Rozsah katastrofy letadla s polským prezidentem Lechem Kaczyńským na palubě na smolenském letišti přesahuje běžnou představivost. Logicky se tedy naskýtá otázka, co bude následovat. Zahynul nejen prezidentský pár, ale i podstatná část politické a veřejné elity Polska. Odpověď na otázku, kdo je nahradí, je však poměrně jednoduchá. Polsko je navzdory jistým reziduím postkomunismu demokratickou zemí, má demokratické zákony a instituce. Ty fungují, i když jejich nejvyšší představitelé odejdou. A zákony pamatují na eventualitu, při níž je musí někdo nahradit.

Náhrada zahynuvších

Povinnosti hlavy státu převzal předseda Sejmu Bronisław Komorowski a ústava stanoví, že v případě uvolnění prezidentského křesla musejí být do 60 dnů vypsány předčasné prezidentské volby. Komorowski je zároveň horkým kandidátem těchto voleb, jež by se za normálních okolností konaly na podzim. Měl by však odložit všechny prezidentské povinnosti, u nichž je to možné – aby je řešil či vykonal nový, řádně zvolený prezident.

Pokud jde o guvernéra Polské národní banky, ombudsmana nebo ředitele Ústavu paměti národa, kteří byli rovněž v prezidentském letadle, jehož pád nikdo z pasažérů nepřežil, převzali jejich povinnosti jejich zástupci a příslušné orgány budou muset zvolit nové šéfy těchto úřadů. Katastrofa zbavila nejvyššího velení i polskou armádu. Zahynul náčelník generálního štábu generál Franciszek Gągor, velitelé pozemních, leteckých a námořních sil i šéf operačního velení Bronisław Kwiatkowski.

Mluvčí generálního štábu Sylwester Michalski ovšem prohlásil, že o ochromení velení vojska nemůže být řeči: „Generál Gągor výslovně stanovil, že na palubě jednoho letadla nesmí letět velitel a jeho zástupce a tento rozkaz byl plněn.“ Velení tedy převzali dosavadní zástupci a plnohodnotné nové velitele bude patrně jmenovat v krátké době Komorowski, který ostatně v minulosti zastával funkci ministra národní obrany, a proto má k problematice blízko. Vojenští experti uvádějí, že by se dočasný stav v armádě měl co nejvíce zkrátit. Pokud jde o místopředsedkyni Senátu Krystynu Bochenekovou, senátorku Janinu Fetlińskou a senátora Stanisława Zające, budou na jejich uprázdněná místy vypsány předčasné volby, zatímco tragicky zahynuvších čtrnáct poslanců nahradí kandidáti, kteří se v posledních volbách umístili v pořadí za nimi.

To je však jen jedna část reakce na katastrofu, zákonnou cestou poměrně snadno řešitelná. Jiná – a složitější – věc je, jak tragédie zasáhla polskou společnost a jak se s ní vyrovná.

Historické reminiscence

Není sporu o tom, že došlo-li k tragédii v přímé souvislosti s pietním aktem k 70. výročí katyňského masakru, je to pro polské kolektivní vědomí nesmírně silný impulz. Samozřejmě že se hned začaly vyskytovat různé teorie, že „to nebylo samo sebou“ – a bylo by s podivem, kdyby se neobjevily. Jen na okraj poznamenejme, že zdaleka nejsilnější a nejhojnější podezření bují v souvislosti s katastrofou polského letadla v ruských internetových diskusích. Je až překvapivé, jak silně z nich vystupuje obludná nedůvěra k ruskému státu a jeho představitelům.

Jakkoli ruské úřady i nejvyšší činitelé dělají vše, aby se vyšetřování letecké havárie odehrávalo co nejotevřeněji, stín katyňského vraždění spiklenecké teorie přímo vnucuje. A neexistuje snad Polák, jemuž by v této souvislosti nevytanula na mysli tragická smrt Władysława Sikorského, premiéra polské exilové vlády v Londýně a ministra pro vojenské záležitosti, jenž v červenci 1943 zahynul při letecké katastrofě na Gibraltaru. Jeho smrt je dodnes předmětem dohadů a teorií a mnoho badatelů ji nepokládá za objasněnou.

Sikorského skon ostatně rovněž souvisí s katyňskými masakry. Premiér byl v prosinci 1941 v Moskvě a jednal se Stalinem. Ptal se ho mimo jiné na osud patnácti tisíc zajatých polských důstojníků a Stalin mu cynicky odpověděl: „Možná uprchli do Mandžuska.“ Poté však byly odhaleny hromadné hroby polských zajatců a Sovětský svaz přerušil s polskou exilovou vládou diplomatické styky, čímž se její šéf Sikorski dostal do obtížné pozice. Nevzdal se však, odcestoval k polským jednotkám na Blízkém východě a poté se hodlal znovu sejít se Stalinem. Katastrofa na Gibraltaru plán zhatila.

Katyňské masové vraždy schválené Stalinem a jeho nohsledy a provedené příslušníky NKVD představovaly pro polskou společnost po desítky let těžké trauma. Sovětští představitelé až do roku 1990 předstírali nevinu a nevědomost a sváděli obludný zločin na hitlerovskou armádu. Jenže Poláci věděli své – příslušníci rodin zajatých důstojníků si dobře pamatovali, kdy přestaly docházet dopisy z internačních táborů. A pravda o Katyni byla v Polsku veřejným tajemstvím posilujícím historickou nedůvěru a nevraživost vůči „moskalům“ vůbec a bolševikům zejména.

Odhalení pravdy o vyvraždění polských zajatců bylo pro Poláky úlevou. Konečně se mohli hlásit ke svým mrtvým. Konečně se mohlo otevřeně mluvit o tom, co se skutečně stalo. Proto také připomínka a pietní akt k 70. výročí měly u Poláků takovou velkou váhu, proto se jí měla zúčastnit taková vysoká reprezentace. Musíme si uvědomit, že pro polská média i společnost má historie podstatně větší význam než pro českou. Poláci se ke své minulosti vztahují a těžce nesou její překrucování a zamlčování. O to strašnějším symbolem je, že v prezidentském letadle zahynuli i představitelé společenství „katyňských rodin“ – působí to jako děsivý dozvuk ještě po 70 letech.

Dnešní rusko-polské vztahy

Je také třeba zmínit, že ruští představitelé by zjevně rádi zlepšili vztahy s Polskem. Těsně před nešťastnou katyňskou panychidou pozvali Lecha Kaczyńského na letošní oslavy vítězného konce druhé světové války. Polský prezident měl mít čestné místo na tribuně a polské jednotky měly na přehlídce pochodovat hned za ruskými. Armáda už dokonce dostala vojenské pochody, které se na přehlídce mají hrát. Pocta však neměla být zadarmo, ale za to, že polský prezident nebude v projevu v Katyni příliš zdůrazňovat „protiruské akcenty“.

Zároveň s touto nabídkou smíru ovšem Rusko zahajuje stavbu Nord Streamu, severní větve plynovodu, jež má vést po dně Baltského moře. Poláci proti tomuto energetickému projektu, jímž se cítí odstrčeni a poškozeni, vehementně protestovali. Marně – den před leteckou katastrofou byla stavba oficiálně zahájena.

Týdeník EURO 16/2010