V době, kdy stále častěji slýcháme o kýženém návratu k našim křesťanským kořenům a hodnotám jakožto o jediném zaručeném manuálu v boji s nastupující islamizací evropské populace, je nutné přiznat si i některé s tím spojené skutečnosti, které se ani vzdáleně neslučují s instantně deklarovanou představou civilizované Evropy 21. století.

Stav polské justice ve věci interrupcí je exemplárním příkladem.

Případ třicetileté Polky, kterou těhotenství, respektive poškozený plod ohrožoval na životě a lékaři ji odmítli vykonat potrat, čímž de facto zavinili její smrt, dokázal mobilizovat desetitisíce našich severních sousedů k hlasitým protestům v desítkách velkých měst.

Podaří se jim konečně prosadit změny ve středověkých manýrách, kterými se polské interrupční právo jenom hemží? V této věci totiž nehraje roli pouze politika, ale mnohdy až patologická a ortodoxní víra Poláků v katolickou církev.

Pokud snad z mých slov cítíte zcela flagrantní nekorektnost, nehodlám nikterak oponovat, shledávám ji nicméně v tomto případě životně důležitou.

Vatikán se k problému potratů staví skutečně osobitě. Stačí vzpomenout spektakulárního prohlášení papeže Františka z října 2018. „Přerušit těhotenství je jako někoho zabít. Zbavit se lidské bytosti rovná se tomu, když se někdo rozhodne najmout si vraha,“ nechal se slyšet papež.

V hlavě civilizovaného Evropana 21. století musí takovéto výroky rezonovat coby jakási ozvěna a obskurní mantra dob dávno minulých, kdy byla církev v Evropě na samém vrcholu své moci, a mohla tak fundamentálně indoktrinovat myšlení celé společnosti. Je to pouze další exaktní potvrzení faktu, že katolická církev, navzdory mnoha příslibům a prohlášením o nutnosti přizpůsobit se dynamickému toku moderní doby, ve skutečnosti ve svých rigidních postojích a názorech setrvává stále o několik století zpět.

Zde se už tradičně střetávají dva zcela odlišné světy. Empirický a progresivně se rozvíjející svět vědy kontrastuje s neměnným učením katolické církve, jež s klapkami na očích stále dokola a času navzdory interpretuje svá archetypální dogmata.

O dětech, jimž sice dopřejeme onu svatou svobodu zrození, ale už bez ohledu na to, máme-li je jak uživit, dát jim potřebnou lásku, neodložit je hned po narození, a nepoznamenat je těžkým postižením, které se dá přitom včas diagnostikovat a kvůli němuž nebude jejich život darem z nebes, ale spíše Dantovým peklem, kterým si budou muset projít, jen aby se nestaly obětí senzitivními a zásadovými zákonodárci zapovězeného „nájemného vraha“ v bílém plášti. Výsledkem je současný stav, kdy polská ústava potraty striktně vylučuje a stejně tak se staví i k užívání antikoncepce.

Až do nálezu ústavního soudu, obsazeného především soudci dosazenými vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS), která si s tamní justicí v minulých letech zahrála populární hru „soudci, hýbejte se“, byly v Polsku přípustné potraty ve třech případech: když těhotenství bylo důsledkem znásilnění či incestu, když ohrožovalo život matky a když lékaři zjistili těžké, nezvratné a nevyléčitelné poškození plodu. Z tohoto posledního důvodu bylo legálních interrupcí nejvíce, skoro 1000 ročně. Podle ústavního soudu ale právě toto ustanovení odporovalo polské ústavě, tedy faktu, že žena musí porodit i těžce poškozené dítě.

Silně katolické Polsko má stejně jako Vatikán a Malta v tomto směru nejpřísnější zákony v Evropě. Církev i vláda sice veřejně prohlašují, že se seriózní debatě na toto téma rozhodně nebrání, tomuto ujištění však odporuje legendární prohlášení poslance polského Sejmu Artura Górského: „I kdyby moje žena otěhotněla po znásilnění, přikázal bych jí rodit. Nepochybně by milovala i násilníkovo dítě!“

Podobné bigotní manýry samozřejmě nejvíce těší zprostředkovatele interrupční turistiky. Polské ženy totiž hledají pomoc v Německu, ale i u nás a především na Slovensku. V čase všech zákazů a nařízení ohledně pandemie covidu je to ale pro polské ženy leckdy až nepřekonatelný problém, čímž se otevírá prostor pro interrupce nelegální, které se také v Polsku dějí, ale které jsou samozřejmě rizikovější.

Je paradoxní, že benevolentnější než polský zákon je dokonce i Bible, která se alespoň v rámci Starého zákona výslovně zmiňuje o možnosti potratu v případě manželské nevěry. Protestanti či judaisté potrat v raných stadiích těhotenství povolují. A světe, div se, nejliberálnější je v tomto ohledu islám, jenž akceptuje interrupci až do čtyř měsíců od početí… Tak zní alespoň litera Koránu. Samozřejmě velmi dobře víme, že praxe bývá často diametrálně odlišná, a výkladů je mnoho.

Aby se Polsko svou interrupční legislativou posunulo do 21. století, musí pohnout figurkami na šachovnici stát, neboť názory církve jsou zcela neměnné a nadto ještě výslovně posvěcené Vatikánem. Současná polská vládní garnitura se ovšem staví zcela striktně proti interrupcím.

Zdá se, že polské ženy na „právo a spravedlnost“ zkrátka nemají nárok.