·

V listopadu 1912 se ve švýcarské Basileji sešel kongres II. internacionály. Evropští socialisté tehdy varovali před hrozbou blížící se světové války. Přijali manifest, který vycházel z přesvědčení, že mezinárodní solidarita proletariátu představuje významnou hráz proti válce. Dělníci podle něj přece nemají důvod střílet jeden na druhého v zájmu kapitalistů, královských dynastií nebo tajných diplomatických smluv.

V manifestu se mimo jiné píše:

„Proletáři považují za zločin střílet na sebe navzájem pro zisky kapitalistů, ambice královských dynastií nebo kvůli tajným diplomatickým smlouvám.“

Dnes se můžeme tehdejšímu přesvědčení usmívat. Ne proto, že by socialisté válku nepředvídali — naopak, před její možností velmi konkrétně varovali — ale protože přecenili sílu mezinárodní solidarity dělnické třídy. Už za dva roky do sebe začali střílet dělníci, rolníci i pracující inteligence v milionových armádách. Mezinárodní proletářská solidarita se před národní mobilizací ukázala jako nicotnější, než socialisté očekávali.

A sotva se Evropa z hrůz první světové války vzpamatovala, o dvacet let později začala velká válka znovu.

Dnes je situace v některých ohledech podobná. Z milionů tehdejších dělníků a rolníků jsou sice živnostníci, zaměstnanci a farmáři, ale základní otázka pro srovnání let 1912 a 2026 zůstává stejná: co se stane, až se ideologické představy o mezinárodní solidaritě střetnou s realitou války?

Část marxistické levice znovu vysvětluje, že obyčejní lidé nemají důvod bojovat proti obyčejným lidem na druhé straně hranice, protože jejich skutečné zájmy jsou společné a války slouží především zájmům vládnoucích kapitalistických tříd. Jenže my už víme, že společný třídní zájem nemusí být dostatečně silný na to, aby zabránil tomu, že se lidé různých národů ocitnou proti sobě v zákopech.

Abychom ale byli poctiví a nešermovali šavličkami jen pro srandu králíkům, dnešní situace je přeci jen v jednom důležitém ohledu jiná než v letech 1912 a 1939. Tím rozdílem je míra společenské lhostejnosti.

Tehdy ženy vyprovázely své muže do války s květinami. Dnes mnohé ženy tvrdí, že své syny (muže ostatně nemají) jako potravu pro děla k dispozici kapitalistům nedají.

Evropská socialistická levice chtěla dočista změnit naši kulturu – a během jedné generace se jí to do značné míry podařilo. Nyní může zjišťovat, že lidé osvobození od „nemoderních“ kulturních, náboženských a sociálních vazeb nejsou vůbec ochotni k oběti a solidaritě. Naopak jim může daleko více záležet na sobě samých. Budou raději zotročení, než by odložili své mobilní telefony.

Něco jako „soudržnost evropské společnosti“ vinou evropské levice vůbec neexistuje – je to prázdné heslo. Evropa se pro mnohé stala synonymem pro rozmar a plýtvání. Větší hodnotu než výše dotace tento původně hodnotný projekt pro Evropany mnohdy nemá, natož pro ty nové Evropany z cizích krajů.

A myslím, že Vladimír Vladimírovič Putin to moc dobře ví. A také si myslím, že to ještě lépe vědí Poláci, kteří oprávněně nepočítají s tím, že k ochraně jejich hranic přispěchají tisíce Britů, Francouzů a Němců.

Poláci se umí dohodnout na tom, že přežití země je nejvyšší prioritou. Řečem o tom, že válka nebude, protože nejsme blbci jako ti z roku 1914 a 1939, nevěří. A také nevěří, že mohou spoléhat na hrdinné muslimské divize ze Západu, které bude nutné mobilizovat po zničení těch pár tisícovek profesionálních vojáků.

Poláci proto usilují o ještě silnější a trvalejší americkou vojenskou přítomnost na svém území. Nechtějí spoléhat na málo uvěřitelné evropské politické deklarace. Chtějí mít v případě války na svém území skutečného spojence, který bude mít na jejich obraně vlastní bezprostřední zájem a jehož společnost není zatížena islámskou pátou kolonou.

Pokud do Evropy znovu přijde velká válka, evropská levice může být opět zklamána: dělníci i rolníci budou po sobě střílet znovu. A nenechme se mýlit, že půjde jen o sofistikované elektronické souboje umělých inteligencí. Až dojde na skutečnou válku, zase půjde o artilérii, pušky s bodáky a samozřejmě i ostré nože.