Současná americká domácí politická scéna, a do jisté míry politika většiny rozvinutých západních zemí, se vyznačuje nestabilní, ale o to hlasitější a vášnivější morální intenzitou. Veřejné neshody nepůsobí jako spory o uvážlivý úsudek nebo návrh politiky. Stále více se podobají bojům o identitu, ctnost a konečný smysl. Volby se stávají existenciálními dramaty. Politická hnutí slibují nejen reformu, ale i vykoupení.

Proč se politika stala tak absolutní?

V posledním čísle žurnálu Public Discourse se nad tím zamyslel Russell L. Lackey. Vzal si k ruce nedávno vydanou knihu Why Religion Went Obsolete sociologa Christiana Smithe, která by mohla nabídnout vysvětlení. Smith tvrdí, že náboženství v postmoderní Americe nezmizelo; stalo se kulturně volitelným. Kostely zůstávají, bohoslužby pokračují a duchovní zájem přetrvává. Náboženství však již nefunguje jako sdílený rámec, skrze který se interpretuje běžný život. Není již společensky nezbytné, ale je na přeplněném trhu jen jednou z možných cest ke smyslu, naplnění a morální orientaci.

Není to o tom, že by náhle převládl ateismus. Náboženství nebylo vyvráceno ani násilně potlačeno. Došlo k tomu, že moderní podmínky (mobilita, pluralismus, technologické změny a všeprostupující terapeutická kultura) způsobily, že různé alternativní narativy a zdroje smyslu světa a života se zdají stále věrohodnějšími, než tradiční vysvětlení náboženské. To, co se kdysi zdálo nepostradatelným a nenahraditelným, se nyní jeví jako volitelné.

Ale lidské touhy, které kdysi formovalo náboženství, zůstávají. A důsledky sahají daleko za hranice kostela. Touhy, které kdysi uspořádávalo náboženství – morální jasnost, sounáležitost, vědomí smyslu, naděje, transcendence – nezmizely. Když náboženství ztratí svou vůdčí roli, touhy se nevypaří. Přesouvají se. Na současném Západě, kde se kostel stává zastaralým, se absolutní stává právě politika.

Politika jako náhradní víra

Politika se velmi ráda nabízí, že převezme náboženská očekávání. Nabízí komplexní příběhy o dobru a zlu, společenské rituály účasti a sliby národní obnovy či společenského osvobození. V kultuře, kde se náboženství stává volitelným, začíná politika nést morální a emocionální břemeno, které však nedokáže unést.

To pomáhá vysvětlit, proč se politické neshody nyní jeví jako existenční. Debaty již nejsou primárně o institucionálním uspořádání, o soupeřících zájmech nebo omezených kompromisech; stávají se bojem o osud, jde o všechno. Kompromis začíná vypadat jako zrada. Oponenti nejsou vnímáni jako spoluobčané, kteří se prostě mýlí, ale jako nepřátelé, jejichž názory se jeví jako morálně nepřijatelné.

Jinými slovy, od politiky se očekává to, co kdysi plnilo náboženství: říkat nám, kdo jsme a na čem nakonec záleží.

To lze pozorovat i na nečekaných místech. I to, co by mělo být zábavou, stále častěji funguje jako jakási kulturní liturgie. Lackey v článku uvádí příklad poločasového show během Super Bowlu amerického fotbalu, já dodávám evropský příklad zahajovacího ceremoniálu olympiády v Paříži.

Nejsou to pouze spory o módu či vkus. Jsou to rituály identity, morální signály, umožňující společně prožívat pobouření, oslavu i pocit sounáležitosti. Výsledkem je jakýsi politický mesianismus napříč ideologickým spektrem. Na pravici nacionalistická hnutí slibují spásu skrze kulturní obnovu. Na levici osvobozenecká hnutí slibují vykoupení skrze sociální transformaci. Tyto projekty se obsahově liší, ale sdílejí společný předpoklad: že politika unese tíhu našich nejhlubších tužeb po spravedlnosti a milosrdenství.

Politika to však nedokáže, nikdy to nebylo a nemělo být jejím smyslem! Politika je jen předposlední realitou; nezbytnou a smysluplnou, ale nikdy ne konečnou. Může usilovat o spravedlnost, omezovat zlo a uspořádávat společný život. Nemůže však smířit hříšníky, uzdravit nejhlubší zlomy lidského srdce ani nést tíhu konečné naděje. Když je do politiky vloženo spasitelské očekávání, zklamání se mění v zášť a zášť v hněv.

