Minulou sobotu se na náměstí Svobody ve Vratislavi, kde je normálně skateboardový park a prohánějí se tam na bruslích a „prknech“ děti a nezletilci, odehrávalo zvláštní divadlo: několik desítek demonstrantů bojovalo s představiteli pořádkových sil. Práskaly dělbuchy, nad náměstím se převalovala oblaka dýmu, stříkalo vodní dělo, demonstranti provolávali „Není svobody bez Solidarity“, a létalo kamení. Demonstranti postupovali proti uniformovanému kordonu a obrněnému transportéru krytí kontejnery na odpadky, „milice“ mávala obušky.

Scénu ovšem okupovali také fotografové a filmaři, pobíhající kolem, a také děti, které podlehly kouzlu happeningu, vtrhly na jeviště, sbíraly papírové kameny a házely je spolu s demonstranty. Bylo to představení, Vratislav po pětadvaceti letech vzpomínala na svou hrdinskou minulost, zosobněnou Bojující Solidaritou.

Proč bojující? Protože ne klečící, poučili mě účastníci konference, jejíž součástí byl i tento happening. Konference se konala ve Varšavě, kde její účastníky přijali představitelé parlamentu a prezident, načež se po dvou dnech v noci přesunula zvláštním vlakem do Vratislavi. Tam se do oslav zapojili představitelé města i vojvodství - na hlavním náměstí, Rynku, a na radnici se konaly výstavy, a média byla plná zpráv o konferenci a rozhovorů s představiteli někdejší organizace. „V roce 1990 vyšla Bojující Solidarita z podzemí, a teď, po pětadvaceti letech od svého vzniku, vychází ze stínu,“ prohlásil kdosi.

V archivech Ústavu národní paměti toho o Bojující Solidaritě moc nenajdete, tajné policii se nedařilo do ní proniknout. Ale lidé se pamatují: na demonstraci, jež 13. června 1982 protestovala proti nastolení stanného práva, které vyhlásil šest měsíců předtím generál Jaruzelski, přišly tisíce Vratislavanů a demonstrace s proměnila v mnohahodinový pouliční boj, při němž demonstranti stavěli barikády a na mnoha místech donutili ozbrojené policisty k ústupu. Takové demonstrace byly ve Vratislavi běžné po celá osmdesátá léta.

Postupně se oddíly Bojující Solidarity rozšířily do dalších polských měst - do Katovic, Lublinu, Gdaňsku, Štětína, Poznaně, Krakova, Lodže a na mnoho dalších míst. Měla i exilové představitele na Západě. Organizace působila v podzemí, vydávala obrovské množství časopisů a letáků, a měla i vlastní rádio, které za pomoci podomácku vyrobených vysílaček odvysílalo stovky relací. „Východní sekce“ se zabývala „vývozem kontrarevoluce“ do jiných zemí sovětského bloku včetně sovětských republik, kde její členové navazovali kontakty, vozili tam literaturu a posléze tiskařská zařízení.

Na rozdíl od mnoha jiných organizací pokládala Bojující Solidarita pluralitu opoziční scény za přednost. „Naší jednotou je společný cíl - svobodné a demokratické Polsko. Jednota by však neměla znamenat, že naše jednání a myšlení má jedinou tvář... Celý náš život řídily organizace, které nám chtěly vtisknout jedinou, společnou podobu. Musíme se učit pluralismu, je to naše zbraň proti totalitarismu,“ stálo ve společném textu z roku 1983.

LN, 22.6.2007