POLITIKA: Polská totální válka
Maciej Ruczai |
Jsou to už tři roky od doby, kdy polský premiér definoval „bojující demokracii“ jako proces nezbytné očisty státu po vládě „populistů“, v rámci něhož „ne vždy se lze přesně držet litery zákona“. Dnes bojující demokracie ve Varšavě opět útočí.
Po roce, kdy se zdál premiér Donald Tusk zaražený a dezorientovaný prohrou jeho kandidáta v prezidentských volbách, okolnosti dozrály k další etapě „znovu-nastolování demokracie“ a „obnovy právního státu“, tentokrát v případě Ústavního soudu. Odehrála se podle podobného scénáře jako ty předešlé, například zátahy ve státních médiích nebo prokuratuře. Obsahovala tedy kombinaci právního zmatku způsobeného předchozí konzervativní vládou, vznešené rétoriky o „vracení politizovaného úřadu občanům“, chabého až neexistující právního základu pro uskutečňované personální změny a konečně hrubé policejní síly, která posloužila k nainstalování nového personálního složení soudu a zamezení přístupu údajně odvolanému vedení.
Obě strany polského sporu mají svůj díl viny na postupné degradaci významu této klíčové ústavní instituce. Liberálové proces politizace zahájili v roce 2015, konzervativci otevřená vrátka k manipulaci se složením soudu využili, aby v něm rychleji získali většinu. První pochopitelně Evropské unii nevadilo, druhé vyvolalo vleklý spor s Bruselem a zpochybňování legitimity soudu. Po návratu k moci koncem roku 2023 liberálové dovedli spor do extrému důsledným ignorováním rozsudků (respektive těch, které se jim nehodily), odmítáním jmenování nových soudců na uprázdněná místa (které mělo vést k paralýze instituce) a všemožnými šikanami, omezováním rozpočtu počínaje a hrozbami „vypnutí vytápění“ konče. Vládní koalice k jmenování nových členů přistoupila, až když počet vakátů narostl natolik, že umožňoval okamžitou změnu poměru sil. Narazila ovšem na odpor prezidenta, který odmítl tyto nově jmenované soudce ve funkci potvrdit (a setkal se s kritikou většiny ústavních právníků).
Situaci vyhrocoval fakt, že jedním ze jmenovaných byl i Maciej Berek, který by „do taláru“ přestoupil rovnou z vlády, kde fungoval jako ministr pro implementaci vládní politiky, de facto Tuskova pravá ruka. To samo o sobě vzbudilo velkou nevůli, jak ústavních právníků tak, dokonce i řady nevládních organizací, které poukazovaly na dávné vládní sliby „depolitizace Ústavního soudu“. Kauzu prohloubila navíc skutečnost, že Berek nebyl zatím schopen jasně dokázat, že naplňuje formální profesní podmínky – alespoň deset let praxe v právnických povoláních. I jeho kandidaturu tedy prezident odmítl přijmout. Jak píše dnes portál Interia, Berkův příchod do Ústavního soudu ve skutečnosti měl sloužit přípravě celé operace „nepřátelského převzetí“. „Byl mozkem celého útoku“ – cituje portál jednoho z vládních politiků.
Operace byla nepochybně skvělé logisticky naplánovaná, včetně načasování na okamžik, kdy letadlo s Karolem Nawrockým opustí Evropu (prezident letěl na návštěvu Senegalu) a většina Poláků vyrazí na obligátní dušičkové návštěvy rodin a rodinných hřbitovů. Pokusy o právní odůvodnění kroků vlády a jí řízených nových soudců ÚS byly už méně úspěšné. „Považuji Bogdana Święczkowského (dosavadního předsedu) za velmi špatného šéfa Ústavního soudu – napsal známý profesor práva Marcin Matczak – Ale neexistují žádné právní důvody pro „pozastavení jeho činnosti“, jak to prý bylo nařízeno… Násilné a bezprávní kroky, pokud opravdu k ním došlo, se nám ještě krutě vymstí“.
Slovní obrat „státní převrat“ zaznívá ve vypjatém polském politickém slovníku poměrně často. Těžko říct, jak bude vypadat další vývoj, až opadnou první emoce. Nepochybně Tuskova vláda díky kontrole nad silovými složkami a aparátem státu má v tomto ohledu jasnou převahu.
Co je jasnější - Polsko čekají velmi bouřlivé předvolební měsíce. Útok na Ústavní soud je součástí taktiky totální války s prezidentem, na níž vsadil Donald Tusk svůj politický osud. „Už žádné reformy, žádné změny, žádné kompromisy. Jen válka s prezidentem“ – tak definoval před několika dny novou taktiku premiéra komentátor Zero.pl Robert Mazurek.
Odpovídaly tomu i poslední kroky předcházející „dobyti Ústavního soudu“. Nejdříve před několika dny se Tusk zbavil „nejistého elementu“, kterým byla ve vládě ministryně pro evropské fondy a regionální rozvoj Katarzyna Pełczyńská-Nałęczová, lídryně koaliční strany Polsko 2050. Ta si pěstovala imidž nezávislé odbornice, která se snaží distancovat od „občanské války“ konzervativců a liberálů a soustředit se spíše na realizaci vládního programu. „Byla poslední ve vládě, komu o něco šlo. Většinou jsme spolu nesouhlasili, ale raději se budu přít s někým, kdo má nějaké hodnoty a názory než s bandou tupých beranů, kteří by prodali vlastní babičku za pár šupů“ – takovou politickou poklonu jí vysekl opoziční politik Sławomir Mentzen.
