Po nějakou dobu se čeští vládní politici pokoušeli tvářit tajemně na otázku, podpoříme-li při hlasování v OSN žádost Palestiny o mezinárodní uznání. Pitvořit se mohli, jak chtěli, ale nebylo těžké se dovtípit. Vědět předem, s kým si zadáme. Premiér Nečas jel před pár dny do Jeruzaléma, kde dal při jednání se svým izraelským protějškem Netanjahuem jasně na srozuměnou, že bližší kaftan než arabský hábit.   

Hlavně okolnostmi sdělení veřejného tajemství potvrdil bohužel svůj nevšední státnický potenciál, jenž vyjevuje už svou jurodivou domácí politikou. Předseda bleskově zprofanovaného českého kabinetu, co neváhá válcovat opozici převahou ve sněmovně, ale bojí se nehrané návštěvy stěží řešitelného Šluknovska (kam raději vypraví oddíl policie), má problém vyjednávat s oběma stranami blízkovýchodního konfliktu. Vzniká dojem, jako kdyby mu k  nepřehlédnutelnému, v podstatě neprofesionálnímu konání stačil fakt, že militarizovaný židovský stát je našim důležitým exportním partnerem a významným investorem. Nebo velmi diskutabilní špitání o historicky pěkných vzájemných vztazích. Narušených, dodejme pro přesnost, „drobnostmi“ ve stylu vysílání československých poradců do protižidovských válečných akcí arabského světa.

Přitom nekráčí o žádnou maličkost. Region je velmi třaskavý, neoproštěný od jaderných zbraní, se spoustou rozličných přesahů. Zemí, jež na půdě Spojených národů vyjádří ochotu k „povýšení“ palestinské autonomie na státnost, bude navíc s tou největší pravděpodobností drtivá většina. V opačném táboře stanou především Spojené státy americké, jejichž mezi vejci tančící prezident řeší hořkou sklizeň předchozích hospodářských či bezpečnostních poklesků své supermocnosti.

Vloni sice černý pán Bílého domu sliboval ustavení palestinského státu do roka, jenže čas ve zmatcích plynul a on stojí před volbami. Tudíž vynikne tlak silných zájmových skupin USA. Se „vždyvěrností“ nemohla otálet ani česká delegace. Tvořená dále vedle ministra průmyslu a obchodu Kocourka údajně nejlepším ministrem školství Dobešem (chlebodárcem pravicového radikála Bátory), ovšem především se supervelmocí pupeční šňůrou spojeným Alexandrem Vondrou.  

Za posledních zhruba šest měsíců se hlavně ve Středomoří dějí neuvěřitelné věci. Z velké části stojí v zákrytu s takzvaným arabským jarem, které pořádně rozhýbalo kuželky. Vlnou lidových revolt padlo pár diktatur, vypuklo něco občanských válek a v důsledku toho hledají rozsáhlé oblasti nové formy vládnutí. Vakua moci se chápe každý, kdo jen trochu může. Islamisté stejně jako dosud sekulární Turecko. Rozlícené a porůznu vyhrožující bývalým přátelům, Evropské unii a hlavně Izraeli. Předseda ankarské vlády Erdogan láká pod křídla řadu území ovládaných kdysi Istanbulem. Volí paletu prostředků, mezi něž náleží vychytralá slova, že uznání neodvislé Palestiny není „volba, nýbrž povinnost“.

Ať s ním souhlasíme, nebo ne, měli bychom si uvědomit složitost vývoje v tomto neuralgickém, novým povstáním hrozícím prostoru a vyvarovat se zbrklých postupů, která mohou snadno vést k naší izolaci.

Článek vychází z textu zveřejněného Hospodářskými novinami