POLSKO: Spojenci pro konfrontaci, ale i pro válku?
Polsku se podařilo prosadit svůj pohled na Rusko. Otázkou je, zda jsou jeho spojenci ochotni za něj také bojovat.
Polsko prosadilo svou bezpečnostní strategii
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 viděly západoevropské státy příležitost vybudovat nový evropský bezpečnostní systém, jehož součástí by bylo také Rusko. Polsko však mělo od počátku jiné priority. Rusko považovalo za potenciálního protivníka a své bezpečnostní uspořádání chtělo založit na členství v NATO a vojenských zárukách západních mocností. Problém spočíval v tom, že západní státy nebyly připraveny tyto záruky okamžitě poskytnout. Nechtěly se zavazovat k možné válce s Ruskem kvůli bezpečnosti zemí, které dosud nebyly členy Aliance. Podstata tehdejšího sporu je překvapivě otevřeně popsána v odtajněném americkém zápisu z jednání Billa Clintona s Václavem Havlem v Praze 11. ledna 1994. Clinton výslovně přiznal, že mezi členy NATO neexistuje shoda na rozšíření formálních bezpečnostních záruk. Uvedl především obavy z ruské reakce a pochybnosti o vojenském přínosu nových členů. Právě tato neochota převzít okamžitě nové vojenské závazky byla významnou překážkou rychlého rozšíření Aliance.
Polský prezident Lech Wałęsa nebyl s tímto postojem spokojen. Na společném pražském jednání 12. ledna 1994 naléhal na rychlé rozšíření NATO a argumentoval potřebou využít období, kdy bylo Rusko oslabené. Václav Havel rovněž podporoval členství středoevropských zemí, ale současně upozorňoval, že izolace Ruska není žádoucí. Maďarsko mělo zase vlastní regionální priority, zejména stabilitu Balkánu a vztahy se sousedními zeměmi. Polsko tak patřilo k nejdůraznějším zastáncům rychlého rozšíření NATO, přestože jeho pohled na Rusko ostatní státy plně nesdílely. V roce 1999 Polsko společně s Českem a Maďarskem do Aliance skutečně vstoupilo. Nebyl to ovšem pouze výsledek polského diplomatického tlaku. Významnou roli sehrálo také Německo, které rozšíření podporovalo již od první poloviny devadesátých let, avšak současně prosazovalo zachování spolupráce s Ruskem.
Tento rozpor mezi polskou a západoevropskou zahraniční politikou přetrvával i po rozšíření NATO. Německo pokračovalo v intenzivní hospodářské spolupráci s Ruskem, která později vyústila mimo jiné v projekty plynovodů Nord Stream. Polsko tyto projekty ostře kritizovalo jako posilování ruského vlivu v Evropě. Francie zase dlouhodobě usilovala o zachování Ruska jako významného partnera evropské bezpečnosti. Rozdíly se naplno projevily na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008, kdy Polsko podporovalo přibližování Ukrajiny a Gruzie k Alianci, zatímco Německo a Francie odmítly jejich okamžité zařazení do Akčního plánu členství. Ani po roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, se postoje zcela nesjednotily. Zatímco Polsko požadovalo důraznější postup vůči Moskvě, Německo a Francie se vedle sankcí nadále snažily konflikt řešit diplomaticky. Právě Berlín a Paříž převzaly hlavní zprostředkovatelskou roli v jednáních s Ruskem a Ukrajinou.
Polsko se proto dlouhodobě snažilo vytvářet širší skupinu států sdílejících jeho bezpečnostní pohled na Rusko. Přirozenými partnery se staly především pobaltské země, jejichž historická zkušenost se sovětskou nadvládou vedla k podobné nedůvěře vůči Moskvě. Zvláštní význam získala Ukrajina, jejíž nezávislost Polsko podporovalo již od roku 1991. Varšava systematicky prosazovala její přibližování k západním institucím, v roce 2008 společně se Švédskem iniciovala Východní partnerství Evropské unie a v roce 2020 vytvořila s Litvou a Ukrajinou Lublinský trojúhelník. Vznikala tak síť států, které spojoval zájem o omezení ruského mocenského vlivu ve východní Evropě. Pobaltí ani Ukrajina přitom nebyly pouhými nástroji polské diplomacie, protože jejich postoje vycházely z vlastních bezpečnostních zájmů. Polsku se nicméně podařilo tyto zájmy propojit a vytvořit významnou skupinu zastánců tvrdší evropské politiky vůči Rusku.
