Minulou neděli demonstrovaly po celé Evropě tisíce zaměstnanců firmy Airbus; jejich protest platil plánovanému propuštění deseti tisíc kolegů, skoro pětiny zaměstnanců firmy. Šokující zpráva vzhledem k sebevědomí, které tato firma ještě před několika měsíci vyzařovala. Airbus je celoevropský technologický projekt pod vedením Francie, Německa, Velké Británie a španělska. části trupu se vyrábí v Německu, křídla ve Velké Británii a montáž letounů se odehrává především ve Francii. Ekonomicky viděno nedává tato dělba práce moc smysl; všechny ty obrovské součástky putují napříč Evropou. Airbus však není pouhý výrobce letadel, nýbrž také politický projekt a symbol rozletu technologicky vyspělé, Americe rovnocenné, po velmocenském statusu sahající a sjednocené Evropy. Během let strmého vzestupu za sebou Evropané nechali americkou konkurenci Boeing, teď však Airbus musí nouzově přistát; kritické komentáře zákazníků, stornované zakázky a zastavení výroby některých modelů. Vznik a vývoj Airbusu je úzce spjat s Evropskou unií. Jeho současná situace symbolizuje také stav a pravděpodobnou budoucnost EU. Podobnosti jsou zarážející, ale nikoliv náhodné.

Kdo vládne Evropě

Evropská unie byla po desetiletí neobyčejně úspěšná. Sloužila jako nástroj ke smíření nepřátel ze II. světové války, přispěla k obraně svobody před komunismem a významně pomohla při napojení bývalých socialistických států na západní svět. V květnu roku 2004 korunovala EU svůj triumf přijetím nových členů a rok po té došlo ke krizi. V létě 2005 odmítly Francie a Holandsko tzv. Evropskou ústavu, notorický problém s financováním rozpočtu EU přerostl v ostrý konflikt mezi Velkou Británií a Francií a zazněly první požadavky na odstoupení od společné měny euro (z úst italského ministra sociálních věcí). Osmnáct let po svém historickém vítězství v soutěži systémů zažívá Evropská unie fázi stagnace. Oprávněnost otázek ohledně smyslu, přirozených cílů a uskutečnitelnosti evropského sjednocení se opírá o tři důvody: renesanci národních zájmů, materialismus prostých občanů a oportunismus politiků.

Hospodářsky je EU již dávno sjednocená; pravidla fungování evropské ekonomiky předpisuje z větší části Brusel. Politická integrace pokračuje naproti tomu pouze formálně, jako rétoricky opentlená politická technologie zajišťující fungování správních orgánů. Vzletný idealismus evropanství z prvních poválečných let a patos evropského smíření vystřídaly ohledy na potřeby byrokratických aparátů. Technokratický přístup k integraci odcizil celoevropské mocenské struktury nejenom od obyvatelstva, ale i od reality samé. Cestou k integraci kontinentu ztratili Evropané nadšení pro politickou vizi Spojených států evropských. Na uprázdněné místo nastoupil boj o moc.

Bruselský homunkulus se lety odcizil svým tvůrcům a zformuloval svůj vlastní cíl: Ovládat členské země. Evropská komise si chce podmanit státy a postavit se na jejich místo. Již určuje velkou část pravidel a v posledních letech se snaží získat také kontrolu operativní politiky. Ukázalo se, že členské státy nejsou ochotné vzdát se bezpečnostní a zahraniční politiky, a tak hledá Brusel náhradu. Nejčerstvější pokusy Evropské komise se týkaly energetické a ekologické politiky. Její argumenty nepostrádají logiku, avšak přesto daly nejsilnější státy zřetelně najevo, že se nehodlají vzdát své moci ani v těchto dvou oblastech.

Airbus přivedly do krize chyby managementu a vměšování politiků; jakási paradoxní forma politické ekonomie. EU je na tom podobně. Hospodářství unie je organizované podle bruselských norem, avšak politicky řízená je EU evropskými mocnostmi. Evropská centrála má velký vliv na pravidla hry, jako sudí však smí fungovat jen když se to všem hodí; a to je málokdy. Ať již EU nebo evropský letecký gigant, v obou případech není jasno, kdo má poslední slovo. Členské státy nebo celek, politika nebo hospodářství? V případě EU odpověď komplikuje ještě velikost a různorodost organizace.

