Polsko-americké vztahy sází příliš na jednu kartu, časem mohou zplakat nad výdělkem

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo si pro návštěvu Polska nemohl vybrat vhodnější okamžik: sté výročí zázraku u Visly, bitvy, v níž polská armáda odrazila útok sovětských bolševiků, a podle rozšířené interpretace tudíž podstatnou část Evropy uchránila od jha komunismu. Nebo jeho nástup alespoň o zhruba čtvrtstoletí oddálila. Pokud má Pompeovo turné po zemích střední Evropy vyjadřovat odhodlání Spojených států čelit Rusku a Číně (ale i Německu), šéf americké diplomacie nalezl pro takové poselství právě ve Varšavě velmi příhodné symbolické a emoční křoví. Ovšem nejen to.

Poláci a Američané mají hodně společného, včetně vypjatého vlastenectví, které se na většině starého kontinentu už příliš nenosí, ba zuřivě odmítá. Polská komunita v USA, součást tzv. Polonie neboli zahraničních Poláků, je velmi vlivná. Oba národy dokonce sdílejí významnou historickou postavu, Tadeusze Kościuszka, jenž koncem 18. století bojoval nejen za polskou, ale i za americkou nezávislost. Nikoliv náhodou polská letecká jednotka ve válce s bolševiky z roku 1920, v níž sloužili američtí dobrovolníci, nesla právě Kościuszkovo jméno.

Společný je i základní profil domácích politických scén, formovaných konfliktem mezi konzervativci a liberály, tedy vlastně primárně kulturním a až sekundárně sociálním či třídním bojem.

Vojenská technika od Američanů

Polská snaha vybudovat si s USA zvláštní vztahy se výrazně projevovala už od počátku devadesátých let. U nás se jí zpravidla tleská, nicméně zejména v poslední době ji lze číst i tak, že Poláci nemají moc důvěry v NATO jako instituci a chtějí si bezpečnost pojistit jednak sami, jednak bilaterálně a napřímo. Hodně investují do rozvoje vlastních ozbrojených sil, což musí Američanům, nejen Donaldu Trumpovi, konvenovat. Zvláště když se armádní investice projevují i nákupem americké vojenské techniky.

Snad nejpatrnější je to na letectvu a protivzdušné obraně. Od roku 2008 polské letectvo používá americké stroje Lockheed Martin F-16, které dnes tvoří páteř jeho stíhacích sil. Posledního lednového dne letošního roku pak bylo oznámeno podepsání smlouvy o nákupu 32 kusů bojových letadel Lockheed Martin F-35A v celkové hodnotě 4,6 miliardy dolarů, jejichž dodání se plánuje na roky 2024–2030. F-35 představuje současnou technologickou špičku, pochopitelně velmi drahou. Poláci, kteří si od Američanů pořizují i raketový systém protivzdušné obrany Patriot, si patrně nedělají iluze: vědí, že spojenec se pozná nikoliv na základě vzletných řečí, ale hlavně podle byznysu, zejména dle nákupů vojenské techniky.

Horlivou polskou snahu „uvrtat“ Američany na svém území pomocí projektu Fort Trump, Polskem financované americké základny, zatím americká strana odmítala, leč opatrně, už jen kvůli vlivu polské menšiny v USA a blížícím se volbám.

Přívlastek „strategický“ se však neváže pouze k vojenské technice – bytostně se týká rovněž energetiky a základních surovin. Ruský plyn mají z polského trhu postupně vytlačit dodávky plynu zkapalněného – a právě, byť nikoliv výhradně ze Spojených států.

Konkurence mezi velmocemi

Měli by nám Poláci sloužit za vzor? Přece jen, představují svými rozměry stát jiné kategorie a jejich postupy nelze mechanicky kopírovat. Nicméně pokud si budeme chtít udržet s USA dobré vztahy, musíme – nehledě na výsledek tamních prezidentských voleb – nakupovat od Američanů vojenskou techniku (nejen od nich, ale hodně od nich) a nepřijímat od Číňanů jejich špičkové informační technologie, byť by čínská nabídka byla čistě ekonomicky výhodnější. Je však takový přístup trvale udržitelný?

Éra „konce dějin“ po pádu komunismu, kdy USA mocensky jednoznačně dominovaly, skončila. Spojené státy zůstávají velmocí, stále nejsilnější, ale roste jim zkrátka konkurence, přičemž se doma musejí potýkat s řadou vážných problémů, v poslední době zejména s nepokoji, které útočí na samu podstatu amerického zakladatelského příběhu.

Evropská unie mocností moc není, od ní odtržená Velká Británie, v zásadě skanzen dávného impéria, teprve ne. A v globálních rozměrech nahlíženo, Polsko není a nemůže být pro Washington plnohodnotným spojencem, nýbrž spíše jen sférou vlivu.

Tadeusz Kościuszko během války za americkou nezávislost proslul jako architekt fortifikačních staveb. Polská bezpečnostní architektura „nakupme si u Američanů to, že budeme jejich sférou vlivu“ je každopádně fortifikací dost riskantní, neboť sází vše na jednu kartu, příliš zatěžuje jeden nosný pilíř. Až si ve Washingtonu nějaká budoucí politická reprezentace, jedno zda republikánská, či demokratická, třeba chladně spočítá, že čelní střet s Ruskem i Čínou zároveň nelze strategicky „utáhnout“, mohou Poláci snadno zplakat nad výdělkem.

Historická pouta a symboly se v politice zpravidla vystavují na odiv pouze tehdy, když se to pragmaticky hodí, nikoliv naopak.

Autor je politolog

LN, 15.8.2020