Politická solidarita není vojenským závazkem bez hranic
Po ruské anexi Krymu v roce 2014 a zejména po invazi na Ukrajinu v roce 2022 se západní politika vůči Rusku zásadně změnila. Rusko začalo být vnímáno především jako vojenská hrozba, následovaly rozsáhlé sankce, vojenská pomoc Ukrajině a posilování východního křídla NATO. Polský bezpečnostní pohled tak získal mnohem širší přijetí než v devadesátých letech. Bylo by však nesprávné připisovat tuto změnu pouze polské diplomacii, protože zásadní roli sehrála samotná ruská vojenská politika. Polsko přesto dosáhlo významného strategického úspěchu: politika, kterou po desetiletí prosazovalo, se v podstatných rysech stala součástí politiky celého Západu. Otázkou ovšem zůstává, zda jsou ostatní státy připraveny nést také všechny důsledky takového bezpečnostního uspořádání. Je totiž zásadní rozdíl mezi ochotou zavádět sankce, dodávat zbraně nebo posilovat obranu a ochotou vstoupit do přímé války s jadernou velmocí.
Mezinárodní smlouvy mají jednu nepříjemnou vlastnost: jejich skutečná spolehlivost se ukáže až ve chvíli, kdy jejich dodržení vyžaduje značné oběti. Právní závazek samozřejmě nezaniká tím, že jej některá smluvní strana poruší, ale samotná existence smlouvy nezaručuje její faktické splnění. Bylo by proto iluzorní automaticky očekávat, že Německo, Francie nebo Spojené státy vstoupí do rozsáhlé války s Ruskem pouze proto, že kdysi podepsaly příslušnou smlouvu, bez ohledu na své vlastní bezpečnostní zájmy a zahraniční politiku. Ani článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá každému členskému státu automatickou povinnost vyslat armádu do války. Zavazuje spojence poskytnout napadenému členskému státu pomoc, ale konkrétní prostředky ponechává na jejich rozhodnutí. To samozřejmě neznamená, že jsou spojenecké závazky bezcenné. NATO má skutečné vojenské struktury, společné obranné plánování a jednotky rozmístěné na území členských států. Právě tato praktická vojenská integrace však činí závazky důvěryhodnými, nikoli samotný podpis smlouvy.
Rozhodující proto není pouze otázka, k čemu se jednotlivé státy právně zavázaly, ale také zda budou splnění těchto závazků považovat za svůj vlastní zásadní bezpečnostní zájem. Německo a Francie po desetiletí projevovaly větší zdrženlivost vůči přímé konfrontaci s Ruskem než Polsko. Není samozřejmé, že by tento rozdíl za všech okolností zmizel pouze proto, že jsou všechny tři země členy stejné vojenské aliance. Případný ruský útok na Polsko by navíc představoval něco jiného než situace, kdy by se Varšava sama rozhodla vojensky zasáhnout do konfliktu mimo své území. V prvním případě by vznikl závazek kolektivní obrany, ve druhém by automaticky nevznikal. Polská strategie tedy stojí před zásadním problémem: Varšava může přesvědčit své spojence, aby přijali její hodnocení ruské hrozby, aniž by je tím přesvědčila, že mají podstoupit stejnou míru vojenského rizika.
Nepříjemné poučení z polské historie
Polské dějiny nabízejí v tomto ohledu nepříjemnou analogii. V roce 1939 mělo Polsko bezpečnostní závazky Francie a Velké Británie. Obě mocnosti po německém útoku skutečně vyhlásily Německu válku, ale nedokázaly Polsku včas poskytnout takovou vojenskou pomoc, která by je zachránila před porážkou. Formální spojenecké závazky tedy existovaly, ale jejich praktické naplnění neodpovídalo polským očekáváním. Dnešní situace je nepochybně odlišná. NATO je nesrovnatelně integrovanější vojenskou organizací, na polském území působí spojenecké jednotky a kolektivní obrana je základem celé Aliance. Přesto historická zkušenost připomíná, že mezi existencí spojeneckého závazku a skutečnou schopností nebo politickou ochotou jej účinně naplnit může být značný rozdíl. Z historie nelze vyvozovat, že spojenci Polsko znovu opustí. Lze z ní však vyvodit, proč žádný stát nemůže svou bezpečnost založit výhradně na předpokladu, že ostatní automaticky splní všechna jeho očekávání.
Polsku se po roce 1991 podařilo něco mimořádného: navzdory počáteční zdrženlivosti západních mocností se stalo členem NATO a postupně získalo širokou podporu pro svůj bezpečnostní pohled na Rusko. Tento diplomatický úspěch však může současně vytvářet nebezpečnou iluzi, že společný politický postoj znamená také totožné národní zájmy. Německo, Francie ani Spojené státy nemusí hodnotit všechny scénáře konfliktu stejně jako Polsko a jejich ochota nést vojenská rizika nemusí být neomezená. Největším paradoxem polské zahraniční politiky tak může být skutečnost, že dokázala získat spojence pro společnou konfrontační politiku vůči Rusku, aniž by tím odstranila zásadní rozdíly v jejich ochotě riskovat přímou válku. V rozhodujícím okamžiku totiž nebude záležet pouze na tom, co jednotlivé státy kdysi podepsaly, ale především na tom, jaké zájmy budou skutečně ochotny bránit.