Kniha dvou historiků z polského Ústavu národní paměti je na spadnutí - rozuměj těsně před uveřejněním - už nejméně půl roku a mluví se o ní ještě déle. Dokumenty obsažené v práci pánů Cenckiewicze a Gontarczyka a jejich výklad dokazují, že Lech Walesa v sedmdesátých letech spolupracoval s polskou SB, Státní bezpečností. To po pravdě řečeno není nic nového - a nový není ani spor, který se kolem knihy, jejíž vydání se stále odkládá, i kolem bývalého prezidenta vede. Argumenty snad netřeba opakovat, známe je dobře ze sporů o lustrace z devadesátých let. Zajímavější snad je, proč spor, který v Česku už dávno takřka vyšuměl, zuří u našich severních sousedů s takovou úporností.

Důvodem je mimo jiné sám Lech Walesa, ale samozřejmě nejen on. V červnu 1992 polský parlament uložil ministrovi vnitra, aby do týdne předložil informaci, kdo z důležitých státních a parlamentních představitelů má v archivech SB záznam. Poté, co ministr Antoni Macierewicz usnesení parlamentu vyhověl, nastala parlamentní „dlouhá noc“, během níž parlament vládu odvolal. Tehdejší působení Lecha Walesy je v knize rozhovorů Lewy czerwcowy popsáno takto: „V osm ráno dostává Walesa dokumenty o své spolupráci s SB. V deset vydává prohlášení, v němž začíná hovořit o tom, že spolupracoval. Ve dvanáct říká telefonicky ministrovi vnitra: ,Buď na mě hodný‘, ve třináct hodin vydává prohlášení, z něhož jasně vyniká, že vláda ještě téhož dne padne, a v devatenáct hodin se obrací na parlament se žádostí o okamžité odvolání vlády.“ To se stalo 4. června 1992 - před šestnácti lety.

Po tomto lustračním debaklu šla otázka lustrací v Polsku nadlouho k ledu, ale - jak je vidět - marně. Musím (ráda!) konstatovat, že s tímto zapeklitým problémem, který postkomunistickým zemím odkázal minulý režim, jsme se vyrovnali lépe než Poláci. I naše vyrovnání je nedokonalé, ale aspoň v archivech bývalé StB netiká časovaná bomba, datum jejíhož výbuchu nemůžeme předem odhadnout. Nejlepší cesta, jak nebezpečí odstranit, je zveřejnit všechno, co přímo neohrožuje bezpečnost státu.

A pokud jde o knihu polských historiků, v té zdaleka nejde jen o to, zda a do jaké míry Lech Walesa před více než třiceti lety spolupracoval s SB. O jeho zásluhy o svobodné Polsko ho tato skvrna na pověsti totiž připravit nemůže. Podstatnější - a pro současnost veledůležité -jsou totiž pasáže o tom, jak se k záznamům tajné politické policie choval v době, kdy už byl prezidentem. O tom, jakým způsobem se snažil záležitost utajit a zamést pod koberec. Protože však se to dělo ve svobodné zemi, kde instituce možná nefungovaly dokonale, ale přece jen se držely pravidel, pohyb spisu i příslušná korespondence se v byrokratických šuplících zachovaly a nyní podají drsné svědectví. Svědectví o tom, jak legendární vůdce Solidarity a prezident polského státu činil tlak na úřady, aby zatajil své někdejší selhání. A v přeneseném slova smyslu o tom, co vložil do základů nového Polska, za které bojoval a pro které nemálo riskoval a trpěl.

LN, 30.5.2008