Chápu, že se i od fejetonisty očekává, že občas něco podotkne k současnému politickému dění, předpokládá se přece, že je sleduje. Nu, sleduji, sleduji, ale podotýkat se mi moc nechce, neb sleduji s hlubokým znechucením. Sága o sestavování vlády je útvar, jemuž nelze uniknout, jenže najít kladného hrdinu je vskutku přetěžké. Ledaskdo se do ní pasuje, ale… Snad radši k minulosti, stejně jí věnuji víc času než dnešku, tak už to bývá, když člověk překládá knihy o historii. O politice sice taky přemýšlí a diskutuje, ale já ani v jednom případě nevidím na konci tunelu zářivé světlo.
Ani příběh z minulosti, o němž přemýšlím zrovna teď, neskončil ničím, nad čím by se dalo jásat, ale v tomto případě mě netrápí lidská malost, mocichtivost ani nehorázná chamtivost. Ve čtvrtek 19 .dubna totiž uplynulo sedmdesát pět let od povstání ve varšavském ghettu – a navzdory přesmutnému konci je to příběh povzbudivý. Především totiž zcela vyvrací antisemitský žvást, že Židé šli na popravu jako ovce (a v tomto případě nejde jen o povstání v ghettu, židovských povstání ve zcela beznadějných podmínkách bylo víc). Němci se v roce 1942 rozhodli zlikvidovat varšavské ghetto, zřízené v roce 1940, posléze však konec odsunuli na rok 1943. Pokusili se o to hned v lednu, ale ukázalo se, že to nejspíš nebude tak jednoduché: mnozí Židé se v ghettu ukryli, jiní se postavili na odpor a začali na Němce střílet. (Přesně za tím účelem jim podzemní polská Zemská armáda poskytla zbraně a její velitelé měli jistě radost, že jich bojovníci v ghettu použili.)
Další útok – ne už jen prostá likvidace, i když konečný cíl byl samozřejmě stejný – byl naplánován na 19. duben (byl to mimochodem předvečer židovského svátku pesach). Den předtím, 18. dubna 1943, oznámili nacisté světu, že objevili hromadné hroby v Katyni, kde sovětská tajná policie NKVD povraždila tisíce polských válečných zajatců. Tenhle objev pokládal Josef Goebbels za svůj triumf a nepochybně doufal, že zničení varšavského ghetta bude dalším. Nebylo to ale tak jednoduché.
Židovská bojová organizace, která ve varšavském ghettu působila, byla na útok připravena. A vydržela proti nasazeným německým jednotkám bojovat téměř měsíc, což bylo za daných okolností skutečně neuvěřitelné. Zemská armáda se celkem jedenáctkrát pokusila přijít bojujícímu ghettu na pomoc, ale neúspěšně. Exilový polský premiér Sikorski vyzval své krajany, aby „poskytli vražděným veškerou pomoc a útočiště“. Dopadlo to však, jak to dopadnout muselo: přesila byla příliš drtivá. Němci zvítězili, část zbývajících Židů postříleli na místě, zbytek (až na ty, jimž se podařilo uprchnout do okupované Varšavy) byl deportován do vyhlazovacích táborů. Co zbývalo z ghetta, bylo srovnáno se zemí a na troskách byl postaven další koncentrační tábor. Přetrvalo však cosi nesmírně důležitého: vzpomínka na statečné odhodlání lidí, kteří se nechtěli vzdát bez boje.
LN, 20.4.2018