Nejpozději v okamžiku přijetí nových členů dostihl EU problém akceschopnosti a ovladatelnosti. Organizační struktura mnohonárodní firmy jako je Airbus není nic proti složitosti nadnárodní organizace celého kontinentu. Aby si mohla Evropa vládnout, musí být akceschopná a silná. členské země proto musí být zajedno ohledně cílů a kroků k jejich dosažení. Velmoc rovná se síla v páru s jednotou. Také v Evropě platí, že akceschopnost a moc vzniknou pouze na té úrovní, na které tato jednota panuje. Když se to nepodaří na nadnárodní úrovni, panuje bezvětří, rien ne va plus. Posléze se iniciativa přesune na tu úroveň, která uvedené podmínky jakž takž splňuje. Všechno nasvědčuje tomu, že v Evropě je to úroveň národních států. Evropané však mají příliš odlišné zájmy na to, aby mohli být jednotní. Obyčejní lidé tuto zákonitost chápou podstatně lépe než mnozí politici a analytici. Demonstrující zaměstnanci Airbusu se obraceli na své vlády a nikoliv na Brusel.

Paříž a Berlín

Všechny velké organizace musí vyřešit otázku moci a komunikace. Je třeba mít jasno v tom, kdo vládne, a je nutné rozumět ostatním. Hlavní slovo mají v Airbusu stejně jako v EU Francie a Německo. V obou případech se Francie snaží kontrolovat Německo. Evropská integrace postoupila tak daleko hlavně proto, že si Bonn/Berlín nechal francouzskou nadvládu líbit a obětoval svou hospodářskou sílu a politické ambice na oltář Evropy. Nová německá politická generace však určuje odlišné priority. Proevropská rétorika se sice zatím moc nezměnila, ale Německo se vrací do středu kontinentu geograficky i mocensky. Francie se naopak ocitá na perifierii rozšířené EU a opevňuje svou hospodářskou moc pomocí tzv. národních championů; firem ovlivňovaných státem a upřednostňujících francouzské národní zájmy. Jeden z francouzských národních championů má být i Airbus. Zatímco Britové své investice z celoevropské firmy Airbus stahují (jak příznačné pro postoj Londýna vůči EU), pokouší se Francouzi současnou krizi firmy využít k oslabení německé pozice uvnitř Airbusu. Tentokrát se však Němci brání a chtějí svůj podíl na Airbusu minimálně udržet.

Airbus musí strávit nejenom svou velikost, ale i mocenské ambice dvou hlavních států, Německa a Francie. Firmu řídí dva rovnocenní šéfové, Francouz a Němec; jasně, že to nemůže fungovat. Evropská unie je podstatně větší a složitější; boj států o moc a prestiž ji proto poškozuje ještě masivněji.

Evropský stát bez občanů

Na počátku evropské integrace spojovali architekti Evropy se sjednocováním institucí naději, že důsledkem bude sjednocování povědomí Evropanů, že se zrodí evropský občan, patriot. Zavedení společné evropské měny euro je nejnázornějším a pravděpodobně posledním příkladem tohoto typu politického inženýrství. Ke vzniku pocitu evropské sounáležitosti totiž nedošlo. Jediným, všem občanům Evropy společným cílem je udržet a zvýšit vlastní životní standard. Tento společný cíl zavání závistí, národnostními předsudky a nesolidárním „proč bychom měli doplácet na jiné“.

Evropská integrace zůstala projektem části evropských hospodářských a politických elit. Jejich příslušníci ví, co je to ekonomická racionalita a mocenský kompromis; navíc je důsledky jejich rozhodnutí moc nebolí. Normální občany je však třeba pro Evropu nadchnout a když jde o materiální oběti, tak dokonce dojmout; vysvětlení ekonomických nutností občany nezajímá.

Jelikož chybí citový rozměr evropské sounáležitosti, redukuje se otázka budoucnosti evropské integrace na ochotu Evropanů zříci se vlastního blahobytu v cizí prospěch. O toto skalisko materialistického euroskepticismu prostých voličů na Východě a na Západě kontinentu se roztříští sebevětší oddanost elit evropské věci. Všude v Evropě jsou totiž vlády na uzdě sebestředně myslících voličů. Poté, co byly zveřejněny podrobnosti sanačního plánu Power8 pro Airbus, reagovali politici okamžitě. Z Londýna pohrozil státní sekretář lord Drayson „hospodářskými represáliemi“, když budou ohroženy britské pobočky Airbusu. Německý ministr hospodářství Michael Glos je konkrétnější. Když se Airbus nezavděčí Berlínu, mohlo by Německo přestat objednávat zbraně u EADS, mateřské společnosti Airbusu.

