Polský ústavní soud ohrožuje principy právního státu. EU žádá nápravu do tří měsíců

Evropská komise koncem července opět vyjádřila velkou nespokojenost s přístupem polské vlády a parlamentu v otázce ústavního soudu a předložila konkrétní návrhy, jejichž splnění žádá do tří měsíců. Jinak mohou následovat sankce. Jejich reálná proveditelnost je sice diskutabilní, avšak neméně důležitá je proměna kontextu celé kauzy, jež začala na podzim minulého roku.

„Zdá se, že Evropská komise celou dobu levituje, nevidí, co se děje kolem. Nevidí, že Evropa, jak ji známe z minulosti, začíná odcházet do zapomnění, a zabývá se záležitostmi, které nemají žádný význam pro její jednotu,“ okomentoval stanovisko Evropské komise Marek Jakubiak, místopředseda poslaneckého klubu hnutí Kukiz 15. To je sice v opozici, leč k vládnoucímu Právu a spravedlnosti (PiS) má poměrně blízko. Věcně by šlo s Jakubiakem samozřejmě polemizovat, ostatně, stačí si prostudovat zprávu Benátské komise Rady Evropy, která soustavné ohrožování principů právního státu ve věci polského ústavního soudu podloženě prokazuje.

Problém však spočívá v tom, že Jakubiak dost věrně vystihuje atmosféru doby. A nejen v Polsku. Podle Jakubiaka se polská vláda nemá znepokojovat rozhodnutími „levitující Komise“. Ovšem pak se jimi v EU nemusí „znepokojovat“ vůbec nikdo. Což je ale paradoxně velmi znepokojivé, neboť by to vlastně znamenalo počátek rozpadu Unie.

Strach z „polského instalatéra“

Polsko v uplynulých dnech žilo především návštěvou papeže Františka u příležitosti krakovských Světových dnů mládeže. Nicméně do země zavítala též britská premiérka Theresa Mayová v rámci série rozhovorů o podmínkách brexitu, který svým způsobem znamená větší neštěstí pro Poláky než pro Brity.

Jednak za něj Poláci v jistém smyslu „mohou“, poněvadž probrexitová kampaň byla zaměřena proti přistěhovalcům ze střední a východní Evropy. Strach z „polského instalatéra“ již v roce 2005 pohřbil tzv. euroústavu ve francouzském referendu, nyní vyvedl Británii z Evropské unie. Krom palčivé otázky, co výhledově bude se skoro milionem Poláků na Britských ostrovech, pro něž není doma uplatnění, se polská duše musí vypořádat s faktem, že na západ od Odry patří k opovrhované nižšíkastě, byť víceméně nevinně, neboť jako pracanty si Poláky skoro každý pochvaloval, v bazénech se pak chovali jako ostatní a určitě nezakládali teroristické buňky. A nepošklebujme se, platí to i pro nás, vždyť v Británii slovo Polák často slouží jako synonymum pro člověka z našich, středoevropských končin.

Brexit tak ukázal hloubku příkopu mezi západem a východem evropského kontinentu i skutečnost, že xenofobie určitě není výsadou Středoevropanů. Psychologické či identitní důsledky tohoto bolestivého zjištění zatím nelze dohlédnout, k posílení evropské integrace ale určitě nepomohou.

Ovšem výčet negativ brexitu pro Poláky tím nekončí. Zejména současná národně-konzervativní vláda ztrácí ve Velké Británii euroskeptického spojence, na něhož hodlala dost sázet. S britským odchodem též zesílí tlak na zavedení eura, poněvadž již nezůstane žádná opravdu silná unijní ekonomika s vlastní měnou. A ekonomické dopady brexitu mohou rovněž torpédovat sociální programy současné vlády, zatěžující výdajovou stránku státního rozpočtu, a tudíž od počátku kritizované jako nerealistické vzhledem k výkonnosti polské ekonomiky.

Polsko se tak kvůli brexitu ocitlo ve vzduchoprázdnu či rovnou v pasti. Siamským dvojčetem nejen polského euroskepticismu je zpravidla vyzdvihování NATO coby té nejzákladnější západní struktury. Jde však pouze o vojenské uskupení a vzhledem k vývoji po potlačeném puči v Turecku, kdy se Ankara sbližuje s Moskvou a verbálně útočí na Washington (a celou Evropu vydírá uprchlickou kartou), NATO možná levituje víc než EU. Nastávající volby v USA, tedy v zemi, s níž by Polsko rádo mělo „zvláštní vztahy“, pak rovněž nepřinášejí zrovna nadějné vyhlídky. Pokud vyhraje Hillary Clintonová, bude na Polsko tlačit ohledně ústavního soudu, zvítězí-li Donald Trump, obejme se s Putinem a s NATO bude možná amen.

Pokus o pečený led

Ve Varšavě by si tak přece jen měli lépe vzpomenout na Jana Pavla II., konkrétně na skutečnost, že patřil k velkým, byť nikoliv nekritickým příznivcům evropské integrace. Evropská unie totiž skutečně „levituje“, neboť její legitimita taje jak sníh na slunci. Avšak zároveň lze na její adresu parafrázovat Winstona Churchilla: EU je nejhorší způsob organizace evropského kontinentu, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli. K nim vlastně patří i nedávno vyřčená preference polské premiérky Beaty Szydłové, jež hovořila o „unii suverénních států“, jelikož by to nebylo nic jiného než pokus o pečený led. Bohužel, rostoucí nervozita z „krizového vývoje“ bude plodit spíše nezodpovědné kutilství, nikoliv státnické činy.

LN, 2.8.2016