Magor sice s oblibou říkával, že „mudrc nemusí vyjít ze svého domu, aby poznal svět“, a já to tehdy nadšeně sdílela, ale po letech musím připustit, že měli pravdu ti, kdo mu uštěpačně odpovídali „kyselý hrozny“. My, občané druhé kategorie, jsme ze svého domu vyjít totiž nemohli, naděje na obdržení pasu a cestovní doložky byla nulová – mohli jsme dostat leda pas na jednu cestu bez návratu. O tom, co se děje za železnou oponou, jsme samozřejmě věděli ledacos, hlavně díky zahraničním rádiím (díky, díky jim!), ale jsou věci, které člověk prostě musí zažít na vlastní kůži, fakta jsou sice sdělitelná, ale pocit se moc jednoduše zprostředkovat nedá.

A má cesta do Varšavy minulý týden byla pocitů plná. Občas to byly pocity notně rozpačité, jako když se polský prezident na Varšavské univerzitě omlouval Židům, vypuzeným v roce 1968 při antisemitské kampani z Polska, a opodál provolával nevelký davy lidí s bílými růžemi v rukou „han-ba, han-ba“. „Antisemité?“ pomyslel by si nezasvěcený. Ale vůbec ne, byli to příslušníci demokratické opozice, kteří rozhodně antisemitští nejsou, a neodsuzovali to, co prezident říkal, ale to, že je prezident, že mluví na univerzitě, a vůbec. Také opoziční transparenty těžko mohly nezasvěceným něco sdělit, byla to totiž, jak jsem byla poučena, hesla ze studentského vzbouření v roce 1968, která návštěvník zvenku nemůže znát.

Oslavy březnového studentského povstání v roce 1968 pojala Varšavská univerzita a další polské vysoké školy i média ve velkém stylu, na Varšavské univerzitě probíhaly skoro celé dva dny nejrůznější diskuse a kulaté stoly, rozhlas i televize byly plné přenosů a doprovodných rozhovorů, prostě polskému březnu 1968 se v Polsku po dva dny oslav nedalo uniknout. Což je podle mého názoru dobře, historie se má připomínat – abychom se z ní mohli poučit, odkud přicházíme a co naši společnost formovalo.

Nejvíc na mne zapůsobila diskuse s účastníky tehdejšího dění. Bylo to pozoruhodné: přijeli na ni lidé z různých míst v Polsku a vyprávěli, co tehdy prožívali a co to pro ně znamenalo tenkrát, před padesáti lety, i jak ten březen dál ovlivnil jejich život. Byla jsem dojatá: ti pamětníci byli lidé, kteří vystudovali a měli v profesionálním životě značné úspěchy, rozhodně to nebyli nějací frustrovaní nešťastníci. A vzpomínky byly nesmírně působivé – skoro jako kdyby se od té doby nestalo tolik převratných událostí, jako by to byl jeden z jejich nejsilnějších životních zážitků.

Vybavovaly se mi při tom vzpomínky na studentskou stávku na podzim 1968 v Československu, jeden z posledních „oficiálních“ záchvěvů pražského jara. Taky by stálo za to, říkala jsem si, uspořádat takovou monumentální oslavu, půl století je půl století, ale spousta pamětníků (s nemalými profesními úspěchy) pořád žije a možná by zavzpomínali stejně vřele a přesvědčivě. To by ovšem univerzita nebo „někdo“ musel chtít. A něco pro to udělat.

LN, 16.3.2018