový střet. Při o daně a přerozdělování možná odzvonilo

Nierządem Polska stoi neboli Polsko stojí na nepořádku, okřídlený titul básně barokního autora Wacława Potockého, jenž nechybí skoro v žádných, snad ani v těch kapesních, dějinách Polska, jako by v posledním roce opět získal na aktuálnosti. K vystižení dojmu, který si vnější pozorovatel polských politických reálií mohl odnést, je určitě přiléhavý, byť lze zároveň namítnout, že z věcného hlediska spíše zavádí. Potocki si totiž vzal na mušku anarchii panující v tehdejší šlechtické republice (Rzeczypospolitej), zejména neschopnost sledovat jiný než osobní hmotný zájem, tedy skutečnosti, jež pak koncem 18. století značně přispěly k zániku polského státu.

Oproti tomu současné napětí, přerůstající často v otevřený konflikt, ať už kvůli ústavnímu soudu, potratové legislativě, nebo regulím upravujícím působení novinářů, je přece způsobeno řekněme specifickým výkonem moci v režii strany Právo a spravedlnost (PiS), který opozice i nemalý díl veřejnosti považují za příliš autoritářský a ohrožující samu podstatu demokracie. Tedy, zhruba vyjádřeno, „pořádku“ je příliš mnoho a chtělo by to přece jen více té „anarchie“.

Co s nabytou svobodou

Nicméně ve stavu hlubokého vnitřního konfliktu (ba téměř občanské války) se nachází samotná polská společnost. A vývoj po převzetí moci stranou PiS určitě notně přiživuje rozšířené, ba stereotypní mínění, podle něhož dovedou Poláci v boji za svobodu podávat heroické výkony, když ji však získají, nevědí si s ní rady.

Přitom nahlíženo čistě ekonomickými ukazateli lze polský transformační příběh po roce 1989 jednoznačně označit jako velký sukces. Ekonomika roste, země se modernizuje, rozvíjejí se i technologicky náročná odvětví. Jistě, pro řadu obyvatel, zejména z venkovských oblastí, visí ovoce této úrody stále příliš vysoko, přesto platí, že se Poláci, pokud jde o životní úroveň, nikdy ve svých dějinách neměli tak dobře.

Jedné z odvrácených tváří úspěchu ale musí čelit i ti, kdo z něho přímo těží. Za symbol polského postmoderního kapitalismu lze považovat například varšavský „Mordor“ (původně Černá země v Tolkienově Pánu prstenů). Uvedenou přezdívku si vysloužil shluk skleněných kancelářských budov v okolí Domaniewské ulice, v nichž sídlí kanceláře významných korporací, kde se však často tvoří též dopravní zácpy, neboť tam pracuje okolo sta tisíc lidí. Bohatí a úspěšní jsou tak zároveň stádem vystresovaných jedinců, které pohlcuje jejich pracovní kariéra, a to na úkor rodinného života, výchovy i počtu zplozených dětí. A vpád kapitalismu a konzumerismu přinesl do Polska rovněž další vlnu hodnotového relativismu či nezájmu o hlubší smysl života.

Není tudíž divu, že se objevila strana jako PiS, kladoucí důraz na spojení polské identity s katolickou církví a křesťanskými hodnotami neboli na tradici. Nicméně v roce 2001, kdy vznikla jak strana PiS, tak nyní opoziční Občanská platforma, dalo docela velkou práci najít mezi nimi nějaké zásadní programové odlišnosti. Rozdíly vykrystalizovaly až později, vzájemným bojem, a stále jde spíše o válku nikoliv primárně programovou (ve smyslu nižší kontra vyšší daně), ale o střet odlišných identit a mentalit.

Američtější než zbytek Evropy

Polský konflikt lze přirovnat, byť samozřejmě velmi volně, k ruskému sporu mezi západníky a slavjanofily. Slavjanofilové byli přesvědčeni, že Rusko představuje specifickou (pravoslavnou) civilizaci, jejíž hodnoty stojí principiálně výš než ty západní. Podobně staví příznivci PiS polskou národní identitu, pevně spojenou s katolickou církví a její věroukou, kterou proradný Západ v jejich interpretaci navíc opustil, do protikladu k (post)modernímu mravnímu a hodnotovému relativismu, jehož okaté symboly tvoří potrat či registrované partnerství osob stejného pohlaví.

Jde tedy o hodnotový střet – a ty jsou z povahy věci nejzavilejší. PiS navíc podvědomě cítí vlastní slabost, vždyť zisk 37,58 procenta hlasů v loňských volbách při zhruba 50procentní volební účasti znamená, že tábor Jarosława Kaczyńského přímo podpořila sotva pětina společnosti. Nadpoloviční většiny v parlamentu dosáhl jen díky nadstandardnímu množství hlasů pro subjekty, které nepřekonaly volební klauzule. Jednobarevné vládě s relativně chabým voličským zázemím by tudíž slušel spíše kompromisní přístup, nikoliv mentalita křížové výpravy pod prapory zpolitizovaného či přímo specifického politického náboženství, do něhož patří i kult obětí smolenské katastrofy.

Ale možná jde nikoliv o anomálii, nýbrž o trend, který je patrně též reakcí na globalizaci. O další doklad skutečnosti, že politika založená primárně na sporu o výši daní a o míru státního přerozdělování odchází v Evropě do minulosti, jakkoliv je pro PiS typická i štědrost k sociálně slabším skupinám, tedy vůči vlastnímu voličskému jádru. Polsko je nyní prostě jen politicky „američtější“ než zbytek Evropy, byť nad tím pochopitelně lze jen sotva jásat.

Autor je politolog

LN, 4.1.2017