Pan František Matějka sepsal svůj další (kolikátý už?) článek o tom, jak je dobré zničit EU. Je to pozoruhodná směsice faktů a argumentů. Ne všechna fakta, možná jen menšina, o kterých Matějka píše, se týkají projektu EU. Chtěl bych na tomto místě připomenout, proč by měl projekt EU pokračovat a zejména jak by měl pokračovat. Ukončení projektu způsobem, který navrhuje Matějka a jeho strana, není realizovatelné, aniž by tím nebyly vyvolány staré křivdy, kterých je „stará dobrá Evropa“ plna.

Především nelze pochybovat o tom, že rozpad EU, zejména případná neřízená varianta, by vedl k obrovské politické nestabilitě na území, které je stále jedním z klíčů k ovládnutí světa. Bojíme-li se islámu a jeho politické odnože islamismu, národní státy by se s tímto problémem potýkaly stejně obtížně ne-li hůře. Pokud by k rozpadu EU skutečně došlo, řada národních států by se s velkou pravděpodobností dostala do spárů nacionalistů. Dnes utlumené mezistátní rozpory by opětovně propukly s velmi vydatnou, možná až děsivou silou. Důvodem pro tato tvrzení není nic jiného a menšího než zkušenost s rozpadem SSSR a Jugoslávie. SSSR byl právě takový konzervátor rozporů mezi národy, které v něm byly nuceny přežívat. Ruský národ, který hrál v bývalém Sovětském svazu prim, byl náhle konfrontován s realitou všech ostatních, potlačovaných národů a národností. K válkám, ke kterým na území bývalého SSSR došlo, stačí připomenout konflikty na Kavkaze (poslední rusko-gruzínskou válku) či válku v Čečensku v jižním Rusku. Tragický dopad měla pro lidské osudy i válka na Balkáně.

Myslet si, že se EU rozpadne civilizovaněji, tj. bezkonfliktně, je naivita nejhrubšího zrna. Zcela mimo politickou realitu je pak úvaha, že by bylo možné z EU zachovat to, co se „hodí“ (například svobodné cestování bez hraničních kontrol), a zrušit to, co se „nehodí“. V tom, co se nehodí, by ostatně s pravděpodobností hraničící s jistotou nedošlo mezi státy nikdy k žádné shodě. EU je tak zřetelně projekt jednosměrný. O čem však lze zcela jistě vážně uvažovat a dosáhnout určitých politických ústupků, je rychlost unifikace Evropy. Tak zvané „antievropské“ či protiunijní politické strany, které svůj domácí politický profit zakládají na odporu proti společné evropské politice, nemusejí ještě znamenat automaticky vítězství demontáže EU. Vždyť právě udržování Evropy a jejího projektu zaručuje tak zvaným euroskeptikům uchovávat si svůj politický vliv v dané zemi. Pokud by EU jako strašák zmizela, zmizela by i naprostá většina politiků, kteří z „boje proti EU“ profitují.

Proces evropské unifikace tak s velkou pravděpodobností bude pokračovat, a to i v případě, že by došlo k částečnému nebo úplnému rozpadu eurozóny jako prostoru jednotné evropské měny. I v bývalých poměrech předunijní Evropy z času Evropského sdružení volného obchodu, Evropského hospodářského společenství či Beneluxu, abych zmínil jen některá dříve existující sdružení států západní Evropy v době studené války mezi Východem a Západem, se státům s mizernou hospodářskou politikou pomáhalo. Už tehdy to bylo dnes tolikrát zmiňované Řecko či Itálie a Španělsko. Dělo se tak jinými mechanismy než celoevropskou dohodou, ale podstata byla stejná.

Za nejdůležitější proto pokládám skutečnost, aby Evropa udržela a rozvíjela politickou demokracii. Jen za plného fungování demokracie lze posunovat evropskou politiku i ekonomiku dopředu. Demokracie pak bude přirozenou obranou proti výstřelkům na obě strany. Těm ale nelze zabránit nikdy.