Veřejný prostor a otázka konečnosti

Jakmile náboženství ztratilo roli narativu, který tak či onak zavazuje všechny, jakmile bylo pojato jako individuální nástroj, užitečný tomu, kdo si jej zvolí, vstoupilo na konkurenční trh, kde terapie, aktivismus, komunity založené na životním stylu a politická hnutí nabízely podobné výhody s menšími nároky.

Avšak lidská společenství nemohou fungovat bez určitého odvolání se na nějaký absolutní horizont. Richard John Neuhaus v knize The Naked Public Square proslulým způsobem argumentoval, že veřejné prostranství není nikdy skutečně nahé a prázdné; každý politický řád vyžaduje nějakou konečnou sankci, nějaké vysvětlení, proč je povinnost důležitá a proč je oběť oprávněná.

Moderní sekulární společnosti si často představují, že se vymanily z teologie. Ve skutečnosti ji pouze vytlačily – a nahradily politikou. Moderní společnost teologii neodstranila, pouze ji vytlačila do politických mýtů a ideologických rituálů, což vede k nebezpečné radikalizaci veřejného prostoru.

Sv. Augustin to pochopil už dávno: srdce je neklidné, a když nenachází spočinutí v Bohu, najde ho v něčem jiném. Náboženský impuls nemizí; znovu se objevuje v politických mýtech, ideologických rituálech a „občanském“ náboženství. Ale toto přemístění má svou cenu.

Odcizení za hranicemi politiky

Že politika převzala břemeno, které nedokáže unést, vidíme na tom, jak nyní rozděluje nejen společnost, ale i rodiny. V předchozích generacích se rozkoly v rodinách nejčastěji odehrávaly kolem náboženství. Rodiče se odřízli od dětí, které se provdaly mimo víru. Děti se distancovaly od rodičů kvůli překonané náboženské praxi. Rozkoly byly teologické. Dnes se naopak tyto zlomy často jeví jako politické. Vzhled však může klamat.

Politika je málokdy skutečnou příčinou těchto odcizení. Slouží často jako slovník, skrze který se vyjadřují hlubší konflikty: konflikty ohledně smyslu, autority, identity a morální důvěry. Když náboženství již neposkytuje společný horizont, na jehož pozadí by se daly rozdíly řešit, nastupuje na jeho místo politická identita. Spory, které se kdysi daly snášet, se nyní jeví jako nesnesitelné. Rozdíl již není pouhou frustrací; stává se existenciálním.

Tragédií není politický nesoulad jako takový – rodiny se vždy v něčem neshodovaly. Tragédií je, že domácnost se stala další obětí politické absolutnosti. Když již neexistuje sdílená morální či duchovní gramatika schopná pojmout odlišnosti, napínají se a přetrhávají i pokrevní pouta. Společnost nemůže zůstat celistvá, když její domovy již nejsou útočištěm, neboť když zmizí schopnost smíření z rodinného života, brzy vymizí i z veřejného života.

Vidíme to kolem sebe i u nás v Čechách: Volební úspěch „nekošer“ strany by měl být důvodem k pokání voličů, nedostatečně angažovaným se vyhrožuje peklem, dopustí-li se soupeř chyby, nepostačí omluva, je nutno jej zrušit, zničit, odvolat…

Meze politiky

Nebezpečí nespočívá v politickém angažmá jako takovém. Demokratický život naopak závisí na účasti, debatě a morálním přesvědčení. Nebezpečí vzniká, když se od politiky žádá víc, než unese. V tu chvíli se politika stává falešným evangeliem. Křesťanská tradice v tom nejlepším smyslu tomuto pokušení odolává. Ví o rozlišení mezi věcmi konečnými a před-konečnými. Víru nelze redukovat na morální program nebo politickou strategii. Politika je důležitá. Ale není konečná, nemá a nesmí mít poslední slovo.

I to nejlepší pozemské město zůstává neúplné a nedokonalé, poznamenané hříchem a touhou, jak velmi příhodně připomíná sv. Augustin. Jsme povoláni k hledání spravedlnosti už v tomto světě, ale nelze zaměňovat žádný politický projekt s Božím královstvím.

Zdravější politická kultura by mohla začít smyslem pro proporce a hlubší pokorou ohledně toho, co nás může a co nemůže spasit. Politika je nezbytná a důležitá, ale omezená. A teprve když budou naše naděje správně uspořádány, může náš společný život přetrvat, aniž bychom od císaře požadovali to, co patří pouze Bohu, varuje Russell Lackey ve své reflexi nad knihou „Proč náboženství ztratilo smysl“.

„Stane-li se politika naší nejvyšší láskou, stane se také naším nejkrutějším zklamáním, které zanechá naše domovy chladnějšími, naše svátky osamělejšími a náš společný život k nevydržení.“

° ° °