Nejdříve si Izraelci na kobereček povolali polského velvyslance a hned poté Poláci zase izraelskou chargé d’affaires. Na počátku byl krok dolní komory polského parlamentu, která schválila nový zákon. Ten stanovuje hranici, po které už nebude možné dořešit otázku majetku zabaveného nacisty nebo později komunisty.

Polské stanovisko je takové, že parlament vyhověl pokynu ústavního soudu, který ke stanovení takové hranice vyzval už před několika lety. Jde tedy jen o administrativní úkon, navíc prý už každý měl dost času na podání žádosti o navrácení majetku.

Podle názoru Izraelců, některých židovských organizací i americké ambasády vypadá věc jinak. Ti tvrdí, že zákon znemožní obětem holokaustu nebo jejich potomkům dořešit restituční spory, které mohly začít až po pádu komunismu.

Polsko je jediná ze zemí s kdysi velkou židovskou komunitou, která nepřijala zákon ošetřující restituce po obětech holokaustu.

Obě strany reagovaly na situaci podrážděně. Charakteristický je třeba výrok premiéra Mateusze Morawieckého, podle kterého Polsko nebude platit za německé zločiny. Jenže v tomto případě jde o majetek, který na počátku vlastnili Poláci židovského původu, jenž jim zabavili Němci a později přešel za různých okolností do polských rukou.

Špatná nálada souvisí s tím, že se už celá léta odehrává velmi hořký spor o výklad společné historie, a to zejména v období německé okupace Polska. Někteří Poláci mají pocit, že zatímco židovským obětem se věnuje mezinárodní pozornost, polské nežidovské oběti zůstávají stranou. Naopak těžce nesou, když se připomíná úloha některých Poláků při vraždění Židů a považují to za nespravedlivé osočení.

S pocitem kolektivní ublíženosti pracuje i vládní strana Právo a spravedlnost. Například se už dříve pokusila zákonem regulovat závazný výklad dějin z dob německé okupace včetně trestního stíhání těch, kdo prý svou kritikou urážejí polský národ. Ve hře je snaha uchránit obraz Poláků jako heroických obětí, ale nikoli pachatelů.

Shodou okolností na tyto dny připadají dvě kulatá výročí, která do tohoto obrazu nezapadají. Jednak 80. výročí masakru Židů v obci Jedwabne, jež se odehrálo už za německé okupace, ale jeho pachateli byli Poláci. A 75. výročí pogromu na přeživší Židy v Kielcích, který se odehrál až po válce.

Tato debata v sobě obsahuje nebezpečnou směs ublíženosti, závisti, potlačování nepříjemných pravd a politického zneužívání historie pro současné potřeby – což ostatně řada Poláků i polských historiků odmítá.

Polsko patřilo k zemím s největším počtem obětí za druhé světové války. Mělo také největší židovskou komunitu, jež většinou zahynula, přičemž hlavními pachateli byli bezpochyby Němci. Ale některými spolupachateli i někteří Poláci, tak jako jiní Poláci byli obětavými zachránci.

Je velmi obtížné celou věc redukovat na jednu černobílou pravdu, o to je lákavější zneužít ji politicky. Je to o to jednodušší, když debata nějakého národa o vlastní minulosti není nejen ukončena, ale dokonce tento národ i po několika generacích dělí. To ale neplatí jen pro Polsko.

Autor je komentátor Českého rozhlasu