Japonské parlamentní a české prezidentské volby dělí dva měsíce, což je z hlediska právě probíhajících čtvrtohor zanedbatelná doba. Pokusme se proto volby v obou zemích porovnat. Jejich společným jmenovatelem je skutečnost, že k urnám neproudily davy nabité nadšením, ale vlasteneckému aktu se podrobili voliči dumající, které z nabízených zel je přijatelnější. Ani v jedné zemi se do budoucnosti s přílišným optimizmem nehledělo.

Vítězství Liberálně demokratické strany ve zdejších volbách nebylo pro nikoho překvapením. Vyhlášením mimořádných parlamentních voleb spáchala předchozí vládkyně - Demokratická strana - vědomě politickou sebevraždu, kterou ukončila tříleté trápení v čele státu. V důsledku malé zkušenosti a nejasné politické koncepce se chovala jako příslovečný chobotnatec v obchodě s keramikou. Historickou roli, kterou jí voliči předepsali, jednoznačně nezvládla; (ne)fungování v době následující po fukušimské tragédii její pád jen akcelerovalo.

No a protože vládotvorná alternativa v Japonsku neexistuje, vrátili se liberální demokraté k moci bez vynaložení většího úsilí. Za těch dvaadvacet let, co žiji v Japonsku, jsem tak klidnou kampaň ještě nezažil, kandidáty nebylo prakticky vidět ani slyšet. Do značné míry tomu přispělo to, že volební kampaň se částečně přestěhovala na sociální sítě. Nabízím proto zlepšovák, který proces voleb zrychlí a zlevní: Spustit kampaň, na jejím konci spočítat lajky a bude vymalováno. Dost dobře by takový systém mohl fungovat i na mé rodné hroudě. Různí Moravci by si sice museli utáhnout opasky, ale kandidáti by byli ušetřeni nelidského vyčerpání a následující dlouhodobé resuscitace ve svých venkovských sídlech.

Ale vraťme se opět na chvíli k Japonsku. Liberální demokraté se k moci vrátili přesto, že se politicky znemožnili před třemi lety. Je vidět, že i tak krátká doba je dostatečná k tomu, aby volič zapomněl na historické neúspěchy a politickému subjektu, který před tak krátkou dobou vlastnoručně potopili, opětovně věnovali svou přízeň. Přesto, že tento subjekt do voleb vedly poněkud profláknuté tváře - předpředposlední liberálně demokratický premiér Šinzó Abe, který se v roce 2007 funkci opustil tak, že se hodil marod, a Taró Asó, který o dva roky později dovedl stranu k prohraným volbám. Prvně jmenovaný byl opět jmenován premiérem, druhý činitel je jeho pravou kabinetní rukou.

Do boje o český prezidentský trůn vytáhlo kandidátů téměř jako apoštolů. Voliči z jejich spektra eliminovali pomyslnou spojnici a pro finále vybrali ten nejrozporuplnější pár, který ovšem zároveň nejlépe charakterizuje dosavadní postsametovou historii a je s ní i časově asi nejdlouhodoběji spjat. Stejně jako Karel Schwarzenberg představuje politickou kontinuitu Václava Havla, můžeme Miloše Zemana do jisté míry považovat za humornou extenzi suchopárného Václava Klause ve vulgárnějším, lidovém balení. Pravosti či levosti navzdory. Vedle odlišného přístupu Evropě lze významnější rozdíl spatřit snad jen v eleganci, se kterou se oba bývalí premiéři odívají a vystupují na veřejnosti. Nezřízenou oblibou ke své vlastní osobě překypují podobnou měrou oba.

Malá poznámka k závěrečnému prezidentskému klání: Karel (Karl zu?) Schwarzenberg se ve svém volebním klání opíral o údajnou slušnost. Pokud mě paměť neklame, tak jsem během jeho letitého politického působení nevyslechl ve srovnání s ním tolik vulgarismů a lidových výrazů. Přiznávám, že z aristokratických úst mohly znít roztomile, to ve své povídce o šafáři Nyklesovi a správci Paserovi mistrně ukázal už Jaroslav Hašek. Ne, že by mi bonmoty Miloše Zemana nějak zvlášť učarovaly, opak je pravdou. Domnívám se, že bonmot je pouze způsob, jak se posluchačsky vděčně vyhnout dialogu. Obávám se, že novopečený prezident kvůli přemíře bonmotů ztratí zbytky komunikativnosti a věren své samolibosti se v nich nakonec utopí. Kombinace verbálního projevu obou rivalů mi však dovoluje charakterizovat uvažování voličů ve druhém kole prezidentských voleb: Jakákoliv varianta stojí za hovno, ale se Zemanem dostaneme k tomu hovnu přibalenou prdel.

Výsledek volebního klání v obou zemích má veskrze konzervativní, či lépe konzervační charakter. Japonci zvolili konzervaci pořádků, které v zemi panovaly více jak šedesát let. Češi se ve finále vyslovili pro kontinuitu dosavadní hradní politiky. Ani jedněm volbám nemá cenu připisovat větší význam - české prezidentství přílišnou mocí neoplývá, karty budou definitivně rozdány až po volbách parlamentních. Japonské volby byly předčasné - zemi v létě čekají volby regulérní. Obyvatelům obou zemí nezbývá, než si počkat.

Převzato z osobních stránek autora