Konflikt mezi Pełczyńskou a Tuskem bobtnal dlouhodobě, premiér nevynechal jedinou příležitost, jak svoji ministryni často dost brutálně a veřejně srážet. Nakonec bylo rozbuškou hlasování v Sejmu o omezení počtů volebních období, po které mohou starostové a primátoři plnit svoji funkci. Předchozí národně-konzervativní vláda je zastropovala na dva, současná koalice prosadila nyní návrat k neomezenému počtu období (v Polsku se primátoři a starostové volí přímo a disponují téměř absolutní mocí nad samosprávními orgány). Podle Pełczyńské byla stávající úprava krok správným směrem, protože zmenšovala korupčně-nepotistický potenciál systému „věčných starostů“. A je jedno, že ji zavedli nenávidění konzervativci. Porušila tím ovšem posvátné pravidlo vnitro-polské totální války – nikdy nesmíš uznat, že soupeř udělal něco správně.
Dalším elementem „dělostřelecké přípravy“ byla i série ostrých přestřelek na sociálních sítích mezi politiky koalice a lidmi prezidenta. Včetně série vulgárních útoků na hlavu státu, které by rozhodně v „učebnicích politologie“ předstihly cokoliv, co si v Česku představují politici pod „extrémní kohabitací“ (mimochodem - obzvláště si v nich libuje ministr zahraničí Sikorski).
O tom, že přichází nová etapa nekompromisního boje svědčily i informace, které se objevily v souvislosti s vleklým sporem o velvyslance. Tuskova vláda po nástupu provedla na velvyslaneckých postech rozsáhlou čistku (největší po roce 1989). Obešla přitom standardní proceduru, což vedlo ke konfliktu s prezidentem a zablokování nových velvyslaneckých nominací. Přesto se nakonec podařilo Nawrockému a ministru zahraničí vypracovat návrh kompromisu, který by odblokoval stav, v němž Polsko nemá ve většině hlavních měst světa své velvyslance. Údajně vypracovaný návrh dohody ale Donald Tusk shodil ze stolu, s tím, že „žádné dohody s prezidentem už nebudou“.
Ještě dramatičtější dopady může mít proces jmenování nových členů vedení Polské národní banky. Premiér odmítl (nezbytnou) kontrasignaci prezidentského návrhu na nové členy, a tak se může už koncem roku stát, že hlavní orgán národní banky přestane být usnášeníschopný. K tomu ještě paralelně v parlamentu vládní koalice prosazuje návrh na obžalobu stávajícího guvernéra před Státním tribunálem (orgán soudní moci, který má soudit zločiny nejvyšších ústavních činitelů – porušení ústavy, vlastizradu apod.). Sám Tusk už před časem prohlásil, že by si pro něj měly do Národní banky také „přijít silní pánové“. Guvernér (nepochybně svérázná postava) je samozřejmě jedním z posledních vysokých státních úředníků jmenovaných předchozí vládou.
Po včerejších událostech nelze také zcela vyloučit ani scénář, v němž čerstvě dobytý Ústavní soud bude se pokoušet zahájit proceduru odvolání prezidenta.
Tusk našel v Nawrockém před rokem tvrdého soka, který se konfrontaci nevyhýbá. Do zahraničních médií proniká většinou jen jedna strana obrazu, tedy nadstandardně velký počet prezidentských vet, kterými blokuje část legislativních návrhů koalice. Nicméně stále šlo celkem jen o několik procent zákonů, které k prezidentovi doputují a opakovaně se dařilo jednotlivým ministrům s prezidentským palácem dosahovat kompromisů ohledně jednotlivých témat.
Poslední týdny a dny signalizují, že střet dvou lídrů vstupuje do nové fáze, v níž dosavadní model dílčích dohod v konkrétních otázkách přestávají být přijatelný. Cílem Tuskovy taktiky je na jedné straně mobilizovat vlastní elektorát, na druhé – natlačit ostatní koaliční partnery na společnou kandidátku, která by díky rozdrobení pravicové opozice a vzhledem k tomu, že se v Polsku ve sněmovních volbách používá D’Hondtova metoda, posilující pozici vítěze, by mohla Tuskovi přinést příští rok většinu.
Cesta k tomu je ale dlouhá, a na ní figurují takové mezníky jako pokračování sporu o Ústavní soud nebo obsazení vedení Polské národní banky, které obojí by vyžadovalo součinnost vlády a hlavy státu. V mezinárodní politice pak ke spolupráci tlačí oba orgány jednání s Američany o případném rozšíření vojenské přítomnosti, které bylo dlouhodobě prioritou Varšavy. Nemluvě už o nutnosti řešit stále tristnější stav veřejných financí (Polsko se zadlužuje poslední dva roky nejrychleji v Evropě), výrazné zpomalování klíčových veřejných investic nebo oslabování pozice Varšavy v rozhovorech o budoucnosti evropské bezpečnosti.
S Bruselem si Donald Tusk lámat hlavu premiér nemusí: Evropská komise ve své stávající situaci hrozícího odevšad „vítězství populismu“ by mu zřejmě odpustila i mnohém horší příčiny než policejní zásah proti soudu. Cena za zesílení „války dvou úřadů“ a neschopnost kooperace však může být pro celou zemi stejně hodně vysoká. „Polsko si nemůže teď dovolit politiku založenou na emocích“ – pronesl nedávno bývalý dlouholetý politik a dnes vlivný komentátor Marek Jurek. „Jinak nemusí tyto dramatické pohyby dnešního světa ustát“.