Tahanice o pracovní místa a moc uvnitř Airbusu jsou symbolem zestátnění celé evropské politiky. Evropská jednota končí tam, kde jde o hlasy vlastních voličů a národní prestiž. Egoistické chování národních států způsobují jejich občané, kteří si mohou od svých vlád vynutit rychlé a zacílené kroky ve svůj prospěch. Navenek se v evropských hlavních městech hovoří o cíli jednoty (společná ústava, obranná a zahraniční politika), oficiálně členské země předaly velkou část svých pravomocí Bruselu, ale ve skutečnosti se jejich vlády snaží obejít závazné dohody a získat znovu možnost samostatně jednat v národním zájmu. Všude a stále zřetelněji přitom prosvítá hospodářský zájem. Zahraniční politika, nejenom v Evropě, je především funkcí hospodářských zájmů. V takovém světě obstojí pouze ekonomický spolek. Politické sjednocení předpokládá více než kupecké počty, totiž solidaritu. Tu Evropané nepociťují.

Co si počneme s Evropou my?

Počátkem 90. let bylo (nejenom) české vidění evropské integrace ojíněno euforickou nevědomostí. EU byla synonymem všeho pozitivního, co občané východních států spojovali s demokracii a tržním hospodářstvím. Evropa byla prostě pravý opak komunismu ozdobený ornamentem společných hodnot a jakákoliv kritika EU se jevila jako svatokrádež. Dnes jsme o pár let starší a o pár zkušeností bohatší a přesto se mi zdá, že pokud jde o EU, část našich elit do současnosti ještě nedorazila. Mnohé příspěvky do české diskuse o Evropě se vyznačují vysokou literární úrovní a politickou prostoduchostí. Přání je tak často otcem myšlenky, že mnohý autor přestává vnímat očividné politické skutečnosti. Prospělo by nám více realismu.

Česká republika je členem EU zhruba tři roky. Vyplatilo se nám členství v EU?

Evropská unie je nástrojem k dosahování cílů. Proto hodně záleží na tom, kdo a jak ho používá, jak schopná je právě úřadující vláda. Tak kupříkladu naše reakce na odmítnutí tzv. „evropské ústavy“ v roce 2005 byly nelogické a nežádoucí. Naše tehdejší vláda vyzývala k pokračování ratifikačnícho procesu, přestože již dvě země dokument odmítly. Zdá se mi, že současná vláda přistupuje k EU realističtěji.

Hledání přistávací plochy

Zdá se, že je historicky jedinečný vzestup Evropské unie u konce. Po zániku komunismu se krátce vzedmula panevropská sounáležitost, avšak již v první polovině 90. let se evropské uspořádání vrátilo do starých (předválečných) kolejí. Sovětský svaz jako jednotící, společný nepřítel zanikl a slabě vyvinutý idealismus evropské sounáležitosti neobstál vůči národním zájmům. EU je seskupením, s jehož principy všichni státníci souhlasí, avšak žádný se s nimi neztotožňuje do té míry, aby jim dal přednost před vlastními národními zájmy. EU roste a postupně se provzdušňuje; státy si nenápadně přisvojují své kompetence všude tam, kde se jim to hodí (kupř.: v případě subvencování vlastních výrobců) a kde jim v tom stále slabší komise nedokáže zabránit. EU se rozšiřuje do nezávaznosti, a proto se evropská politika vrací na národní úroveň. Politiku na evropském kontinentu nelze spoutat do centrálně určovaných pravidel, nýbrž je třeba respektovat mnohorozměrnost a často i protiřečivost národních zájmů členských zemí. A navíc: Spojeným státům evropským se prostě nedostává patrioticky nastavených občanů.

Evropská unie úspěšně splnila svou historickou úlohu a zároveň dosáhla hranice svých možností. Jak je definovat? Hospodářská rozhodnutí se v Evropě politizují tam, kde jde o pracovní místa voličů. Politická racionalita nefunguje tam, kde jde o národní prestiž. Obě tyto skutečnosti stojí v cestě vzniku akceschopného nadnárodního celku. U letadel je problém pohonu více méně vyřešen. Evropská unie však již tuto otázku nezvládá; mezera mezi ambicemi a možnostmi je příliš veliká. EU ještě May Day vysílat nemusí, ale stálo by za to najít vhodnou přistávací plochu.

Před Airbusem stojí otázka, jak bezpečně přistane. V případě Evropské unie je nutné se ptát, kde přistane. Nejbezpečněji asi tam, kde Evropa funguje nejlépe a zároveň tam, kde se objede bez emocionálního sepjetí jejich občanů – v hospodářství. Místo Spojených států Evropských navrhuji hladké přistání v zóně volného obchodu.

Psáno pro Lidové noviny, Orientace ze 24.března 2007

**********
Upozornění redakce: Nedávno vyšla panu Robejškovi kniha Svět viděný z Řípu, která se věnuje tématům mezinárodní politiky a je napsána velmi čtivou formou. Kapitoly jsou doprovázeny kresbami Vladimíra Jiránka a součástí publikace je i CD s texty namluvenými autorem. Objednat možno zde.
**********

ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk