Politici a lhaní k sobě patří docela přirozeně, i když nejde vždy o lhaní očividné či dokonce nějaké podvodné jednání se zločinným úmyslem. Politici jsou povětšinou školení právníci a nechat se zvolit do úřadu, nebo vystoupat po stranickém žebříku do vysoké funkce jim dává jedinečnou příležitost být současně prokurátorem, obhájcem i soudcem, což by při běžném výkonu práva bylo nemožné. Politici lžou hodně a většinou úspěšně. Jak poznamenal Willie Brown, bývalý starosta San Francisca: „Neodkrytá lež se do 24 hodin stane pravdou“.

Jenom zřídka se politici uchýlí k otevřené a přímé lži, tak jako to učinil George W. Bush, který zvolil účelovou lež pro zdůvodnění druhé invaze USA do Iráku, kde se údajně nacházelo obrovské množství zbraní hromadného ničení. Tato lež měla dlouhodobé globální následky, stála tisíce lidských životů a její cena byla ohromná. Jindy je přímá lež spíše drobná a pošetilá, jakou bylo Clintonovo zatloukání ohledně jeho milostných eskapád se stážistkou v Bílém domě. Obecenstvo není lhaním u politiků překvapeno a jenom se diví, proč se nechali chytit a jak se budou snažit vykroutit se z hrozícího skandálu. Nespočet takových neradostných příhod známe i z českého politického života a netřeba je zde vyjmenovávat.

Lži mají mnohé odstíny, padesát jich je určitě. Ty pochopitelné jsou lži soucitné, diplomatické, či nevinné. Takovým se v angličtině říká „white lies“ - bílé lži, které leží někde mezi ctností a hříchem. Jiným druhem nepravd je přehánění či nadsázka. Tu rád používá Donald Trump, který často volí přívlastky typu:„... jaký svět ještě neviděl...“ nebo „...absolutně největší v historii této země a pravděpodobně celého světa...“. Trumpova taktika spočívá v tom, že se takto vyjadřuje neustále, takže jeho chlubení berou ostatní s rezervou a o to více jsou pak překvapeni, když „věci alespoň z poloviny vyjdou“

Noël Coward kdysi o politicích pronesl:„Je neuvěřitelné, že mnohem více lidí je šokováno jejich upřímností než jejich očividnou lží“. Upřímných politiků je opravdu velice málo, možná se tomuto povolání naprostá upřímnost nehodí. Lidé však upřímnost oceňují, svoje děti k ní vedou a přejí si aby se objevovala i ve veřejném prostoru. Politici to vědí a tak se rádi uchylují k nejčastější formě politické lži, kterou je falešná reprezentace.Ti na nejvyšších místech jsou obklopeni rádci, stratégy a PR mistry, kteří přicházejí s novými taktikami, jak zapůsobit na voličstvo.

Prezentovat se jako upřímný, čestný a hlubokomyslný vůdce je velmi oblíbená strategie. Bývalý prezident Jimmy Carter si zakládal na své „image“ obyčejného občana. Jsem jedním z vás, sednu si tady v pleteném svetru ke krbu a povím vám, co mám na srdci. Jimmy Carter trval na tom, že bude do letadla nosit svůj vlastní kufr, tak jako každý jiný smrtelník. Teprve později vyšlo najevo že jeho kufr byla prázdná rekvizita, ve které nějaké pyžamo ani trepky nikdy nebyly.

V roce 1994 se Bill Clinton zúčastnil slavností v Normandii na počest výročí spojenecké invaze. Bylo to výročí slavné, padesát let od oné zásadní operace druhé světové války a zúčastnilo se jej stovky hostů, novinářů, žijících pamětníků i politických celebrit.Televizní zprávy ukazovaly prezidenty a monarchy pronášející slavnostní projevy plné respektu. Mezi „oficiálními“ záběry se také objevil jeden, který vypadal úplně jinak. Zachytil prezidenta Clintona při brzké ranní procházce po zcela opuštěné pláži. Záběry byly lehce rozostřené, jakoby náhodně zachycené teleobjektivem odkudsi zdaleka. Clinton se zamyšleně prochází a jedné chvíli sesbírá několik oblázků a sestaví z nich jakousi malou mohylu nad kterou pak zamyšleně postojí. Byly to záběry naprosté upřímnosti a hluboké kontemplace, o kterých pak Peter Jennings mohl ve večerních zprávách pronést několik tichých vět. Neřekl však to hlavní. Neřekl že celá akce byla pečlivě naaranžovaná a že oblázky museli rekvizitáři dovézt z jiné pláže, protože na Omaha Beach žádné nebyly.

Další formou falešné prezentace je „vhodné oblečení“. Když přijede guvernér, nebo dokonce prezident na staveniště nové přehrady nebo dětské nemocnice, je každému jasné, že pro natočení rozhovoru najdou filmaři ten absolutně nejbezpečnější kout celého staveniště. Takový, do kterého se dá bez potíží přijet a zase rychle odjet a kam shora nic nespadne ani zdálky nepřiletí, kde není slyšet hluk sbíječek a nejsou cítit chemikálie. A přesto první věc, kterou udělají je, že prezidenta navléknou do bezpečností vesty a na hlavu mu dají přílbu. To vše nikoliv pro jeho bezpečnost, ale aby vypadal, že tam patří, že je vlastně jeden z nich. A tak vidíme každou chvíli vysokého představitele tu v kožené bundě pilota stíhačky, jindy s kovbojským kloboukem, bílým lékařským pláštěm či v gumových botách a pláštěnce poblíž rozvodněné řeky.

Dalším oblíbeným trikem politiků je zvolení patřičného akcentu. Senátor, nebo viceprezident, který celý život promlouvá nudnou profesorskou dikcí se jako zázrakem promění ve velkohubého jižanského orátora jakmile vstoupí do černošského kostela. Amerika je velká země s bohatou přistěhovaleckou historií a v různých koutech existují různé přízvuky. V Texasu se mluví jinak než v Bostonu. Angličtina v Louisianě a angličtina v italské čtvrti v New Jersey jsou docela odlišné jazyky. Při troše talentu se tyto přízvuky dají naučit a s úspěchem použít, jak to ráda dělávala Hillary Clintonová. Favoritkou se v tomto oboru stala nedávná uchazečka o prezidentský úřad Kamala Harrisová. Ta sypala přízvuky z rukávu jako kouzelník králíky a prokládala je svým škytavým řehotem, aby dodala svému projevu zdání autentičnosti. Jak se zdá, snažila se až přespříliš.

Třetí oblíbený způsob falešné reprezentace je dnes ten nejpopulárnější. Bývaly doby, kdy se lidé snažili vypadat úspěšněji, než ve skutečnosti byli. Správná adresa, dobré rodinné jméno a vysvědčení ze slavné univerzity se nade vše cenily. Každý, kdo mířil nahoru chtěl vzbudit dojem, že už tam vlastně dávno patří. Skromný původ či neslavnou rodinnou reputaci bylo třeba zakrýt a bratr alkoholik se musel odstěhovat na druhý konec země. Ne tak nyní. Politici se dnes předhánějí v dokazování, jak uboze na tom byli a z jak nuzných poměrů pocházejí. Všichni se chlubí svým „street cred“ (zkratka pro credentials), cosi jako uliční původ. S tragickou tváří o nich političtí experti vyprávějí, že vyrostli v domě, kde nebyla kanalizace (He grew up with no indoor plumbing), jakoby nutnost chodit do kadibudky měla nějaký vliv na tvorbu charakteru. Aby nebyli nařčeni z elitářství, mnozí politici snižují hodnotu své minulosti a falšují své kořeny směrem dolů.

Alexandria Ocasio-Cortezová, progresivní kongresmanka za jeden z distriktů v New Yorku se průběžně prezentuje jako „obyčejná holka z Bronxu“ (Bronx je převážně chudá černošská čtvrť v New Yorku), s tím, že ona ví, co je chudoba a strádání. Teprve nedávno se však objevila třídní kronika z jejího gymnázia a kupodivu to nebyl Bronx, ale poměrně bohatá Westchester County, kde AOC chodila do školy ve velice příjemném předměstí Yorktown. Proč umístila svůj původ právě do Bronxu ví jenom ona. Asi bude potřebovat místní hlasy pro své příští dalších politické plány.

Politici se předhánějí v dokazování vlastní prostoty a chudoby. Z jejich postojů je cítit vykonstruovanost a chybí v nich autenticita. Jeden z mála politiků, který nic podobného nedělá je Donald Trump. Myslete si o něm a o jeho politice co chcete, jednu věc mu ale nemůžete upřít. Nedělá ze sebe nic jiného, než čím skutečně je. Nosí tmavomodrý oblek a červenou kravatu ať jde do černošského kostela nebo na konferenci NATO. Je z bohaté rodiny, žije v luxusu a má z toho velikou radost. Co může to pokryje zlatem. A přesto se stal oblíbencem středních a nižších tříd této země. Jak může bohatý nabob, který nikdy nepoznal nedostatek, získat sympatie dřevorubců, kovbojů, horníků, mexických zemědělců a obyčejných vojáků a hasičů?

Možná je to tím, že těmto lidem nevadí, když je někdo bohatý ale nemají rádi, když je někdo falešný.